V podstatě platí, že najdete jeden plný, jeden skoro plný a na zbytku se nahání pět hráčů mezi padesáti boty a pořádně si zahrajete akorát o free víkendech na Steamu. Nebo to alespoň donedávna platilo. Teď je tu však Rising Storm. Ten není od druhého dílu Red Orchestry na první pohled vůbec odlišný. Vlastně je. Němce a Sověty tu totiž nahradili Američané a Japonci a ruské vesničky a zasněžená města ostrůvky v Pacifiku, rozhodně ale nejde o pouhou změnu skinu. Nová prostředí jsou diametrálně odlišná, nemluvě o způsobu vedení boje. Zůstal však realismus opět dělající ze hry záležitost pro vymezenou cílovou skupinu. Pro fanoušky Battlefieldu to není, příznivci Army se ale neztratí.

Zajímavý je způsob distribuce, jaký v Tripwire Interactive zvolili. Za čtrnáct, respektive deset a půl ojro, pokud vlastníte Red Orchestru 2, dostanete nejen samostatně spustitelné tichomořské rozšíření, ale i přístup do multiplayeru Heroes of Stalingrad, což je zajímavý krok k oživení hratelnosti staršího titulu. Na druhou stranu, je to klasický výtěr s lidmi, kteří si předchozí produkt koupili za plnou cenu a nedostanou nic krom čtvrtinové slevy. Ta se ale vyplatila spíš v případě předobjednávky, kdy se vám vašich pětadvacet procent sečetlo s patnácti pro všechny ve štědrých čtyřicet a novou hru jste pořídili za příjemný jeden tisíc japonských yenů.

Křečovitá válka

Rising Storm vás zavede na většinu zpopularizovaných bojišť Pacifiku – Guadalcanal, Iwo Jimu, Peleliu, Saipan, Hanto a další. Map je dost, jestli ale vstoupíte do hry jako nováček, připravte se na kolotoč pořád těch samých, protože ostřílení veteráni jsou jako vaši rodiče – také vědí, co je pro vás nejlepší, takže pokud server po skončení kola nabízí volbu bojiště, prakticky nemáte šanci prosadit nic jiného, než jsme teď vyjmenovali.

Je ale pravda, že úroveň frustrace je přímo vykoupena stranou, jejímž příslušníkem se stanete. Američané jsou ve značné nevýhodě na Iwo Jimě. Tamní bitvy v devadesáti procentech případů mají průběh asi jako vylodění v Normandii. Akorát během Dnu D zlomyslní Němci nestříleli na kapitalistický respawn z artilerie.

Oproti tomu Japonci mohou mít menší problém na Guadalcanalu, kde brání Američané, ale zase je celá mapa ponořena do tmy, čehož mohou japončíci využít. Nemluvě o Hantu, kde obvykle panuje nepopsatelný chaos a nepřátelské jednotky běžně pobíhají smíchané dohromady. Rising Storm zkrátka potřebuje ještě hodně vybalancovat.

Tady neny Nemesko!

V recenzi Rising Stormu se přirozeně nebudeme rozepisovat o Němcích a Sovětech, materiálu o nich na internetu najdete dost. Nicméně, strýček Sam a císař Hirohito, Douglas MacArthur a Isoroku Jamamoto, Microsoft a Sony, The Coca-Cola Company a libovolný výrobce saké, to je jiná liga. Zatímco boj na východní frontě byl za oba národy veskrze stejný, válčení v Pacifiku disponuje mnohem větší variabilitou.

Příslušníci armády a námořní pěchoty Spojených států amerických mají převahu především, co se týče výzbroje. Vývojáři tedy nadělili oběma stranám konfliktu pěknou řádku dobových zbraní, ale vojáci prosazující zájmy hvězd a pruhů přeci jen mají technikou o něco navrch. Jejich železo je přesnější a puškám M1 Garand, M1 Carbine nebo samopalu (pro změnu) M1 Thompson zkrátka Arisaka typ 38 a jí podobné kousky z počátku dvacátého století nemohou plnohodnotně konkurovat. Nemluvě o zákopové brokovnici, ta je fakt dost nářezová. I když pěchotní kulomet typ 99 dokáže nepříteli pěkně zatopit.

Japonská imperiální armáda se oproti tomu může upnout na zákeřnější styl boje – například speciální námořní výsadkové jednotky, za které hrajete na některých mapách, mají k uniformám přidělanou „živou“ kamufláž z listí a jsou tak hůře spatřitelné. Dále, už jako celek, lze za japončíky nastražit granát jako nášlapnou minu, což je fakt podlost nad podlost a padesátimilimetrový lehký minomet typ 89 je z pohledu Spojenců prostě čisté svinstvo. Ovšem i ti zde mají svou nefér zbraň – plamenomet M2 spálí četu šikmookých dřív, než velitel stihne zakřičet banzai. Okupují Japonci bunkr? Trocha napalmu a situaci řeší. Jenom je nutno dostat se dostatečně blízko. Dostatečně, ne dost, protože tady má plamenomet opravdu dosah.

Černobílá je naše barva

Oproti Red Orchestře 2 je zde kladen větší důraz na morálku. Možná až přehnaně, protože často většinu herní doby jedné mapy koukáte na dění ve vybledlých barvách, s rozklepanýma rukama a neschopni pořádně zamířit. Na tom se mimochodem značnou měrou podílejí Japonci, kteří mohou s připravenými bajonety, v případě důstojníků katanami, s fanatickým pokřikem vyběhnout do útoku tělo na tělo. Ukazatel morálky Američanů, zvláště pokud se domluví jedna celá, nebo i více čet Japonců k banzaii najednou, okamžitě padá do nulových hodnot. Mariňáci mají po ptákách, protože samopal nesamopal, v takovém stavu trefíte útočníka jen velmi vzácně. A teď si vezměte, že se jich řítí deset.

Co do grafiky byl Rising Storm oproti původní hře viditelně upgradován. O nic světoborného nejde, vlastně ani o vrchol použitého Unreal Enginu 3, ale aspoň už titul nevypadá jako svět podle Martina Paytoka, když si sundá brýle. Pomalejší načítání textur ale eliminováno nebylo. Něco se pak zjevně pokazilo při práci na animacích, protože tolik kreativních postojů vojáků nikde jinde nenajdete. Alespoň jejich náhodně generovaná komunikace není vůbec špatná a nic nemá na situace, kdy z Thompsonu vypálíte dávku do Japončíka a vaše postava zahlásí: „That’s for Pearl Harbor!“ Už tam chybí jenom „b*tch“.

Verdikt

Pokračování, DLC nebo datadisk? Ve výsledku samostatná hra, která sdružuje multiplayer Red Orchestry 2, nabízí výlet do Pacifiku a dá vám do ruky plamenomet. Lepší realistická FPS momentálně na trhu není a lepší druhoválečná taky ne. Jenom má před sebou ještě dlouhou cestu aktualizací.