Představte si, že jdete po městě a každých pár minut za vámi někdo zapisuje, kde právě stojíte. Když si sednete na kávu, poznamená si nejen přesné místo, ale i čas, kdy jste přišli, jak dlouho jste tam strávili a kdy jste odešli. Možná dokonce i to, s kým jste tam byli. Připadalo by vám to nepříjemné? A teď si uvědomte, že přesně takhle funguje váš telefon.

Nejde o to, že by vás někdo neustále sledoval dalekohledem zpoza rohu – sledování je mnohem nenápadnější, ale o to důkladnější. Stačí, že máte mobilní telefon zapnutý, a automaticky o sobě poskytujete informace. Každá aplikace, každé připojení k internetu, každá otevřená stránka – to všechno vytváří data, která se ukládají, analyzují a využívají k nejrůznějším účelům.

Když si představíte, že někdo má přístup ke kompletním metadatům vašeho života, možná si uvědomíte, jak snadno se dá složit mozaika, která o vás vypoví víc než váš vlastní deník. I bez toho, aby kdokoli četl obsah vašich zpráv nebo poslouchal vaše hovory, může zjistit, kdy vstáváte, kam chodíte, s kým trávíte čas, jaké máte návyky i na co se pravděpodobně chystáte.

Co přesně jsou metadata a proč na nich tolik záleží?

Metadata si můžeme představit jako štítky přilepené ke každé digitální akci, kterou provedeme. Když pošlete e-mail, metadata neříkají, co jste napsali, ale zaznamenají, komu jste ho poslali, kdy, odkud a z jakého zařízení. Když zavoláte příteli, metadata neuchovají váš rozhovor, ale uloží, kdy hovor proběhl, jak dlouho trval a z jaké lokality jste volali.

Možná se to zdá neškodné. Koneckonců, o co jde? Vždyť obsah našich zpráv nebo hovorů je přece soukromý! Jenže když se metadata shromáždí do většího celku, vzniká fascinující, a zároveň děsivě přesný obraz vašeho života.

Představme si, že někdo získá přístup k metadatům člověka po dobu jednoho měsíce. Dokáže s poměrně vysokou jistotou určit, kdy vstáváte, kdy chodíte spát, kdy pracujete, s kým se pravidelně stýkáte, jestli chodíte do posilovny nebo do baru, jak často nakupujete, jestli preferujete hotovost nebo kartu, kdy jezdíte na dovolenou a dokonce i to, jestli jste nemocní.

Kdo metadata sleduje a proč?

Velké technologické společnosti:

Pokud si myslíte, že metadata zajímají jen špiony, tajné služby a vládní agentury, jste na omylu. Ve skutečnosti jsou tím největším sběratelem dat velké technologické firmy, jako je Google, Facebook (Meta), Amazon, Apple nebo Microsoft. Důvod je prostý – v dnešním světě už nejsou peníze tím nejcennějším zdrojem, jsou to informace. A kdo vlastní nejvíce informací, ten ovládá trh, chování spotřebitelů i budoucnost digitálního světa.

Zdroj: Shutterstock

Zamyslete se nad tím, jak často denně využíváte služby těchto firem. Pokud máte chytrý telefon, téměř jistě používáte některý z operačních systémů – Android od Googlu nebo iOS od Applu. Každý váš pohyb, každá aplikace, kterou otevřete, každý e-mail, který pošlete přes Gmail nebo Outlook, každé vyhledávání na internetu – to všechno vytváří metadata. A tato metadata jsou nesmírně cenná, protože umožňují přesně odhadnout vaše chování, preference i budoucí kroky.

Možná si říkáte: „Proč by to mělo někoho zajímat? Nejsem celebrita ani politik, kdo by se o mě staral?“ Právě v tom je ta záludnost. Firmy vás nesledují jako jednotlivce, ale jako součást obřího digitálního vzorku. Čím více o vás vědí, tím lépe mohou přizpůsobit reklamu, kterou vám zobrazují, tím účinnější mohou být jejich produkty, a tím více peněz mohou vydělat na inzerentech, kteří touží po přesném cílení.

Už se vám někdy stalo, že jste si s někým povídali o dovolené v Itálii a najednou se vám na Facebooku nebo v Google vyhledávání začaly objevovat reklamy na letenky do Říma? Nebo jste si hledali informace o běžeckých botách a najednou se vám na každém webu začaly zobrazovat reklamy na sportovní obuv? To není náhoda. Algoritmy analyzují vaše chování a na základě vzorců určují, co vás zajímá a co by vás mohlo přesvědčit ke koupi.

Velké technologické společnosti však nesbírají metadata jen kvůli reklamám. Využívají je také k vývoji umělé inteligence, ke zkvalitnění svých produktů, k identifikaci trendů nebo k cílenému ovlivňování veřejného mínění. Pokud například Facebook vidí, že určitá skupina lidí sdílí určité typy příspěvků, může algoritmus rozhodnout, že jim bude ukazovat podobný obsah častěji, čímž je de facto uzavře do informační bubliny.

Některé společnosti tvrdí, že ochrana soukromí je pro ně prioritou a že data sbírají pouze anonymizovaně. Ale co to ve skutečnosti znamená? I anonymizovaná metadata lze spojit dohromady a identifikovat jednotlivce s překvapivou přesností. Stačí několik údajů – například místo připojení, čas používání a zařízení – a už lze s velkou pravděpodobností určit, komu data patří.

Vlády a bezpečnostní agentury:

Metadata jsou nesmírně užitečná i pro státní orgány a bezpečnostní složky. Po útocích z 11. září 2001 v USA se stalo digitální sledování standardní součástí boje proti terorismu. Programy jako PRISM, které odhalil Edward Snowden, ukázaly, že tajné služby mají přístup k obrovskému množství dat z mobilních sítí, e-mailů, sociálních sítí i běžného internetového provozu.

Zdroj: Shutterstock

Většina lidí souhlasí s tím, že sledování zločinců a teroristů je v pořádku. Problém nastává, když se masový sběr metadat neomezuje jen na podezřelé osoby, ale na všechny občany. Vlády argumentují tím, že pokud nemáte co skrývat, nemáte se čeho bát. Ale není to spíš naopak? Neměly by vlády vysvětlit, proč potřebují přístup ke každému telefonnímu hovoru, k tomu, kdy a kde se kdo pohybuje, komu píše a s kým tráví čas?

Sledování pomocí metadat se však neomezuje jen na západní demokracie. V Číně například funguje systém sociálního kreditu, kde se hodnotí chování jednotlivců na základě jejich online aktivit. Pokud například často vyhledáváte „nevhodné“ informace, můžete se dostat na černou listinu a mít omezený přístup k veřejným službám, bankám nebo dokonce dopravě.

Sledování občanů se dnes děje i v Evropě. Mnoho zemí má systémy hromadného dohledu, které umožňují sběr metadat mobilních operátorů nebo internetových poskytovatelů. I když tyto informace nemají být zneužity, historie nás učí, že když vlády dostanou moc sledovat své občany, často ji využívají i jinak, než bylo původně zamýšleno.

Hackeři a podvodníci

Metadata ovšem nejsou zajímavá jen pro korporace a vlády. Pro kyberzločince mohou být doslova zlatým dolem. Stačí, aby získali přístup k vašim metadatům, a mohou nasbírat překvapivě mnoho informací, které lze využít k podvodům, vydírání nebo dokonce fyzickému sledování.

Představte si, že hacker získá metadata z vašeho telefonu. Ví, kdy a kde se obvykle připojujete k internetu, kdy jste aktivní na sociálních sítích, kdy chodíte do práce a kdy máte volno. Může z toho snadno odvodit, kdy nejste doma, a to může být cenná informace pro zloděje.

Kyberzločinci také často využívají metadata k phishingovým útokům. Pokud vědí, že jste se nedávno přihlásili na určitou stránku, mohou vám poslat falešný e-mail, který se tváří jako oficiální zpráva od této služby, a pokusit se vás přimět k zadání hesla.

Další hrozbou je SIM swapping. Pokud hacker zjistí dostatek informací o vaší mobilní aktivitě, může přesvědčit operátora, aby mu vydal novou SIM kartu na vaše jméno. Pak získá přístup k vašim SMS, může obejít dvoufázové ověřování a dostat se k vašim bankovním účtům nebo e-mailům.

Závěr: Jsme jen čísla v databázi, nebo ještě něco víc?

Žijeme v době, kdy technologie mění způsob, jakým vnímáme realitu. Často si myslíme, že se pohybujeme anonymně, že když nesdílíme osobní údaje, jsme v bezpečí. Jenže sledování už dávno není o tom, co říkáme – jde o to, jak se pohybujeme, s kým komunikujeme a jaké vzorce chování vytváříme.

Metadata jsou digitálním otiskem našeho života. Zatímco dříve se sledování týkalo jen vybraných jedinců, dnes je součástí každodenní reality nás všech. Nejde už jen o bezpečnostní složky či špehování hackerů – firmy, které se zabývají online reklamou, vědí o našich preferencích více než naše vlastní rodina. Státy monitorují chování svých občanů pod záminkou boje proti kriminalitě a terorismu, zatímco kyberzločinci využívají dostupná data k propracovaným podvodům.

Možná bychom měli konečně přestat vnímat sledování jako konspirační teorii a začít ho chápat jako realitu, která se děje právě teď. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč se vám zobrazují reklamy na produkty, o kterých jste sotva přemýšleli? Proč vám sociální sítě nabízejí přátele, se kterými jste se potkali jen jednou? Proč vám banka najednou zvýší úrokovou sazbu, aniž byste něco změnili?

Otázkou ale zůstává: Jsme jen čísla v databázi, která někdo analyzuje a využívá k manipulaci? Nebo máme ještě možnost rozhodovat o svém soukromí?

Možná je čas začít se více starat o to, co za sebou necháváme. Třeba je čas ptát se, kdo naše data vlastní, jak s nimi nakládá a zda je ještě vůbec možné uniknout z této neviditelné sítě sledování. Protože v digitálním světě platí jediné pravidlo – pokud něco neplatíte penězi, platíte svými daty. A otázkou zůstává, zda je to cena, kterou jsme ochotni přijmout.