Vede je navíc tvůrce původní stolní hry Jordan Weisman za finance vybrané na Kickstarteru a slibují věrnou oldschoolovou hratelnost v kulisách věrných předloze. Povedlo se? Rozhodně dost na to, abyste si nemuseli vyčítat směšných čtrnáct eur, která za tenhle titul necháte na Steamu. Shadowrun Returns je zasazen na Zemi roku 2054, s nynějším zřízením má ale společného pramálo. Na jedné straně v něm vládnou korporace a po síti se prohánějí hackeři jako z Matrixu, na té druhé zde figurují fantasy bytosti (elfové, trollové, orkové a trpaslíci) a magie, dávající příjemně vzpomenout na tahovou strategii Spellcross od slovenského Cauldronu.

Mezi tím vším jste vy, tedy váš hrdina. I když jestli se jako hrdina bude chovat už je zase jen na vás. V kampani Dead Man’s Switch (nutno uvádět název, zaprvé je cool a zadruhé se v říjnu se dočkáme nového oficiálního příběhu Berlin, nemluvě o komunitou tvořených rozšířeních) se vám ozve starý známý. Respektive, jeden mrtvý starý známý a nabídne vám neodolatelnou sumu Nuyenů za vyšetření své smrti.

RPG nebo adventura?

Na to samozřejmě jako správný shadowrunner bez dlouhého rozmýšlení přistoupíte. Možná byste si to rozmysleli, kdybyste věděli, co vás čeká, možná ne. Každopádně byste si v prvním případě moc nezahráli a to by byla škoda. Zvlášť, pakliže dáváte přednost umění slova před akcí. Ne, že by se RPG prvky vytratily a ze hry se stala adventura, ale textu je tu tolik, že někdy možná zapomenete, co jste si vlastně pořídili za titul. A není to vůbec špatně.

Zatímco žánrové kousky z devadesátých let často stály z většiny na soubojích, se Shadowrunem si vývojáři dovolili bez ústupků rozjet poutavý detektivní příběh, jemuž zajímavé pozadí sci-fi/fantasy světa a typické kyberpunkové elementy v kombinaci s magií a zainteresovaností podivného náboženského kultu (až jsme po dohrání začali přemýšlet, co asi dělají jehovisté ve sklepě sálu Království) sednou jako prdel na nočník.

Aby se neřeklo

Drobným mínusem je snad jen jeho lineární odvíjení. Z lokace do lokace častěji než vlastním přáním putujete, jak si to žádá hra. Otázka je, zdali se nebudete po zkušenostech se standardy rozsáhlých open-world RPG dneška cítit omezeně. Volný pohyb je totiž jen iluzí v rámci některých prostředí. Schválně píšeme některých, protože narazíte i na taková, jimiž je průchod vyloženě nalajnovaný. A ve zbytku stejně skáčete, jak tvůrci pískají. Sem tam vám sice předhodí více cest nebo možnost si mírně ulehčit postup, ale jde spíše o kosmetické záležitosti.

Harebrained Schemes neměli rozpočet jako BioWare, nemůžete tady souložit postavu stejného pohlaví (ani žádnou jinou), v mezičase dealovat drogy (to je adekvátní činnost k těžení materiálů z planet a měsíců, ne?), ani si kdovíjak nápaditě vylepšovat charakter (za splněné mise a vedlejší úkoly dostáváte body karmy a odemykáte si nevariabilní aktivní a pasivní schopnosti odpovídající vašemu povolání). Všechno je podřízeno ději, ten pokud vás zaujme, můžete se pohodlně opřít a užít si ho jako interaktivní knihu.

Krok sun krok

S blížícím se koncem (k němuž se doberete za nějakých dvanáct až patnáct hodin, což je poměrně slušný čas) se začnou množit akční pasáže. Tedy tak akční, jak jen v tahovém systému ala XCOM: Enemy Unknown bez dynamické kamery mohou být. Přesto ale není radno střety podceňovat, občas budete potit krev očima. Zrovna v nich se odráží fakt, že autoři s přestřelkami a nenadálými přepady neumí úplně dobře pracovat. Jakkoliv se vám mohou zprvu zdát primitivně lehké, v určitém úseku najednou dojde k prudkému skoku směrem k vyšší obtížnosti, na kterou nejste připraveni. A pak znova. A znova.

Výzva je dobrá věc, sami víte, že preferujeme hardcore tituly a náročnost bereme jako plus, Shadowrun Returns je ale trochu jiný případ. V něm je obtížnost dána nevyvážeností mechanik, a hlavně počátečním zhýčkáním hráče. Proč byste měli utrácet peníze za drahé lékárničky, nebo si do týmu brát léčitele, když vás nepřátelé netrefují nebo dávají politováníhodný damage? Dozvíte se o pár levelů dál, až vás obklíčí dvě vlny protivníků, do toho zasáhne třetí faktor a vy musíte úroveň opakovat od začátku, protože na savy a checkpointy se moc nehraje. Tohle není férová obtížnost, ale z nevyváženosti pramenící frustrace.

Krásná špína Seattlu

Ručně kreslená pozadí působí, jakoby vypadla z Blade Runnera a soustřeďují všechnu špínu kyberpunku na jednom monitoru. Nesou také majoritní podíl na atmosféře, jež hru obklopuje. Prostředí misí se neustále obměňuje, takže si impresivních obrazů užijete opravdu hodně. Citát z oficiálních stránek „objevujte detailní svět od slumů v Redmond Barrens po extravagantní kanceláře mocných korporací“ ani v nejmenším nelže.

Jak se dalo čekat, po dvourozměrných pozadích se pohybují 3D postavy, což na screenshotech moc nevynikne. A asi to je spíš dobře, protože ty už tolik nadšení nevzbuzují. Rozhodně nevypadají špatně, ale především váš avatár by si zasloužil aspoň mírně zlepšit textury. Vlastně je trochu mrzuté, že vývojáři nezůstali u dvou dimenzí i tady, i když by to možná nešlo zrovna snadno. Ty screeny totiž vážně vypadají božsky.

Harmonické ticho

Jak už jsme opakovaně zmínili, příběh je vyprávěn prostřednictvím velkého množství textu, kvůli čemuž by se titulu nejspíš měli raději vyhnout anglicky nemluvící (alespoň prozatím, na podzim je přislíbena španělská, italská, německá a francouzská lokalizace, čili pak budou k dispozici alternativy) a ti, co neradi čtou. Dabing se nekoná a konat nebude.

Jiná je ovšem situace kolem hudebního podkresu. Ten je vyloženě parádní, (nejen) tucavé tóny techna se ke hře absolutně hodí a představují příjemnou zvukovou kulisu k dlouhému čtení a pádný argument pro koupi Deluxe edice s OST. Co se nehodí, je proměnlivá doba loadingů. Někdy kratší deseti vteřin, jindy delší desítek, což není úplně k popukání.

Verdikt

Shadowrun Returns se skutečně povedl, akorát ho dolů sráží několik málo aspektů v čele s nevyváženou obtížností. Harebrained Schemes pracují a patche létají, ale některé zbytečné ústupky opravit nepůjdou. Tím byste se ovšem neměli nechat odradit, je to fajn věc. Fakticky.