Obvykle bychom se v úvodu recenze rozpovídali o vývojářském studiu, který stojí za vývojem recenzované hry. V tomto případě by se dala jeho historie shrnout jediným titulem – Killzone. Společnost Guerilla Games se o své místo doposud nezasloužila ničím jiným než právě touto sérií.

O to větší překvapení bylo, když jejich produkce oznámila vývoj zbrusu nové značky s otevřeným světem, v podobě Horizon: Zero Dawn. Následovaly měsíce plné pozitivních zpráv, které lepily jedno očekávání za druhým. Obvykle takový scénář končí s ošklivým zklamáním a vyhozenými penězi v koši. Horizon: Zero Dawn je však čestná výjimka, která aspiruje na nejlepší hru roku.

I přes její nadprůměrné kvality se zde ale najde velké množství much, které ji upírají absolutní hodnocení. Ke všem se postupně dostaneme ve správném kontextu.

Potomci lidí

V rámci apokalyptických her a filmů jsme se setkávali výhradně s příběhy, které se buďto točily okolo samotné krize nebo krátce v jejích následcích. Lidstvu hrozilo vyhynutí, nebo už přežívalo pouze v malých skupinkách a vzpomínalo na krásné včerejšky.

Posuňme se ovšem o několik staletí až tisíciletí do budoucnosti. Do doby, kdy svět, jak jej známe, už je pouhým mýtem. Kultura je zahlazena časem, naše budovy se staly podivnými strukturami tyčícími ze země, a znalosti lidstva byly ztraceny – společně s jakýmkoliv odkazem na naši dobu. Téměř. Běžnou živočišnou faunu nahradily roboti.

Na rozdíl od hráče si však přeživší lidé neuvědomují, jakým životem žili jejich předci, ani odkud syntetická stvoření pocházejí. Vše se zdá býti běžným koloběhem života, jak si to příroda odjakživa přála. Monumentální stavby jsou pozůstatky předků, jejichž osud byl zapomenut a vybízí k více otázkám, než kolik nabízí odpovědí. Stvoření robotických zvířat je neznámé a lidé si jej vysvětlují nadpřirozenými historkami.

Nejdůležitějším pilířem příběhu je kontrast mezi znalostí hráče a prezentací odlišné kultury. Scénář si velmi dobře uvědomuje, že pro nové lidstvo jsou některé anomálie naprosto samozřejmé a o svých předcích (nás) takřka nic neví. Informace tedy podává velice střídmě a nechává z většiny na hráči, aby si okolnosti domyslel.

Šrouby a matice

První zajímavosti si hráč všimne už na samotném vyobrazení kultury jakéhosi technologického pravěku. Jelikož roboti z většiny nahradily faunu, musel se tak změnit i způsob vývoje lidstva. Namísto kožichů si lidé oblékají kusy plastu či jiné pozůstatky z lovených strojů, kolem krku si věší kabely, pokrývku hlavy tvoří useknuté součástky a další.

Unikátní nápady a rozdíly ve společnosti, které schválně nejsou dovysvětleny, dotvářejí většinu atmosféry, která hráče neopustí až do samotného konce hry. Neustále je něčím překvapován a hnán za hledáním odpovědí na otázky proč/kdy/jak?

I z těchto odpovědí si kolikrát musí hráč dotvořit celek. Příběh hry nabízí spoustu prostoru pro interpretaci – některé souvislosti se nedozvíte, jelikož zkrátka není logického způsobu, jak by k nim postavy měly přijít. Nedokážou spojit dvě a dvě dohromady, narozdíl od hráče. Neznají okolnosti, jsou jen prostředkem k získání informačních puzzlů.

Cesta za odkrýváním příběhu nevede pouze skrze cutscény, ale také sběratelské předměty. Takové doplňky se nacházejí ve hrách snad odjakživa, Horizon: Zero Dawn je však jedním z těch titulů, kdy si budete každý příběhový útržek rádi otevírat a pročítat, abyste měli širší obrázek o naší zkáze.

Otevřený svět je těmito doplňky příběhu přeplněn. Na každém rohu si lze všimnout některé struktury, která vykládá samostatný příběh. Co se týče nabízených aktivit, dokázal Horizon vybalancovat bohatý obsah s přesyceností tak akorát – vedlejší aktivity jsou smysluplné a není dřina je plnit. Mají své opodstatnění a trvají tak akorát dlouho.

Jurský park s roboty

Robotická fauna není jen součástí příběhu, ale i hlavními nepřáteli celé hry. Každý stroj svým vzezřením připomíná nějakou skutečnou (už vyhynulou) zvěř, což se odráží i na jejich chování. Souboje s nimi jsou kapitola sama o sobě.

Roboti nejsou obyčejnými monstry, která stačí párkrát říznout, aby lehly. Tvoří je komplexní systém součástek, které se výrazně podílejí na mechanikách soubojového systému. Jsou tvořeny hrudními pláty, gadgety, kabely, nádržkami, radary, zbraněmi a nespočtem dalších komponent. Všechny mají přitom své opodstatnění.

Každé zvíře má své slabé i silné stránky, na které je třeba dbát a přizpůsobit se jim. Někteří jsou vybaveny vojenskými zbraněmi, zaměřovacími systémy, palnými zbraněmi, raketovými systémy apod.

Cesta k jejich zničení je jen na hráči, který si musí každého nepřítele důkladně nastudovat a využívat správné elementy na správných místech. Zda pak robota vysvleče do posledního kabelu, sebere mu vlastní zbraň, nahackuje mu systém a převrátí na svoji stranu nebo se zaměří na jeho vnitřní akumulátor, aby vybouchnul jako Samsung, je už záležitostí vkusu.

Výběr zbraní je také velmi nápaditý – můžete strojům podrážet nohy, nastavovat pasti, střílet do nich lukem, házet granáty nebo jim odřezávat součástky kopím. Municí je nutné vyrábět, proto si hráč nesmí dovolit ignorovat správné taktiky. Neexistuje univerzální způsob, jak projít hrou od začátku do konce. Možnosti využijete do poslední jiskry.

Kdepak je mrňous? Kuk na něj!

Důraz na akční souboje se lehce dotýkají i kradmého přístupu a RPG prvků, bohužel ne v dobrém slova smyslu. Ačkoliv hra nabízí stealth postup, jeho využití je takřka nulové. Žádného většího nepřátele nelze sundat bez toho, aniž by se hráč skutečně aktivně zapojil do bitevní vřavy.

K dispozici má sice arzenál různých pastí, ale i s nimi je bitva pro stealth hráče trapnou podívanou. Ačkoliv hra nabízí možnost hacknout stroje na svoji stranu, většinou pro tuto schopnost není vůbec prostor (respektive některé zkorumpované stroje nelze hacknout).

Stealth je použitelný pouze pro stroje nejnižší kategorie, případně proti lidem s naprosto primitivní AI. Umělá inteligence robotů je sice na nadprůměrné úrovni, lidé jsou však tupí jak pařez, respektive stojí jak poleno a čumí jak buk, i přestože se hráč nachází přímo před nimi. Naštěstí nejsou souboje s lidmi tak časté.  

RPG jen tak na oko

Ačkoliv se Horizon: Zero Dawn prezentuje jako RPG titul, je potřeba toto tvrzení brát s velkou rezervou. Sbíráte zkušenosti, na obrazovce se ukazují číslíčka zranění a můžete si vybrat své vybavení. Ale to je asi tak vše.

Titul nabízí talentový strom, který mechaniky jen lehce vylepšuje, dramaticky hru nijak nemění. Navíc je možné jej v průběhu hry postupně vyplnit celý. Nejlepší vybavení ve hře si můžete zakoupit přibližně po hodině hraní (nepočítáme-li bonusovou zbroj, kterou hráč může získat ke konci hry), takže se ztrácí i jakákoliv motivace za lepšími statistikami.

Inventář tak budete jen plnit a plnit, případně prodávat a prodávat. Ke konci hry si budete moct dovolit každou zbroj ve hře, abyste mezi nimi přepínali uprostřed souboje podle toho, s kým zrovna bojujete. Roboti jsou sice nepřátelští, ale zjevně jim nedělá problém, abyste si odskočili v průběhu vřavy do šatny. 

Chabý RPG systém se projevuje i v dialozích, které možnosti volby jen imitují. Každým rozhovorem se stačí proklikat, vyzvědět nějaké podrobnosti a maximálně ovlivnit, jakým tónem hrdinka zareaguje. Aloy se většinou rozhoduje sama; na hráči zůstává jen, zda své rozhodnutí řekne smysluplně, s citem nebo agresivně. 

Znáte moji ženu? Pěkná, že? 

Ačkoliv není hierarchie společnosti výslovně přiblížena, je možné si povšimnout netradiční genderové rovnováhy. Tvůrci se tímto faktem už prezentovali v tiskových zprávách, ve hře je to taktéž patrné. V nové společnosti vymizely veškeré rozdíly mezi mužem a ženou, ba naopak. 

Některé kmeny fungují očividně na principu matriarchátu. Typicky (pro nás) mužská povolání zde naprosto bez ostychu zaujímají ženy, například vedení kmene, armáda, kovářství apod. Ani na vzhled něžného pohlaví se zde tolik nehledí, co se týče vedlejších postav. Zahazují se stereotypy, kolem kterých se poslední roky utvořila silná diskuse. 

Osobnost hlavní hrdinky byla údajně inspirována snímky s ženami v hlavní roli; konkrétně Princezna Mononoke, Nausicaa, Sarah Connor, Ellen Ripley či Ygritte z Her o trůny. Tak alespoň přiblížil své pohnutky hlavní scénárista hry John Gonzales, kterého mohou hráči znát například z jeho práce na Fallout: New Vegas.

Mačkání šťávy z konzole

Posledním pilířem, nad kterým zůstávají oči vypoulené i po několika desítkách hodin hraní, je bezpochyby vizuální stránka. Dalo by se dokonce argumentovat nad tím, že se jedná o aktuálně nejkrásnější videoherní titul. Je až k podivení, co dokázali autoři vyždímat z výkonu již zastaralé PlayStationu 4.

Úrovně detailů obličejů, mimika, motion capture jsou na perfektní úrovni během cutscén, vyjma malého zlomku vedlejších postav, které drobet zaostávají a netrefují se do pusy. Prostředí je nádherně syté, plné barev a bohaté vegetace. Pracuje výtečně s hloubkou ostrosti, rozmazáním pohybu, částicovými efekty a relativně i způsobem vykreslování. Snímky v recenzi budiž důkazem. 

V některých pasážích se ale přeci jen limitace klasické PlayStation 4 projeví. Při pobíhání světem si lze okolo hlavní hrdinky všimnout všudypřítomného okruhu vykreslování, které je patrné zejména na větších obrazovkách. Vegetace se tak doslova dopisuje pod nohama.

Méně častým problémem je občas zpomalené načítání textur s vyšším rozlišením – čas od času výkon konzole nestíhá, a vy tak hledíte na okolní rozmazané objekty. S tímto problémem se hra setkává nejrastěji ve městech či jiných interiérech. 

Eliminovat problémy lze jedině přechodem na výkonnější PlayStation 4 Pro, který v 1080p rozlišení disponuje mnohem vyladěnější vizuální stránkou. Rozdíl mezi oběma verzemi v tomto rozlišení však nestojí za to. Pokud ale vlastníte 4k televizi, zvažte raději výkonnějšího bratříčka od Sony, na větších obrazovkách si problémů všimnete. V tomto kontextu se hodí upozornit i na podporu HDR.

Verdikt

Horizon: Zero Dawn je titul, který si zaslouží světla reflektorů. Výborný příběh s chytrým scénářem, úžasnou atmosférou a originální myšlenkou je doplněn neuvěřitelnými vizuály a nápaditou hratelností. K absolutnímu hodnocení hře chybělo skutečně málo. Kéž by tento titul byl dostupný i na PC. .