• RECENZE - Assassin’s Creed Unity se ukvapilo, zakoplo na střeše a padlo na čumák

Assassin's Creed: Unity se pro Ubisoft stalo velmi ošklivým trnem v patě. Přestože si leckdo stěžoval na každoroční dojení už předtím, nedalo se sérii upřít alespoň to, že stále nabízela povedené a zábavné tituly. Unity se ale stalo obrovským pojmem a jedním z největších témat pro rok 2014. Očekávání letošního Syndicate tedy proběhlo poněkud vlažněji a s jistým odstupem.

Unity představovalo první titul v sérii, který běžel čistě na nové generaci. Verze pro ostatní platformy tedy nebyly nikterak limitovány výkonem PS3 a Xbox 360. Stavěl rovněž na vylepšeném enginu AnvilNext 2.0, který přinesl nádhernou grafickou stránku, ale už horší tu technickou. Vlastně by se dalo tak trochu říci, že Assassin's Creed: Unity bylo takové tech demo pro letošní Syndicate, který už novému kabátu nasazuje správný klobouček. 

Nový díl napravuje (téměř) vše, kde vloni Unity uklouzlo ze střechy a natlouklo si hubu při pádu do slámy. Během našeho hraní jsme se ani nesetkali s žádnými výraznějšími grafickými glitchy. Na internetu samozřejmě naleznete některé zachycené chybičky (čas od času se někomu smůla na paty nalepí), ale od loňského roku se technická stránka hry diametrálně liší.

Chybí už jen Cimrman

Z Paříže se tentokrát přesouváme do viktoriánského Londýna v druhé polovině 19. století. Příběh hry jako vždy zachycuje soudobé problémy - rozdíly ve společenských vrstvách, dělnická třída, zotročování dětí, průmyslová revoluce a své místo si najde i téma postavení žen ve společnosti. I tentokrát se jedná o skvělý dějepisný kurz, ve kterém se setkáte i s legendami, jakými jsou Charles Darwin, Graham Bell, Charles Dickens, Florence Nightingale a další.

Každá z vyjmenovaných postav se stane nějakým způsobem součástí příběhu, ať už coby v roli vedlejší či ve formě zadavatele misí. Opravdová škoda je hlavní záporák, jehož existence je zcela fiktivní, přestože jde o hlavní nemesis. Velký krok vedle od předchozích dílů, které si vždy (i v té nejvyšší hierarchii) zakládaly na reálném podkladu. Krom toho se v příběhu mihne pouze párkrát, což je vzhledem k opravdu senzačnímu hereckému ztvárnění politováníhodné.

Klub rváčů

Pochvalu si zaslouží i oba představitelé hlavních hrdinů, dvojčata Fryovic. V příběhu se střídají celkem dva protagonisté, každý s jinou teplotou hlavy – Jacob s horkou, Evie s chladnou. Zatímco Jacob by vše řešil pěstní férovkou, Evie dává přednost kradmému přístupu.

Titul tak krásně odráží konflikt, který sérii tížil posledních několik dílů, kdy se ze hry stala bezduchá rubačka a stealthový základ zcela zazdila. Loňské Unity si sice dalo za úkol soubojový systém trochu ztížit, aby hráče motivovalo řešit mise s rozvahou, ale jednalo se spíše o frustrující zážitek, který chutím hráčů příliš nelahodil. 

Přístup Syndicate je za posledních několik let tím nejpovedenějším. Souboje jsou mrštné, těžké i lehké a nejedná se o pouhý klikfest, jako tomu bylo mnoho dílů před Unity. Nejotrávnější součástí soubojů jsou ale všudypřítomné a stále se opakující tři modely protivníků, které již po prvních hodinách bodají do oka. Generické postavy se poté objevují i v samotných cutscénách a silně kazí celkový zážitek ze hry a svádí k dojmu, že se jedná o lenost designérů. 

Sourozenecká láska

Mezi oběma hrdiny můžete libovolně přepínat, přičemž každý disponuje trochu jinými prostředky. Jejich individuální herní styl se odráží i na talentových stromech. Některé schopnosti jsou přístupné jen té či oné postavě. Stejně tak vybavení dává bonusy v závislosti na to, pro koho je určené. 

S postupem hry se rozdíly mezi postavami trochu eliminují, ale vždy jsou mezi nimi znatelné rozdíly. Z Jacoba se nikdy nestane fantom, a Evie bude vždy o něco křehčí. Je pouze na hráči, za kterého hrdinu bude hrát více. Pouze hlavní příběhové mise jsou uzamčené jen pro konkrétního hrdinu, jelikož má každý z nich svoji vlastní kampaň. Nemusíte se tedy obávat, že byste o nějaký obsah přišli jen z toho důvodu, že hraní za druhou postavu zanedbáváte. 

Jacob se snaží v Londýně rozšířit svůj pouliční gang, a připravit tak templáře o jejich nadvládu nad městem. Evie je posedlá artefaktem prastaré civilizace, který se snaží nalézt dříve než templáři. Toto rozdělení opět krásně reflektuje hráčské tábory, z nichž jeden nachází v sérii zalíbení pro akční pasáže a druhému záleží na sci-fi části hry.

Oba hrdinové mají svoji jasně definovanou roli. Bohužel je charakter Evie trochu nevýrazný, a je tak přehlušena Jacobovou explozivní a sarkastickou povahou. Také chybí nějaký „origin story“, který by vysvětlil, jak se hrdinové dostali k bratrstvu. Vyjma prvního Assassin's Creed byla vždy tato příběhová část pokryta. Zde je hráč v podstatě od prvního okamžiku uprostřed veškerého dění bez dodatečného vysvětlování – zda je to problém, je už spíše individuální záležitost. 

Bodíky a čísla

Ačkoliv je série Assassin's Creed primárně akční adventurou, nebrání se některým RPG prvkům. Tyto mechaniky zaznamenaly především v loňském Unity velký boom, neboť do hry přibyl systém výbavy a talentového stromu. Tehdejší systém byl však poněkud přehnaný a znepřístupnil v počátcích více schopností, než bylo nutné. Především hráči navyklí z předchozích dílů se potýkali s problémy, že hlavní hrdina najednou neumí to, co v dřívějších dílech zvládal od začátku.

Syndicate přistupuje k těmto mechanikám poněkud střízlivěji a jedná se spíše o bonusy, které ulehčují postup hrou. Silnější údery, nenápadnější chůze, více životů, lepší obrana atd. Vybavení se také dočkalo určité redukce. Stále je možné vyrobit některé části zbroje, ale jejich výběr je velmi limitovaný. Většinou na každé úrovni máte jednu až dvě možnosti, což je velká škoda. Systém tak dává hráči spíš jen iluzi výběru. 

Koně pod kapotou

Po vzhledové stránce očekávejte víceméně stejný zážitek, v některých případech ale došlo spíše k downgradu. Viktoriánský Londýn není ani zdaleka tak přeplněný jako loňská Paříž. Stejně tak nenaleznete tolik budov otevřených dokořán. Sem tam se sice do některých dveří dostanete, ale jejich počet se výrazně zmenšil na ty nejnutnější. Hra je tak ale mnohem plynulejší, aniž by byla hratelnost nějak výrazně ovlivněná. 

Prostředí měst se také změnilo z hlediska uspořádání. Mezi dopravní prostředky přibyly kočáry, čímž bylo nutné drobet rozšířit prostory ulic. Budovy tak stojí dále od sebe, aby uvolnily prostor koňským povozům. Méně autentický je ovšem jejich jízdní model, který je spíše až směšný. Všudypřítomnému smykování by hře záviděla i série Need For Speed. Zatímco nepřátelské povozy se zřítí při každém škobrtnutí, váš kočár stojí na vší zvěři i v té nejostřejší zatáčce v plné rychlosti.

Na na na na na na na na na, Batman!

Rozšíření ulic trochu podlomilo ducha parkouru, který byl doposud téměř netknutý v každém předcházejícím díle. Za celou dobu existence série zaznamenal parkour změnu pouze v loňském Unity, kdy přibyla možnost akrobatického běhu oběma vertikálními směry, a i slézání budov se tak stalo velmi efektivní.

Letos se tento odvěký spojenec série dočkal velkého zredukování, respektive zásahu. Široké ulice už nenabízejí možnost přeskakování z budovy na budovu, alespoň ne na všech místech. Domy jsou od sebe vzdáleny na několik desítek metrů, a tak přibyla možnost výstřelného lana, které hráče přepraví z jednoho místa na druhé za několik málo vteřin. Lze jej využít stylem země-vzduchu či vzduch-vzduch, tedy z dlažby na střechu či ze střechy na střechu. Milovníci Batmana si mohou toto udělátko živě představit.

Jelikož se jedná v řadě už o devátý díl série, tato změna hře neuškodila. V prvních dílech byly možnosti parkouru jedním z největších lákadel, podeváté už tato fíčura tolik neoslní. Ve výsledku se tak jedná o efektivní způsob přepravy, který potěší zejména ty, kteří jsou již sérií přesycení, ale přesto si ji jednou ročně rádi zahrají.

Úsměvný je ovšem dosah, kterým tahle věcička disponuje. Sice se jedná o hru, kde zábavnost vítězí nad racionalitou, ale vzdálenost některých budov, kam vás je lano ochotné vymrštit, je zarážející. Holt je potřeba přistoupit na fakt, že se v jedné rukavici skrývají kilometry provazu.

Včera, dnes a zítra

Na závěr by bylo vhodné se trochu dotknout moderní příběhové části hry. Už několik let se série potácí s problémy, jak dějovou linii z moderní doby uchopit. Hráči jsou aktuálně ve velkém rozpoložení. Někteří tajně doufají, že se scénář vrátí ke kořenům a současný příběh trochu oživí; druzí doufají, že bude tato část co nejvíce upozaděná, aby nerušila od výletu do historie.

Hodnotit tuto stránku je nevhodné, proto se na výsledné známce nikterak neodrazí. Někteří hráči očekávají trochu hlubší zaměření, jiní naopak vítají každý odstup a zaražení jej do země. Sami si tak udělejte na tuto část názor raději z textu. Ve hře se dění v současném světě mihne pouze v několika krátkých předrenderovaných scénách, nekoná se ani žádný „levitující tablet“ po vzoru Black Flag.

Moderní příběh se aktuálně nachází poněkud v pasti. Mnoho hráčů v něm smysl nevidí, ať už z různých důvodů. Na nějaké větší zaměření tedy nejspíš můžeme v blízké době zapomenout. A čím více jej série upozaďuje, tím spíše klesá počet zájemců, neboť jsou momentálně tyto pasáže skutečně jen z nouze ctnost. 

Assassin's Creed: Syndicate toho nepřineslo moc nového, ale dělá správně svoji práci. Je tím, čím mělo být loňské Unity. Celkově působí titul náramně, hraje se skvěle, příběh zaujme, atmosféra je autentická, grafika krásná, technicky téměř nehapruje a optimalizace pro PC je konečně na slušné úrovni. 

Verdikt

Pokud nejste přesyceni sérií Assassin's Creed, pak je Syndicate skvělým titulem. Nabízí totiž přesně to, co byste od této značky čekali, v lepším kabátě a bez problémů, se kterými se potýkalo Unity. Zasazení do viktoriánského Londýna je také další okolnost, kvůli které stojí titul za zvážení.