V tomhle případě poslední doslova, protože vývojáři měsíc po vydání rozpustili tým a zavřeli kanceláře. A po vyzkoušení nedomrlého Murdered nám to ani nepřijde jako špatná věc. Tenhle titul totiž přes veškerá uměle vyvolaná očekávání přináší jen koncentrovanou nudu ve formě stupidního scénáře (jehož vrcholem jsou věty typu: „Zvláštní, někdo byl naživu a teď už není.“) a směšných mechanik.

Záhada bez nápadu

Seznamte se s Ronanem O’Connorem, (pochopitelně) bývalým zločincem v řadách Salemské policie, který nosí Kojakův klobouk, při každé příležitosti se nechává tetovat a... je tak trochu mrtvý. Tajemný zabiják ho při zbrklém zásahu vyhodil z okna a pro jistotu mu vpálil do hrudi sedm kulek z vlastní pistole. Nic moc způsob jak skončit šichtu.

Přeskočme příliš dlouhou úvodní pasáž a rozpravu s (pochopitelně) mrtvou manželkou, jež vám sdělí, že za ní nemůžete do nebe, poněvadž vás něco (pochopitelně) drží na půl cesty. Nezbývá, než se ze záhrobí pokusit vyšetřit nejen svou smrt a dopadnout vraha. To by ovšem vzhledem k nedostatku materiálního těla mohlo být trochu komplikované, a proto hlavní hrdina transformací v ducha (pochopitelně) nabyl celou řadu zvláštních schopností.

Těšit se lze na takové vychytávky jako zkoumání předmětů v třímetrovém rádiu kolem místa činu, čtení myšlenek lidí, kteří nemají s dějem vůbec nic společného, připomínání policejním důstojníkům, že by v počítači vážně měli vyhledat data o té ženské, jejíž složku mají před sebou na stole, posednutí kočky, jež umí (pochopitelně) automaticky skákat či vymítání démonů, kteří jsou tu přítomni jako čistá buzerace. Jestli nás po smrti čeká tohle, potěš koště.

Hidden object ve 3D

Zkoušeli jste někdy hry typu Dracula: Love Kills, Sherlock Holmes and the Hound of the Baskervilles nebo v podstatě jakýkoliv jiný titul zaměřený vyloženě na hledání věcí na obrazovce? Pokud ano, můžete si udělat dobrou představu, co vás v Murdered čeká. Pokud ne, můžete si ji klidně udělat taky, jelikož daný koncept fakt nemá čím překvapit.

Prostředí je složeno z otevřenějších lokací pospojovaných přímočarými uličkami a prošpikované loadingy. Přestože jste duch, je vám dovoleno procházet jenom některými zdmi a dveřmi – většina je (pochopitelně) začarovaná proti mrtvým ještě z doby čarodějnických procesů – a ještě vám do cesty designér namrskal objekty, jež je třeba dlouze obcházet, takže už asi po čtvrt hodině hraní máte zaděláno na pěknou frustruci.

V těch volnějších prostorách vás přitom čekají záležitosti k řešení, zpravidla sestávající z rozhovoru s jinou zaseknutou duší, Ronanova profesionálního komentáře („Býval jsem detektiv, porozhlédnu se kolem.“), aktivace jediných pěti interaktivních předmětů v dohledu a na speciální obrazovce s grafickým vyobrazením důkazů kliknutí na ty, které poskytují naprosto očividnou odpověď na úplně náhodnou otázku. Na poslední úkon mimochodem máte vytyčeny tři pokusy, přičemž pakliže se ani jednou netrefíte, nic se (pochopitelně) nestane.

U žádného z úkonů (pochopitelně) není nutné ani na chvíli zapnout mozek, plytký příběh Soul Supectu se odvíjí lineárně a prostě vás za sebou nějakých osm hodin táhne, ať kopete nohama nebo máte epileptický záchvat, a přitom opakujete proces z předchozího odstavce, dokud neupadnete do apatického stereotypu.

Exorcismus jedině zezadu

Těžko říct, jestli se autoři pokoušeli hratelnost ozvláštnit, nebo už byli ve fázi, kdy jim bylo všechno jedno, ale rozhodli se pro implementaci sterilních nepřátel-démonů a systému, co má k zábavnému stealthu stejně daleko jako Modern Warfare k simulátoru pro nácvik atentátu na letiště.

V praxi se tak každou chvíli kolem vás vyrojí dva a více mozkomorů, před nimiž se lze skrýt na desítky míst bez nebezpečí odhalení, kde čekáte, až se k vám otočí zády, a pak k nim přiběhnete a odbudete si primitivní quick-time event, abyste je zničili. Šlus. Fin. Ende. Strašná sranda. (Pochopitelně.)

Vlastně se zdá, že jedinou povedenou věcí je zde grafika. Nemůžeme říct technické provedení, protože problémy se správným nastavením úhlu kamery, abyste mohli aktivovat interaktivní předmět, by ve hře postavené na aktivaci interaktivních předmětů asi převládat neměly, ale i když Soul Suspect vypadá jako Krotitelé duchů pro chudé, což moc nekoresponduje se snahou prezentovat se skoro jako horor, vizuály jsou ok.

Verdikt

Murdered: Soul Suspect je jako masturbace – pořád dokola a pořád o ničem. Tohle (pochopitelně) nemá cenu kupovat, ani pokud doma svítíte svíčkami a místo ubrusu používáte spiritistickou tabulku.