Zpočátku Rome II působí opravdu příjemným dojmem, fanoušci série znalí budou ale postupem hry odhalovat její malé neduhy a chybějící funkce. Kvůli tomu, že vývojáři připravili opravdu rozlehlou mapu, velká bojiště a skutečné masy vojáků, bohužel došlo k razantnímu osekání celé škály prvků, které byly pro sérii charakteristické. Ti úspěšnou ságou nepolíbení ale rozhodně nemusí mít žádné obavy, pro ně bude druhý titul s tématikou starověku přinášet veskrze radosti, dokážou-li se sžít s herním systémem jako takovým.

Velkolepá nabídka

Rome II si pro hráče připravil hned celou řadu módů tak, aby se nasytil opravdu každý. Vedle klasické kampaně, která pochopitelně tvoří nejdůležitější složku, si můžete vyzkoušet některou z historicky podložených bitev, rychlý boj s přáteli nebo CPU. Velmi detailně si však můžete nalajnovat i vlastní bitvu (nastavení proti sobě jdoucích stran, terénu, počasí a dalších prvků je samozřejmostí). Stejně jako předešlý Shogun 2, také Rome navíc přichází s úspěšnou kampaní pro více hráčů.

Že jde o skutečně velkou hru, je poznat hned při zahájení kampaně. Klasicky jsme totiž zvyklí na volbu z několika frakcí, zde se nám ovšem navíc nabízí také sub-frakce. Dělení je respektive členěno na kultury (národy/kmeny) a jejich frakce (rody). To znamená, že zvolíte-li například kulturu Římanů, můžete si vybrat rod Kornelů, Juliů nebo Juniů. Totéž lze aplikovat u většiny kultur, což zejména milovníky dávnověku značně potěší.

Asi netřeba připomínat, že si hra zakládá na skutečných událostech a mapuje dějiny lidstva tak, jak se odehrály. Samozřejmě v rámci možností, tedy do doby, než je hráč ovlivní. Setkáme se se známými postavami, dříve existujícími národy a jejich jednotlivými příběhy, a dokonce – třeba i náhodou – navštívíme významná místa.

Méně je někdy více

Stejně jako ostatní díly série Total War, i Rome II rozděluje hraní na tahovou a realtime část. Druhá zmíněná se zakládá na bitvách, jež si chcete ručně odehrát. O tom jsme se nicméně zevrubně rozepsali v prvních dojmech z GamesComu, pokud vás tedy zajímá, jak si tvůrci s realtimem pohráli, jaké problémy vás při hraných bitvách čekají a co naopak funguje bezchybně, neváhejte si náš článek zpětně pročíst. Abychom se neopakovali, v rámci recenze se tedy budeme věnovat právě tahové části, která je podstatně větší a troufáme si říct zajímavější.

Medieval II nám nabídl léto a zimu, Shogun 2 všechna čtyři roční období a Rome II představí pouze jedno jediné. Jednotlivá sada tahů se totiž odehrává v ročním intervalu, pokud jste se těšili na rozmanité změny krajiny, které grafici Creative Assembly – jak už mnohokrát dokázali – zpracovat prostě umí, pak tu pro vás máme první zklamání, kompletní Rome II se odehrává veskrze v letních měsících.

A redukovalo se i v jiných fázích hry. V rámci tahové části je naším úkolem zabírat jednotlivé provincie. To zapříčiníme tím, že obsadíme správní město a zlikvidujeme nepřátelskou armádu, která se třeba i v jeho okolí stále pohybuje. Města můžeme rabovat, srovnat se zemí anebo poklidně obsadit. Naše rozhodnutí má vliv na budoucí spokojenost populace, a tedy prosperitu provincie a nakonec i národu samotného.

Poslední díl série nám otevřel nové strategické možnosti v podobě správy jednotlivých měst zvlášť. Zatímco daně ve spokojeném hlavním městě mohly být poměrně vysoké, v tom nově obsazeném jsme je mohli na dobu několika tahů například snížit. Bohužel, v Rome II se tak děje u všech měst dohromady. Všichni za jednoho, jeden za všechny.

Kryjte si záda

Už výše jsme nakousli způsob, jakým lze město dobýt. Bitvu si můžete ručně odehrát na obrovské mapě se schopností zobrazit velké množství postaviček. Pokud se vám ale nechce trávit drahé desítky minut zrovna takhle, připravili pro vás autoři už tradičně možnost automatického odehrání bitvy na základě procentuální úspěšnosti stran. Systém tedy sám vyhodnotí vítěze a rozpočítá ztráty i přeživší.

V Rome II se objevuje prvek, který známe z Medieval II a u druhého Shoguna jsme jej značně postrádali. Nemluvíme o ničem jiném, než je možnost obléhání. Není nutné bojovat násilně. Klidně můžete armádu nechat obklíčit cizí město a nechat jeho obyvatelstvo vyhladovět, případně kapitulovat. Je však třeba počítat s tím, že kdykoliv během obléhání se mohou vystavit na odpor, a tedy zaútočit, čímž pak dojde k jedné ze dvou variant, o nichž jsme si povídali v předešlém odstavci.

Pokud se náhodou pustíte do konfliktu a zjišťujete, že byste bitvu projeli na plné čáře, ani tentokrát nechybí možnost vzít nohy na ramena a pelášit tak daleko, jak to jen jde, abyste si zachovali alespoň trochu sebeúcty. Pokud jsme zvolili automatické odehrání souboje v předešlých titulech série, jakmile jsme se rozhodli bojovat, nebylo cesty zpět. Druhý Rome je ovšem shovívavější a dává nám šanci vycouvat z konfliktu i v momentě, kdy se rozhodneme zaútočit, ale ještě definitivně nerozestavíme vojsko.

Změny převážně k horšímu

Rome II také lehce obměnilo systém stavby budov, velmi razantně pak verbování nových jednotek. K tomu už totiž neslouží kasárna, jednotky si najímá přímo některý z generálů. Jejich dostupnost závisí na intenzitě výzkumu nových technologií i potřebných budov (rozuměj, aby byla dostupná jízda, musí být ve městě stáje) a regionech/provinciích. Verbovat lze armádu z řad vlastního obyvatelstva anebo žoldáky, kteří jsou často velmi účinní, jejich náklady jsou ale vyšší. Mimo stravy jim totiž také platíme za to, že za nás riskují svými životy.

Co je ovšem smutné je fakt, že pro tentokrát autoři vynechali možnost slučování generálů a jejich armád. Ano, jeden generál může věnovat velmi omezenou část své armády jinému veliteli, abychom však sloučili dvě obrovské armády obsahující třeba čtyři generály a táhli na nepřítele, je nepřípustné. Popravdě, tenhle krok nám dvakrát sympatický není. Pokud chcete dobývat město, musíte vést například trojici samostatných armád od sebe různě vzdálených a občas je tak organizace útoku podstatně složitější a zdržující.

Zachovejte paniku. A hlavně v klidu, prosím vás

Strom technologií nabízí občanskou a válečnou větev. Rozhodnout se můžeme vždy pro jednu z nich a postupně volit další pod-složky těchto větví takovým způsobem, aby vylepšení přesně vyhovovalo osobitému stylu hraní. Občanská větev se dále dělí na kmenovou, ekonomickou, kmenovou radu a stavebnictví. Každá z těchto větví pak má další dvě varianty, jak se dál rozvíjet. Vojenská větev obsahuje válečná cvičení, kodex válečníka a obléhání. I ty se pak dále dělí, v případě válečnictví zejména na pevninský nebo námořní postup.

Obrovským záporem Total War: Rome II je jeho nepřehlednost. Orientace v interfacu hry je často značně chaotická, položky jsou uzpůsobeny podstatně nezvykle a i zde navíc tvůrci minimalizovali. Pokud jste někdy hráli některý ze série Total War, víte, že je plný přehledů, tabulek, statistik, popisků a nejrůznějších členění. Většina těchto prvků se v Rome II ovšem schovává pod malými obrazovými symboly (ikonkami), na něž je potřeba najet pro zjištění podrobností. Ty jsou si navíc velmi podobné, takže ani není jednoduché zapamatovat si, která ikona ve které statistice co značí, a práce v této části hry je tak značně otravná až odrazující.

Totéž platí o symbolech pro jednotlivé budovy nebo jednotky. Ve všech předešlých Total Warech jsme jasně věděli, co za budovu stavíme a jaké je její využití. Pokud jsme potřebovali znát podrobnosti, rozevřeli jsme si jasně a přehledně strukturovanou tabulku s obrázky a popisky viditelnými bez nutnosti dalšího rozklikávání. Na interface Rome si ale budete zvykat hodně dlouho a ještě déle se zorientovávat v tom, kde co najdete.

Nekonečné čekání

Zvláštně vyřešená je i forma diplomacie, která stejně tak ve srovnání s předešlými díly série spadá spíše do zápornějších hodnot. Více než že by byla jednodušší, je spíše znovu chaotická a hůře zorientovatelná. A jiné to není ani s animacemi. Můžete si totiž najmout špiony, kteří zároveň slouží jako nájemní vrazi a různými způsoby vás zbavují nepohodlných lidí, na něž ukážete prstem. Také v předešlých zpracováních se tyto postavy pojily s napínavými a často i vtipnými doprovodnými videi, které v Rome II znovu absentují.

Pakliže jste si jisti tím, že jste udělali vše potřebné pro předání tahu počítači/spoluhráči, respektive dalším frakcím, využijete tlačítko „ukončit tah“. Velmi hezké je, že si hra sama hlídá dostupné kroky, které ještě můžete v rámci tahu udělat. A pokud je neuděláte, upozorní vás a dá vám možnost svou chybu napravit, abyste zbytečně nezapomněli na prkotinu, která vám zkomplikuje život.

Když už ale tah skutečně ukončíte, čekáte poměrně dlouhou dobu (napočítali jsme 6 minut), než se v rámci nich prostřídají zbylé frakce. Jejich číslo se přitom postupem hry zvyšuje, protože prozkoumáváme svět a objevujeme nové národy. Špatné je ovšem to, že i takové národy, které ještě ani nemáme vyznačené na mapě a se kterými se třeba ani v rámci hry nedostaneme do styku, jsou v našem koloběhu započítané také a i když o jejich existenci prakticky nevíme, stejně čekáme, až si odehrají tahy. Čekat neúměrně dlouhou dobu tak člověka značně znechutí.

Verdikt

Total War: Rome II nabízí atraktivní výlet zpět do dob dávno minulých. Bohužel vývojáři na úkor kvantity omezili celou řadu klíčových prvků, využili minimalizací tam, kde neměli a hra se díky tomu stává značně nepřehledná a místy značně chaotická.