Jane Jensen a její studio Pinkerton Road zamířily 10. dubna 2012 na populární Kickstarter, kde se jim podařilo vybrat okolo 435 tisíc dolarů na vývoj dvou her – adventury Moebius: Empire Rising a projektu Mystery Game X, z něhož se později vyklubal remake původního Gabriela Knighta. Při tvorbě první záležitosti spojily síly s Phoenix Online Studios. Docela dobrý tah, tihle lidé dokázali zaujmout epizodickou mysteriózní detektivkou Cognition: An Erica Reed Thriller, a přestože se jim závěrečný díl dost silně vymkl z rukou, celkově šlo o to lepší, co v tomto žánru minulý rok vzniklo. To byla první z věcí, které hru poznamenaly.

Ohraná písnička

Pinkerton Road si od Phoenixu vypůjčili technologii jmenovaného Cognition, což s sebou vedle vysoce stylizované grafiky nese především řadu nedodělků, od nichž se firma z nějakého důvodu nedokáže oprostit. Časový posun mezi oběma tituly se promítl hlavně v oblasti vizuálů. Dokud se nic na obrazovce nehýbe, jsou super. S pěknými texturami ovšem kontrastují chabé, trhané animace a (snad jen prozatím) nevychytané bugy typu "hostinský utírá bar rukou, zatímco mu hadr levituje nad ní" nebo "arabský ninja-assassin zahajluje a před dlaní silou vůle roztočí nunčaky".

Ruku v ruce s těmito vtipnými momenty jdou renderované filmečky, jimiž je gameplay prokládán. Pokud se zrovna nejedná o absolutně WTF situaci (u snahy odhalit podtext prvního setkání hlavních protagonistů by se zapotil i David Lynch), můžete se jenom smát. Hlavně pokud jde o akční sekvenci, která spíš než cokoliv jiného vypadá jako duel v lidových tancích. Teď ať nám někdo vysvětlí, proč se charaktery v The Raven: Legacy of a Master Thief mohou hýbat naprosto přirozeně a zde nikoliv. Inu, snad se podaří příště.

Růžové brýle

V souvislosti s příběhovou linkou se autoři odkazovali na... hádejte co? Správně, Gabriela Knighta (Jane Jensen by se měla seznámit s Danem Vávrou, určitě by si měli co říct, omílání minulých úspěchů koneckonců formuje ta nejpevnější přátelství), a pamětníci věru poznají známý rukopis. Najdete zde podstatnou historickou složku, archeologické artefakty i vraždy. Jenom je těžké to všechno brát vážně. 

Seznamte se s hlavním hrdinou Malachiem Rectorem: Obchodník se starožitnostmi, IQ 175, fotografická paměť, v hlavě databáze Césarových záchodových mís seřazených podle barev od nejsvětlejší po nejtmavší, mladý, krásný. Rectorův bodyguard David Walker: Bývalý voják, vysoký, silný, blonďatý, kung-fu arabům se ubrání s rukou za zády, kung-pao uvaří zpaměti, mladý, s obličejovými rysy Tila Schweigera (takže krásný). Všimli jste si vzorce? Nejhorší je, že když konečně potkáte postavu, která není mladá a krásná, je jí mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti a je tak elegantní, že z toho vykrvácíte z karpálního tunelu. Vážně, má tohle být konspirativní thriller, nebo adaptace románu Rosamundy Pilcher?

Logika? Tak určitě ne...

Pokud jste zvyklí na adventury posledních let, jejichž scénáře a hádanky bývají vymyšleny s důrazem na zdravý rozum, můžete se spolehnout, že tady nic podobného nepotkáte. V rámci potenciálně nebezpečné práce mimo váš obor (na niž jste kývli, aniž by vám kdokoliv vysvětlil, o co vlastně jde, a neodstoupíte od ní, ani když se stane reálně nebezpečnou) jste nuceni opravovat pouliční lampy, místo abyste si v noci na předmět v tmavém rohu posvítili mobilem, nebo seřizovat ventilaci v hospodě a hrát šipky o informace, protože přihrát barmanovi pár slupek z takřka neomezených zdrojů je zřejmě příliš mainstreamové. 

A víte, co je nejhorší? Až skončíte s hraním si na elektrikáře a vyřídíte retarda neschopného pochopit fungování (na jeho obhajobu, pravda, pokroucených) fyzikálních zákonů třemi perfektními hody do středu terče, jelikož výzva v dané minihře neexistuje, dozvíte se přesně tolik, co jste si dávno vyhledali v internetovém prohlížeči in-game telefonu.

Jedna, dva, tři, čtyři... Analyzujeme!

Jedinou poměrně zajímavou složkou Moebia je Rectorova analytická schopnost. Je sice úsměvné, kolik dat je schopen jeho mozek i přes fotografickou paměť pojmout, nicméně posuzování lidí a předmětů prostřednictvím speciálního módu, v němž k určitým znakům přisuzujete různé závěry, aby dávaly jako celek smysl, je docela zábava. A v případě postav je dokonce nutné přemýšlet. U věcí bohužel vyvozování soudů nahrazuje porovnávání obrázků, ale zase se dozvíte fakta z historie. 

Co se týče ozvučení... řekněme, že hlavní motiv je celkem pěkný. Hudba jako taková veskrze není špatná, a přestože narazíte na skladby, jež se vám nemusejí líbit, v podstatě stačí v té které lokaci použít psa na hydrant (nebo co od vás hra zrovna bude vyžadovat) a se změnou prostředí lze očekávat i změnu doprovodu. Kolísavá úroveň dabingu už je horší, avšak tomu se v titulech, jejichž cílem je obsáhnut co možná největší kvantum přízvuků, asi nevyhneme. 

Verdikt

Existují hry s lepším příběhem i nápaditější hratelností, promyšlenějšími hádankami a uvěřitelnějšími charaktery. Osm z deseti, protože prostě Jane Jensen, vážně nehrozí. Slabší průměr.