Za prvé je určitě vhodné podotknout, že Uncharted: The Lost Legacy není ani tak rozšířením, nebo dodatkem, ale spíše regulérním, byť malým, přírůstkem do této série. Tomu napovídá i fakt, že v názvu není číselné navázání na Uncharted 4: The Thief’s End nebo skutečnost, že kromě digitální distribuce hra vychází i samostatně na disku a není potřeba tedy poslední „velký“ díl vlastnit.

Vzhůru do Indie

Asi není třeba natahovat uznání, že i tentokrát se jedná o parádní jízdu, kterou série konstantně předvádí a v posledním díle vše dotáhla téměř k dokonalosti. Uncharted: The Lost Legacy je jednoduše trefa do černého a zabaví jak nováčky, tak fanoušky. A to i když se hlavní hrdina změnil.

Přesně tak, hráč se poprvé v sérii zhostí jiné postavy, než je Nathan Drake. Hlavní housle zde hraje Chloe Frazer, se kterou jsme se mohli potkat ve druhém a třetím díle. Tato zlodějka s neméně prořízlou pusou s australsko-indickými kořeny je naprosto dostatečnou náhradou a potvrzuje, že série Uncharted nestojí jen na Nathanovi.

Začátek příběhu je vlastně klasika. Chloe se vydává do Indie, aby našla bájný Ganéšův kel. Bohužel po tom samém pokladu prahne i vůdce rebelů Asav, který se snaží v Indii rozpoutat občanskou válku. Naštěstí není proti takové přesile Chloe sama, jelikož si na pomoc vzala Nadine Rossovou. Ano, tu Nadine, která v The Thief’s End kopala za nepřátelský tým. A asi není potřeba říkat, že v příběhu nás čeká nejeden zvrat, či zajímavá situace. 

Chemie je základ

I když je příběh opět velmi kvalitní, tentokrát hrají prim hlavní hrdinky a jejich vzájemná chemie. Z počátku jsou totiž obě rozdílné jako voda a olej, ale čím je hráč dál, tím se jejich vztah postupně mění z čistě profesního v něco… jiného. A nemáme tím na mysli lesbický vztah. 

Stejně jako tomu bylo už ve čtvrtém díle, i zde je ona síla v detailech. Jde tedy o ty malé rozhovory, které dámy vedou, komentování situací, nebo řešení situací. Navíc se hráč dostane „pod kůži“ Nadine, na kterou je zde úplně nový úhel pohledu, což je nesmírně zajímavý krok a vlastně se i ukazuje, že nebyla klasickou zápornou postavou (kdo hrál čtyřku, chápe). 

Navázání do série

Dalším plusovým bodem je, že Uncharted: The Lost Legacy funguje absolutně samostatně, ale po vzoru předchůdců na ostatní díly navazuje (pokud to ještě nevyznělo, The Lost Legacy se odehrává po konci The Thief’s End). V rozhovorech je tedy například komentován vztah Nathana s Chloe, naopak Chloe se zajímá o vztah Nadine k bratrům Drakeovým.

Nicméně i tak celkově The Lost Legacy působí, jako by si dost věcí brala tam, kde série již jednou byla úspěšná. Nejde ani tak o to, že se celý příběh odehrává v jedné zemi (nikoliv však pouze na jednom území), ale například poslední kapitola je naprosto okatě inspirována druhým dílem, což je možná škoda, přestože je finále parádní. Pachuť jistého okopírování je ale znát a naopak je škoda, že třeba tuto část Chloe nijak neokomentuje.

Nehas, co tě nepálí

Hratelnost je opět výtečná. Základní kostra se proti čtvrtému dílu nijak nezměnila. Prim opět hraje převážně skrývání před přestřelkami, ale když na to dojde, je pocit ze střelby báječný, zbraně různě kopou, nepřátelé se kryjí a na vyšších obtížnostech je přímý boj skutečnou výzvou.

Mimo to je zde ale pár úprav, které jsou v sérii nové, nebo alespoň fungují jako oživení. V první polovině hry se totiž hrdinky dostanou do oblasti, která je vlastně otevřená a je čistě na hráči, kam se džípem vydá. Mapa není nějak extrémně velká, ale je to příjemná změna, že dojde k určitému zvolnění tempa.

V této oblasti je navíc možné nacházet medailony, kdy po nalezení všech dojde k získání speciální relikvie zvaný Královnin rubín, který následně napomáhá při hledání pokladů (ideální pomocník pro lovce trofejí).

To hlavní ale je, že hledání medailonů není otravné, ale zábavné, jelikož k nalezení je v naprosté většině potřeba vyřešit nějakou hádanku, například rozeznění zvonů dostatečně rychle, aby zůstal vchod otevřený. A jelikož se tyto hádanky prakticky neopakují, je to skutečně radost medailony hledat.

Mimo příběh je součástí i plnohodnotný multiplayer, který je totožný s tím ve čtvrtém díle. Stejně tak to znamená, že jsou společné servery, takže o hráče není nouze. Postup i nastavení v jedné hře se navíc přenáší do té druhé, je tedy jedno v jaké „verzi“ se hra pro více hráčů pustí, zda původní nebo dodatku. Kromě toho se také objevil nový mód Survival Arena, což je přirozeně variace na Survival mode. 

Opět pastva pro oči

Co se týče technického zpracování, zde se vlastně nedovíte nic objevného. Uncharted: The Lost Legacy je opět pastvou pro oči a ždíme současnou generaci na durch. Grafika je neskutečně detailní, modely postav propracované, pohyby přirozené, mimika obličejů perfektní a mezi současnými hrami v absolutní špičce. Jednoduše řečeno, je radost se na to koukat, vše sledovat a kochat se.

Fakt, že se opět jedná o jednu z nejlépe vypadajích her (možná i úplně nejlépe – omlouváme se Horizon: Zero Dawn, ale je to tak), nekazí ani propady frameratu. S těmi jsme se setkali jen jednou na naprostém konci hry, nicméně to bylo v době před oficiálním vydáním, tedy před tzv. launch patchem. Při opakování finální pasáže s ním již k propadu nedošlo. 

O soundtrack se opět postaral Henry Jackman, který pracoval na čtvrtém dílu a znovu odvedl naprosto fantastickou práci. Dabing si již standardně drží kvalitu na absolutní špičce, přičemž tentokrát jsou královnami Claudia Black a Laura Bailey. A za zmínku stojí i opravdu povedeně zpracované titulky na konci, které doprovází píseň Borders od M.I.A.

Verdikt

Uncharted: The Lost Legacy je jasnou ukázkou toho, že Naughty Dog mají s touto sérií neskutečné možnosti a že to jde i bez Nathana. Někomu možná bude ten sympatický syčák chybět, ale svět má mnoho dalších postav, které si zaslouží prostor. Snad jen škoda, těch pár ne tak originálních míst, jinak je to jasná koupě. Hurá do Indie.