Diskurs ohledně Command & Conquer: Rivals se před vydáním pohyboval kolem otázky, zda patří série na mobily. Inu, diskurs je příliš lichotivé pojmenování, šlo spíše o vokální skandování, že rozhodně ne, a že série je mrtvá – znovu.

Nebudu to psát poprvé, když budu tvrdit, že ve videoherní branži – snad více než v jiných – často a rádi provoláváme série, tituly, studia za „mrtvé“. Významy jsou různé a přitom málokdy nesou skutečný význam slova umřít. Například taková série Command & Conquer už „umřela“ s Command & Conquer: Tiberium Alliances, ztvárněného v internetovém prohlížeči – to samozřejmě nehledě na to, že hra pět měsíců po vydání překročila milion hráčů.

Totiž, co lidé skutečně myslí, když řeknou, že série, titul, studio umřelo, je, že umřela vytoužená představa o jejich podobě. Lze asi bezpečně říct, že v tomto případě většina chtěla znovu C&C: Generals či C&C: Red Alert 2, ale „lepší“.

Když tedy EA oznámilo, že nástupnictví jádrově PC RTS, přesune na mobilní telefony, rozsudek byl vynešen a poprava vykonána. Je nyní jedině fér připomenout přinejlepším neslavnou minulost EA s přenášením milovaných značek na mobilní platformy. Nejčerstvěji v paměti stále tkví urážlivá adaptace Dungeon Keeper.

Cynismus při oznámení byl tedy ospravedlnitelný, je nicméně hanebné, že debaty, jež předně osočují převedení série na novou platformu jsou středem pozornosti dlouho po vydání hry. Co se v těchto diskuzích totiž považuje za nepřipustitelnou herezi je, že C&C: Rivals je nejen hra dobrá – dokonce skvěle zapadá na zvolenou platfromu.

O hře

Začněme se základy: Rivals je free-to-play realtime strategie na mobilní telefony (Android, iOS) vydaná Electronic Arts. Pro přizpůsobení se na mobilní rozhraní jsou mapy rozdělené do hexagonů viditelné celé bez nutnosti pohybu kamery, zanechává však standardní fog of war. Každá jednotka může zabírat pouze jedno pole. Na obou stranách mapy stojí základny (jedna vaše, druhá oponenta) a mezi stojí nukleární silo, jež obsadíte umístěním vlastních vojáků na vybrané kontrolní panely - pokud ovládnete většinu, raketa vypálí na bázi oponenta. Opakujte ještě jednou a vyhráli jste. Souboje probíhají pouze online mezi živými hráči.

Zvolit si můžete ze dvou frakcí: GDI a Brotherhood of Nod (jež se uvolní až po dosažení 9 úrovně). Každá má vlastní specifické jednotky s různými výhodami, které postupem času odemykáte a vylepšujete. Než se dostaneme k hratelnosti, musíme vyřešit mikrotransakce, od kterých se volně přesuneme.

Mikrotransakce

Systém podporuje dvě měny: zlaťáky (získané klasickým hraním) a drahokamy (získávanou primárně skutečnými penězi). Se zlaťáky vylepšujete jednotky a kupujete karty (vysvětlím později). S drahokamy nakupujete lootboxy s kartami, a můžete je přeměnit na zlaťáky. Zlaťáků získáváte dostatek z rozumného množství zdrojů, i tak jde v pozdějších fázích hry předvídat grind, lze však dlouze oddálit rozumným utrácením.

Jednotlivé jednotky mají rozdílnou vzácnost, která před jejich silou určuje frekvenci, s jakou se budou objevovat zmiňované kartičky v lootboxech. S tím se dostáváme k hlavnímu pohonu herní ekonomie - vylepšování jednotek.

Ty povyšujete ve dvou rovinách – v té první je „cvičíte“ za zlaťáky až třikrát v rámci jedné úrovně, ve druhé určitým počtem kartiček posunete jednotku na další úroveň, jež opět umožňuje „cvičení“, než bude nutný o něco vyšší počet karet pro další úroveň. (K lepšímu pochopení snad poslouží přiložený obrázek.)

Právě zde přispěchá mnoho kritiků, aby hru označilo za pay-to-win. Zní to děsivě. Vypadá to děsivě. Jenomže...

Vyjma toho, že systém vyhledává oponenty s obdobnou úrovní, jako je vaše, každá z lig (kovová, bronzová, stříbrná, zlatá…) má vlastní maximální úroveň jednotek. Například ta ve zlaté lize je 9., tzn. že pokud vy nebo oponent přesáhne se svou jednotkou tuto úroveň, hra ji pro účel zápasu stáhne na 9. Obráceně to pochopitelně nefunguje, tedy je docela možné dostat se do situace, ve které vaše 7. úroveň nastoupí proti 9. A co to vlastně znamená? Ne příliš.

Prapodivný systém vylepšování jednotek existuje ve hře, aby motivoval hráče peníze utrácet, vydělávat, případně kupovat. Kdokoliv však kvůli němu přisuzuje hře nálepku pay-to-win, nechápe podstatu strategií. Nejsou Excel dokumentem, aby větší číslo zářilo vítěznou zelenou a menší poraženou červenou. Záleží na polohování, výběru jednotek a překvapivě – strategii.

To hra dokonce sama zdůrazňuje tzv. challenge souboji, ve kterých vás postaví proti oponentovi se značně vyšším žebříčkovým bodovým ohodnocením než je to vaše, s příslibem, že výhra přinese dvojnásobek bodů, zatímco při prohře neztratíte nic.

Je férové kritizovat, že startovní pozice nejsou vždy vyvážené, což je vada u strategické hry závažná. Zároveň z toho nelze vyvotovat, že o výsledku rozhodují lékařské váhy. Na což navážu s...

Hratelnost

Frakce nabízí kolem 24 jednotek a 4 velitelů. Z toho do bitvy povedete 6 jednotek a 1 velitele. To nutí ke zvažování vlastních i oponentových možných strategií ještě před začátkem bitvy. Jednotlivé druhy se liší svými zaměřeními: některé jsou vhodné proti pěchotě, obrněncům nebo vzdušným silám, žádná však nevyniká proti všem třem současně – bez nadsázky lze říci, že prohrát můžete ještě před začátkem zápasu jestliže opomenete jednotky účinné proti jedné ze zmíněných kategorií.

Jednotliví velitelé nabízí speciální schopnosti, např. první první velitel GDI umožňuje na herní pole umístit střelnou věž, sloužící jako nástroj pro podporu vojska a zároveň blokující nepříteli cestu.

V bitvě je přední surovinou tiberium. Za něj stavíte továrny a z nich budujete armádu. Tiberium přibývá pomalu samo a jeho přísun lze urychlit kombajny těžícími z přilehlých polí. Už zde je na místě rozhodnutí: vydat se pomalejší cestou schraňováním surovin, rovnou útočit, nebo něco mezi? Soustředit se svými jednotkami na obsazení kontrolních polí, narušit oponentův přísun nerostů útočením na kombajny, přímo zaútočit na jeho základnu (jež lze zničit i běžnými jednotkami)?

Průběh hry se potom odvíjí podle toho, jak dobře/pohotově reagujete na typ oponentova vojska, a jak naložíte se svou výhodou.

Strhujícím zážitkem dělají titul mapy a polohování na nich. Zmiňoval jsem výše, že na úrovni jednotek tolik nezáleží, toto je jedním z hlavních důvodů. Mapy Rivals jsou malé, o to větší důležitost má každé pole a rychlost jednotek. Docela dobře se může stát, že oponent zaútočí s „lepšími“ vojáky, ale jakmile mu neumožníte vystřelit, ztrácí výhoda na významu. Pointu nejlépe znázorní video, ve kterém youtuber Excoundrel bojuje (a prohrává) v nejvyšší lize proti jednotkám o 2-3 úrovně nižší než jsou ty jeho (viz výše).

Závěrem

Byl jsem relativně stručný a nepopsal vše, co jsem chtěl. Tohle není recenze; kdyby měla být, sepíšu ji. Tohle je krátké připomenutí, že na mobily vyšel RTS titul, jenž dokázal obdivuhodným způsobem zachytit duch jeho protějšků z PC.

Říkají, že značka Command & Conquer se na mobily nehodí. To neposoudím, protože jsem k sérii nikdy nepřirostl. Nicméně stěží si představuji, jak by to vůbec bylo možné - svíčková zůstane dobrým jídlem i přes věčnou bastardizaci ve školních jídelnách.

Říkají, že Rivals je sprosté pay-to-win žijící pouze z loajality ke značce. To jednoduše není pravda. Ve hře fungují mechanismy Skinnerova pozitivního posilování a spousta systému nedává mimo free-to-play hru smysl. Existuje prostor pro zlepšení, nelze však s čistým svědomím tvrdit, že kdo neplatí prohrává. Věnoval jsem hře 150 Kč kvůli tomu, že jsem se u ní už dlouho a příjemně bavil a přišlo mi fér odměnit dobře odvedenou cizí práci.

Na EA se snadno střílí, je snadný cíl – Trautenberk v porovnání působí jako otec Tereza. Ale není správné, aby ve křížové palbě uvízli nevinní.