Reportáž z Petrohradu: Finále nejprestižnější programátorské soutěže na vlastní oči
Kapitoly článků
Organizátoři připravili první soutěž v Texasu již v roce 1970, ale první celosvětové finále zažila až roku 1977 na ACM konferenci počítačových věd. O 20 let později začala sponzorovat soutěž firma IBM, která výrazně rozšířila počet soutěžících. Letos soutěžilo v regionálních kolech necelých 30 tisíc nejlepších programátorů z 2 322 univerzit v 91 zemích na šesti kontinentech.
IBM sponzoruje tuto soutěž zejména kvůli obrovskému množství chytrých lidí, kteří se jí účastní. Těm nejlepším programátorům následně umožňuje seberealizaci v řešení náročných problémů z běžného života, jako jsou tzv. Big data, sociální business a mobilní a cloud technologie. Nejchytřejší mozky pak pracují na postupech, jak vylepšit život ve městech pomocí sofistikované a efektivní dopravy, promyšlené lékařské péče a dalších veřejných služeb. Z mých rozhovorů vyplývá, že si IBM zakládá na zprostředkování možnosti opravdu něco velkého na světě změnit a třeba přispět svým kreativním myšlením k chytré technologii, kterou následně využijí miliony lidí po celém světě.
Soutěž prověří kreativitu, týmovou práci a inovativní myšlení tříčlenného týmu. Vhodí je do neznáma osmi a více problémů většinou z reálného světa pod drtivým pětihodinovým deadlinem. Před jednou klávesnicí se tak strhne logická bitva, která vyzkouší schopnost myslet strategicky a mentální odolnost celého týmu.
120 nejlepších týmů respektive 360 studentů z regionálních kol se může těšit na vyvrcholení celé soutěže v celosvětovém finále. V minulých letech se finalisté podívali do Varšavy, na Floridu a v roce 2010 také na druhý konec světa do Číny. Zařízená doprava na místo, ubytování v luxusních hotelech a bohatý program v okolí tvoří z celé akce silný zážitek i mimo samotné programátorské klání.
Petrohrad očima turisty
Po příletu do Petrohradu v pondělí 1. 7. se mohli zájemci odpoledne organizovaně zúčastnit prohlídky uměleckých pokladů Petrohradské ermitáže. Osobně jsem akci nestihl částečně z důvodu zpoždění letadla z Prahy a částečně kvůli obřím frontám na letišti Pulkovo, které se podle diskuzí s ostatními novináři pravděpodobně vytvořily zhruba na ty 2 hodiny čekání, kdy jsem tam byl já. Nemohl jsem si dovolit čekat další nekonečnou frontu na oficiální taxi do centra a poté, co mi nabídl snědý Rus velmi smělou nabídku 4 000 rublů (cca 2 400 korun), jsem zvolil (i přes četná varování) veřejnou dopravu.
"MHD Petrohrad" jezdí vcelku často z letiště na různé stanice petrohradského metra. Po diskuzi s neoficiálním taxikářem, který najednou jakoby zapomněl mluvit anglicky, jsem naskočil do autobusu, který měl mít v cestě mě lehce povědomou stanici Московская (vsuvka: víkend před odletem jsem absolvoval osobní kurz azbuky ve verzi samouk, který mě jednak zachránil před ztracením a také zněkolikanásobil obdiv amerických novinářů a PRistů vůči mé osobě, když jsem zachránil před ztracením v centru města i je). Od taxikáře jsem dostal instrukce, že se platí u řidiče, nahrnul jsem se tedy v přecpaném autobusu k předním dveřím a domáhal se zaplacení. První polovinu cesty jsem přemýšlel, kdo z těch desítek lidí udělal stejnou chybu a došel jsem k závěru, že je to nejspíš (další) past na turisty. Štěstí tomu chtělo, že jsem se seznámil s vedle mě stojícími děvčaty, z nichž jedna byla čerstvá slovenská absolventka medicíny a druhá rodilá Ruska z Petrohradu, obě velmi dobře anglicky mluvící. Díky nim jsem získal kritickou podporu při orientaci v metru a cesta do centra tak proběhla v rámci ruských možností hladce.
Po další vyčerpávající hodině, kdy jsem aktivně sháněl novinářskou visačku asi na třech různých místech v centru, a po rozhovoru s ostrahou budovy, kde se konala oficiální večeře (kdy další snědý Rus z ochranky bůhvíproč asi pět minut posměšně opakoval všechno, co jsem mu řekl - "Ajem e reporter, Aj nýd ej bedž"), jsem konečně dorazil do velmi příjemného hotelu s visačkou celou dobu připravenou na recepci.