The Raven: Legacy of a Master Thief je chytrý detektivní titul právě ve stylu Arthura Conana Doyla či Agathy Christie, rozdělený na tři epizody, o kterých se postupně rozepíšeme, jako v případě mysteriózní žánrovky Cognition: An Erica Reed Thriller.

The Raven vás zavede do poloviny šedesátých let minulého století, ale nežli jako dílo ze studené války, působí spíše jako z konce století devatenáctého. Vrací totiž na scénu prototyp charakterního zloděje dodržujícího určitý kodex, který krade nejvzácnější předměty z nejstřeženějších míst a nejnedobytnějších trezorů, o kterém běžní občané nadšeně diskutují a reportáže z jeho loupeží nedočkavě vyhlížejí na předních stranách novin.

Dále hra také vrací na scénu lupičovu Nemesis – odhodlaného inspektora Legranda, jenž si na údajném dopadení Havrana (anglicky Raven), jak se zločinci v krkavčí masce, zanechávajícím na místech činu černé brko, přezdívá, před lety vybudoval kariéru. Jenže teď se zdá, že známý kriminálník vstal z hrobu a Legrand je odhodlaný ho dopadnout co nejrychleji. Dokonce natolik, že občas ve své zaslepenosti přehlíží očividné důkazy. Mimochodem, už jsme řekli, že tenhle tvrdohlavý Francouz není hlavní hrdina?

Pravý džentlmen

Tím je (hrdinou i džentlmenem) stárnoucí švýcarský konstábl Anton Jakob Zellner, který se víceméně náhodou připlete během služby na palubě Orient Expressu Legrandovi do cesty a vycítí příležitost na stará kolena chytit zločince světového formátu a vystoupat na společenském žebříčku. Možná, že za jeho deduktivní schopnosti může věk a aktivní čtení detektivek slavné autorky Clarissy Westmacott (roztomilý odkaz na reálnou spisovatelskou legendu), možná je přirozeně nadaný, každopádně on a jenom on je Sherlockem Holmesem tohohle příběhu.

Konstábl Zellner není dobře stavěný a netyká si s cool vizí dobového vyšetřovatele typu Gena Hunta, jenž brázdí ulice v rychlém automobilu a neřádům dává pěstí. Místo toho trpí nadváhou, na hlavě se mu leskne pleš, má manželku a dospělou dceru, bere léky na srdce, miluje karamelky a pěstuje si elegantní knír. Nic z toho mu ale neubírá na lidskosti, inteligenci, odvaze a sympatičnosti. Je to člověk všímavý, vynalézavý a přívětivý. A že by mohl být vaším otcem, nebo v některých případech dokonce dědečkem, jenom prohlubuje jeho osobnost.

Jeden lístek do Egypta

První kapitola nazvaná The Eye of the Sphinx obsahuje dvě členité lokace, což možná zní jako trochu málo, ale ve vystačíte si s nimi až na nějakých pět hodin hraní. První z nich je samozřejmě magický Orient Express. Herní oblast představuje několik vagonů, osazených různorodými vedlejšími postavami, jejichž kvalitně napsaná dějová pozadí dokážou zaujmout i v průběhu ničím nezpestřených rozhovorů. Titul se díky tomu zdát být opravdu živý a atmosféra na vás dýchá na každém kroku.

Druhá lokace bohužel už trpí klasickým syndromem point-and-click adventur. Prostředí zaoceánského parníku, ačkoliv se ho vývojáři snaží oživit střídáním charakterů na jednotlivých palubách i v interiérech lodi, působí vyjma cut-scén povětšinou prázdně a pustě. Setkáte se tu s postavami známými z vlaku i několika málo novými, ale tvůrcům se nepodařilo všechny zákoutí plavidla zaplnit natolik hustě, abyste si nepřipadali sami. I když to možná souvisí se žádanou účelností.

Herní funkcionalismus

Největší síla a zároveň slabost titulu tkví právě v ní. Skoro všechno interaktivní zde slouží k dalšímu postupu, a přestože tedy absence posádky je jako pěst na oko, asi je lepší ji nemít vůbec, než se prokousávat dialogy s dvaceti námořníky, kteří nemají co říct. Současně ale platí, že jakmile se naučíte, že abyste pokročili, musíte eliminovat co nejvíce předmětů, na kterých se změní kurzor, opětovným klikáním a se zbytkem zkombinovat předměty z inventáře, obtížnost rapidně klesá.

Tedy, ne, že by kdovíjaká byla předtím, to ale můžeme přičíst jako klad dnes už poměrně běžným logickým hádankám. The Raven vás vyloženě nezatěžuje puzzly, ani minihrami, a dokonce vám některé úkoly dovolí úplně přeskočit, což je vzhledem k jejich jasnému označení za nepovinné a prakticky nulovému vlivu na vývoj příběhu moc příjemné. No, a kdybyste se přeci jenom zasekli, vždycky můžete zabrousit do Zellnerova deníku a za pár bodů (hra vás za různé akce odměňuje a na konci podle zbylého skóre vyhodnotí, jak velký jste detektiv) si zpřístupnit nápovědu.

Nový standard?

Pokud by se odteď všechny žánrové tituly měly hýbat jako The Raven, neměli bychom s tím větší problém. Jakkoliv se v širším měřítku nedá říct, že by byl především v druhé polovině vyložené graficky hezký, animace nijak postihnuté nejsou. Naopak, na tomhle poli hra neskutečně boduje. Ve své neskrývané karikaturnosti vypadá přirozeně a někdy až nečekaná interakce postav je na každý pád vítaná. Potěší také filmové střídání úhlů kamery, ačkoliv jeho potenciál není ani zdaleka maximálně vytěžen a kamera dokáže pozlobit.

Pochválit musíme příjemný dabing a opravdu povedený hudební podkres. Jednotlivé skladby se sice neustále opakují ve smyčce, ale nijak vám na nervy nepolezou. Jakmile se pak rozezní nervydrásající „havraní“ motiv, budete do hry přímo vtaženi, neschopni se odlepit od monitoru. Z čeho už tolik nadšení nejsme, jsou občasné bugy. Hlavní hrdina se například při chůzi ze schodů pokaždé zasekne a o vteřinu později vystřelí kupředu. V několika případech nám dokonce úplně zmizel z obrazovky a objevil se až při dalším kontaktu s nějakým předmětem. Dobře nefunguje ani rychlý přesun do jiné části lokace, kvůli čemuž se někdy přesun z místa na místo otravně prodlužuje.

Verdikt

The Raven: Legacy of a Master Thief je výborně napsaná detektivka, která nepostrádá spoustu zajímavých postav a nečekaných zvratů. Její první kapitola si ale z výrobní linky přinesla i pár nemilých bugů a nevyváženou kvalitu lokací. Působí tak trochu jako film, jehož první půlka je skvělá a... druhá už tolik ne.