Z minulosti jsme si navykli na periodicitu, se kterou britští tvůrci ze studia The Creative Assembly vydávají jednotlivé díly své historické série Total War. Přestože měl letos podle tohoto modelu dostat prostor Medieval 3, nakonec došlo ke zcela neočekávanému řešení. V závěsu Rome 2 se objevila další hra z období starověku – Total War: Attila.

Ten tak možná funguje jako jakási náplast. Předchozí Rome 2 nebyl úplně špatný titul, ale zejména díky svému nepřehlednému interfacu, neposlušné kameře a tak trochu odlišnému zpracování, na herní scéně nesklidil ani kdovíjaké ovace. Aktuálním dílem Attila si ovšem naštěstí tvůrci své renomé rychle napravili.

Total War: Attila se sice odehrává ve starověku, jaký by to ale mělo smysl, kdyby pouze rozšiřoval to, co už jsme měli možnost vidět v Rome 2. Jak název napovídá, přesouváme se do období hunských válek. Caesar je tou dobou už dávno pod drnem, Římská říše se dělí na západní a východní a Evropa je pod neustávajícím nájezdem kočovných kmenů, které se vyrojily někde poblíž Persie.

Epický filmový zážitek

Dobovou atmosférou Attila číší hned v prvních vteřinách. Do hry nás totiž uvítá velkolepé intro vyobrazující mimo jiné i gladiátorské zápasy v Římě. To vše doplněno o skvělý hudební podklad, který nás jinak provází i nadále. Skladby, natočené pro potřeby hry, jsou jedním slovem epické a možná vůbec nejpůsobivější s ohledem na historii značky.

A není to jediný případ, kdy se budete cítit jako byste právě sledovali vysokorozpočtový válečný film v kině. Přestože u Rome 2 došlo ke značnému omezení tohoto prvku, v Total War: Attila se vrací oblíbené kinematické pasáže. Ty nás provází jak příběhovou kampaní, tak při volbě jednotlivých frakcí v takzvané grand kampani. O jejich kvalitě se můžete přesvědčit na videu výše.

Každý si přijde na své

Titul nám totiž už tradičně nabídne hned několik složek. V té singleplayerové se můžeme pustit buď právě do příběhové kampaně, kde máme předurčený kmen, pod jehož „vlajkou“ dobýváme Evropu, nebo je k mání forma grand kampaně, známé už z předchozích dílů série. V tomto případě si můžeme sami vybrat z dostupných frakcí a přepisovat dějiny dle libosti. Do třetice všeho dobrého nechybí ani možnost odehrát si některé nejslavnější bitvy odpovídající reálné historické předloze. Další samostatnou složkou je pak kooperační multiplayer.

Grand kampaň je to, co dělá Attilu tím správným Total Warem. Zvolit si můžeme z pěti národů, ty pak obsahují jednotlivé hratelné frakce. Každá z nich má pochopitelně jiné předurčení, složení jednotek, slabiny i unikátní dovednosti. Je jen na vás, zda dáte přednost barbarům, kde si zahrajete třeba za národ Franků nebo Sasů, kočovným kmenům (Visigoti, Vandalové,…), nomádům (Hunové), Římskému císařství nebo Východnímu císařství. 

Počítat je ale potřeba s jedním. Každá frakce vyžaduje jiné schopnosti hráče, pokud se tedy jako úplní začátečníci vrhnete na stranu říše římské, počítejte s rychlým koncem. Čím větší území a reputaci ve světě máte, tím více národů si na vás chce smlsnout. Až se do vás pustí nepřátelé nezávisle z pěti různých stran, budete litovat, že jste nezačali za některý z podstatně jednodušších kočovných kmenů.

V koňském sedle na cestách

Tím se plynule dostáváme k další unikátní zajímavosti. Už z minulosti jsme zvyklí, že při volbě frakce začínáme na nějakém předurčeném území s hlavním městem (případně dalšími vedlejšími). S takovými národy se v Total War: Attila pochopitelně setkáme také. V případě, že volba padne na kočovné kmeny, pak ale nikoliv. Ti žádné vlastní území nemají, už ze své podstaty jsou tam, kde se jim prostě zachce.

Například za Huny tedy začínáme někde na území dnešní Ukrajiny. K dispozici máme tři základní armády, a kterým směrem se vydáme, je jen a pouze v naší režii. Přesto, i s kočovnými kmeny si území vytvořit můžeme. Při dobývání měst je ale opět naší volbou, zda se na místě usadíme, nebo ho srovnáme se zemí a nadobro vymažeme z mapy.

Je však potřeba nějakým způsobem vydělávat a drancování není vždy tou nejjednodušší volbou. Stejně tak je potřeba nějak krmit své vojáky. Pro takové případy lze na libovolném místě mapy vystavět dočasný tábor. Kemp, který bude sloužit jako potřebné zázemí našich krvežíznivých válečníků. Ten lze kdykoliv zbourat a znovu rozprostřít někde jinde.

Zaručená jistota

V základu se hra nijak zásadně nemění. Opět nabízí tahovou i realtimovou část a s tím související prvky, většinou jen drobně vylepšené nebo dotažené k dokonalosti. Interface je rozhodně přehlednější, než v případě předchozího Rome 2. Na druhou stranu není k hráčům tolik přívětivý jako u ještě staršího Total War: Shogun 2. Proto můžete občas tápat a řada věcí vám podle obrázků nemusí být na první pohled povědomá.

Ve srovnání s druhým Shogunem, který jsme oštemplovali hodnocením 9/10, se budete hůře orientovat na mapě, a to zejména díky množství kočovných kmenů s neurčitým územím. A o něco málo složitější je i systém diplomacie, který by určitě zasloužil i lepší vyobrazení. Nechybí ale prvky, jako volba primární ekonomické nebo válečné cesty (lze v průběhu hraní kombinovat), rozdělování atributů generálům nebo ovlivňování rodokmenu, který se třeba v posledním díle Total War vůbec neobjevil.

I tentokrát se nám na mapě střídají 4 roční období, mění se vždy po jednom ukončeném tahu. Samotná modelace prostředí je perfektní, oceňujeme zejména rozmanitost terénu nebo rozprostření miniatur měst, které není šablonovité a mnohdy je jejich vyobrazení opravdu velkolepé. Úsměvné jsou občas i starověké názvy měst, třeba takové Londinium.

Bitvy za vás může odehrát počítač, kdy statisticky zhodnotí počet a složení vaší i nepřátelské armády, nebo si to na bojišti oddřete hezky sami. V prvním případě lze zvolit, zda počítač pro vaše vojáky vybere agresivní, vyvážený nebo defenzivní režim. V tom opačném případě je to pochopitelně na vašem umění.

V Total War: Rome 2 jsme kritizovali především naprosto příšernou kameru, která nám na bojišti častokrát házela klacky pod nohy. Podobného průšvihu se naštěstí vývojáři v případě Attlia vyvarovali, bojiště je přehledné a navíc vypadá famózně. A to zejména při bránění nebo dobývání vesnice či města. Každé má své unikátní rozprostření a design, čímž se hned tak nedostaneme do stereotypu, kterým v tomto případě trpěly předchozí díly série. Orientace na bitevním poli je poměrně jednoduchá a ovládání přívětivé.

Verdikt

Total War: Attila nastavil laťku hodně vysoko a ve srovnání s Rome 2 je jako nebe a dudy. Řadu herních vylepšení přináší i oproti druhému Shogunovi, z hlediska přehlednosti a přívětivosti k hráčům na něj však strádá. Ale neurazí ani nezklame.