Možnost hrát za odstřelovače baví nejednoho hráče už od dob, kdy bylo možné si v Counter-Strike zakoupit ten nejtěžší kanón, který složil na jednu ránu úplně cokoliv. A na to série Sniper Elite spoléhá. Pravda, spíše zde hrajeme za běžného vojáka, který se umí dokonale plížit, jednou rukou potichu podřízne deset nacistů, dalších dvacet postřílí Thompsonem, nastraží pár pastí, umístí protitankové miny a čistě náhodou má i talent se z kotoulu trefit na 400 metrů hlídkujícímu vojákovi přesně mezi oči. Přesně takový je Karl Fairbourne, hlavní hrdina hry.

A co má být, že protagonista je prakticky onou dokonalou představou nacistického übersoldáta, důležité přeci je, jak se to hraje. V tom je Sniper Elite 3 velmi uspokojivý, protože tvůrci se z neduhů druhého dílu poučili a to důležité vylepšili. Tou nejpodstatnější změnou je level design, který má mapy konečně otevřené a je prakticky na hráči, jak úroveň projde. Proplížit se a pozabíjet jen ty vojáky, kteří stojí v cestě? Jak je libo. Zaujmout pozici a postupně odpravit pomocí odstřelovačky jednoho po druhém? Není problém. Když se pomine fakt, že do vody Karl nestrčí ani malíček, není možnost postupu nijak omezená.

Pár výhrad se ale přeci jen najde. Otevřené mapy jsou totiž většinou rovné placky, a jakákoli vyvýšenina je tak „zcela náhodně“ dokonalým místem k odstřelování. Stejně tak AI reaguje různě. V prvním případě je dokonale tupá a reaguje zcela nelogicky, kdy po sestřelení kolegy jde jen zkontrolovat tělo, čímž napochoduje do vámi připravené pasti, což uvidí další voják a takhle to pokračuje dál a dál jako domino.

Druhý extrém je stav, kdy o vás vojáci naopak vědí. To střílí ze svých MP40 na poměrně velké vzdálenosti tak, že i Vasilij Zajcev by mohl závidět. Prakticky pak střety vypadají asi takto: Výstřel, vojáci zpozorní a hledají odstřelovače, který se mezitím přesune a čeká, než se vojáci uklidní; poté následuje další výstřel, což se opakuje, dokud to hráče baví a neudělá něco jinak či něco omylem nepokazí.

Tiché odstřelování bez tlumiče

Občas je možné výstřely maskovat do jiných zvuků z okolí, jako je například rozbitý generátor, štěkající motor náklaďáku, hrom bouře a jiné... Problém ale je, že výstřely z pušky musí slyšet i Adolf v Berlíně, takže kuckající generátor by takový výstřel sotva zakryl. Navíc je vtipné, že ve chvíli maskovaného výstřelu ho neslyší ani nepřátelé vzdálení cca 100 metrů od zdroje zvuku. Jakmile ale v takové vzdálenosti od onoho maskování vystřelíte (přestože na onom generátoru zrovna vidíte šlehat plameny, jak se zasekl), výstřel slyšet je.

Jen ve dvou misích je tento zvuk generován pro celou mapu pomocí bouře a přeletů letadel. Bohužel ve všech případech je ono maskování výstřelů generováno v určitém časovém úseku a ne náhodně, takže je to spíše čekání na příležitost.

Nesmíme samozřejmě zapomenout na X-Ray Kills (rentgenové průstřely), které jsou pro sérii tak typické. Jedná se o velice detailní záběr, který se zaměřuje na škody, jež způsobuje vystřelená kulka. Přestože se tato animace (samozřejmě různá, podle místa zásahu) opakuje, časem neomrzí a je až děsivé, jak dobře se na to kouká. Hratelnost také vyzdvihuje ona otevřenost a k tomu přidané vedlejší úkoly. Ty kolikrát mají i malý vliv na hratelnost. Jednou je například volitelný úkol zničit několik zaparkovaných tanků. Pokud se rozhodnete ho splnit, na konci mise vás nebudou tanky otravovat hlídkováním.

Navíc je možné sbírat různé dokumenty, dopisy vojáků, či zabírat odstřelovačská hnízda. Ty většinou nabízejí velmi hezkou pozici pro sestřelení všeho v nejbližším okolí, ale s vědomím, že po druhém výstřelu je vyhlášen poplach. Za vedlejší úkoly se navíc získávají další zkušenostní body, které odemykají novější vybavení. Místo základního M1 Garandu a samopalu STEN je tedy možné mít časem Lee Enfield, Gewehr, Thompson nebo MP40. Pušku lze také upravovat pomocí lepšího puškohledu, spouště, pažby a hlavně. Zkušenostní systém je navíc společný pro kampaň i multiplayer.

Vlk samotář a Pouštní liška

Multiplayer je ve Sniper Elite 3 prakticky navíc a slouží jen jako výplň. Na výběr je klasický deathmatch a jeho týmová verze, Distance King, kde se nepočítají zabití ale vzdálenosti, na která byla provedena, dále mód No Cross, upravený předešlý mód s rozdílem, že střed mapy je rozdělen čarou a tedy se bojuje jen na větší vzdálenosti; a nakonec klasický Survival, tedy ustát nával nepřátel.

Mnohem zajímavější jsou kooperační módy, tedy možnost projít celou kampaň ve dvou lidech, či Overwatch, kdy se jeden hráč vžije do role pozorovatele, spottera a snipera, druhý je pak oním Rambem, jenž jde do boje se samopalem. Tyto módy jsou velmi povedené a rozhodně se vyplatí je ozkoušet, obzvlášť pokud toužíte po zajímavé kooperační hře.

Moderní zpracování let minulých

Musíme uznat, že Sniper Elite 3 je z technického hlediska opravdu povedený kousek. Graficky je hra velmi pěkná a rozhodně se za svůj kabátek nemusí stydět. Ozvučení je také náramné, vše se příjemně hýbe a na PC verzi lze určitě ocenit i český překlad. Samotný pocit ze střelby je velice příjemný, zvlášť když si lze nastavit obtížnost ručně.

V přednastavených možnostech se hra liší prakticky jen v balistice střel, kdy na lehkou obtížnost balistika není, na normální již funguje pomocí zjednodušeného modelu a na těžkou již dráhu ovlivňuje všechno. Nejtěžší obtížnost pak hru zbavuje veškerých pomocníčků, jako je místo dopadu střely, indikace odhalení a dalších berliček.

Určitě jste si všimli, že jsme nezmínili nic z příběhu. Ono totiž není co zmiňovat, protože Sniper Elite 3 je jednou z těch her, kde je příběh stejně podstatný jako v pornu. Je to prostě o té akci. Zlý nacistický generál (nikoliv Rommel), jenž zde figuruje jako ono zlo a je nutné jej zničit, je opravdu jen lepidlem pro spojení celkem osmi úrovní kampaně.

Verdikt

Sniper Elite 3 rozhodně překonává svého předchůdce, k dokonalosti má ale stále daleko. V případě, že toužíte po nějaké dobré stealth akci či sniperské hře, je to ovšem jasná volba.