Jak moc o nás stát ví? A není to už příliš?

Když se ráno připojíte k Wi-Fi, prohlédnete si zprávy, zaplatíte kávu kartou a cestou do práce si zapnete navigaci, možná vás ani nenapadne, kolik digitálních stop po sobě zanecháváte. Stát o vás nemusí vědět všechno – ale ví toho rozhodně víc, než byste čekali.

Sledování občanů není sci-fi z dystopických románů. Je realitou, která se vkrádá do našeho života postupně, nenápadně a často pod záminkou ochrany bezpečnosti. Jak se mění technologie, mění se i metody, kterými stát dokáže sledovat vaše chování – a co je horší, děje se to často bez toho, aby si toho lidé byli a mohli být vědomi. 

V posledních letech se čím dál častěji objevují snahy vlády získávat větší kontrolu nad tím, co na internetu děláme, kam se pohybujeme a jak platíme. Pod různými záminkami, jako je boj proti terorismu, kyberkriminalitě nebo ekonomickým podvodům, se postupně zavádějí nástroje, které umožňují sbírat obrovské množství dat o každém z nás. Opravdu je to všechno jen ve jménu bezpečnosti, nebo se pomalu posouváme k modelu, kde se ze soukromí stává jen iluze?

Stát ví víc, než si myslíme – jen o tom nemluví

Poslední roky ukazují, že stát má možnosti sledovat naši digitální stopu mnohem pečlivěji, než bychom si možná přáli. Nedávné návrhy na monitorování internetové historie v České republice otevřely diskuzi o tom, kam až můžou státní instituce zajít. Oficiálně jde vždy o „ochranu občanů“, ale otázkou je, kde končí bezpečnost a začíná bezbřehé šmírování.

Sledování internetu: Jak snadno můžeme být pod dohledem?

V roce 2025 vzbudil velkou vlnu kontroverzí návrh vyhlášky, který by poskytovatelům internetu nařizoval uchovávat historii navštívených webových stránek uživatelů po dobu šesti měsíců. Oficiálním důvodem bylo efektivnější vyšetřování trestné činnosti a boj proti kybernetickým hrozbám.

Na první pohled to může znít logicky – ale co to znamená v praxi? Každý váš klik by mohl být sledován a archivován. Nejen vaše vyhledávání na Googlu, ale i to, jaké články čtete, jaká videa sledujete nebo které e-shopy navštěvujete. Proč by stát potřeboval takové informace?

Kritici upozorňují, že takový systém vytváří dokonalý nástroj pro zneužití. Historie internetové aktivity je extrémně citlivá – od vyhledávání zdravotních informací až po politické preference. Kdo zajistí, že se tyto údaje nedostanou do nesprávných rukou?

Kamerové systémy ve městech

Bezpečnostní kamery jsou všude – v obchodech, na ulicích, v dopravních prostředcích. Mnoho z nich je propojeno do centrálních sledovacích systémů, které mohou snadno sledovat pohyb osob. Technologie rozpoznávání obličejů sice v Česku není oficiálně využívána, ale kdo zaručí, že se to v budoucnu nezmění?

Mobilní telefony jako nástroj sledování

Váš telefon o vás také ví všechno – kde jste, s kým jste mluvili, kam jste šli. Mobilní operátoři ukládají polohová data a stát si o ně může kdykoliv říct. Když v roce 2020 začala vláda využívat data z telefonů k monitorování pohybu během pandemie, mnozí to brali jako nutné opatření. Ale nebylo to spíš nebezpečné rozhodnutí?

Bankovní transakce pod dohledem

Banky mají povinnost hlásit „podezřelé transakce“. Co přesně je ale podezřelé? Vysoký výběr hotovosti? Časté platby do zahraničí? Finanční operace mohou být monitorovány a případně i blokovány, pokud stát rozhodne, že se mu nezdají.

Zdroj: Shutterstock

Biometrická data ve státních databázích

Otisky prstů, skeny obličeje – moderní občanské průkazy a pasy už dnes obsahují biometrické údaje. Jak jsou ale chráněny a kdo k nim má přístup? V některých zemích se už objevily případy zneužití biometrických dat. Mohlo by se to stát i u nás?

Je to pro naši bezpečnost, nebo už je to moc?

Například v Číně je sledování občanů běžnou realitou. Stovky milionů kamer, sociální kreditní systém, cenzura internetu – všechno pod záminkou „stability a pořádku“. Nemělo by nás to varovat?

V USA zase odhalil Edward Snowden program PRISM, který umožnil Národní bezpečnostní agentuře (NSA) sbírat obrovské množství dat o lidech bez jejich vědomí. A to se dělo v zemi, která se považuje za kolébku svobody.

Takže i když se říká, že v demokratických zemích nikdy nic takového nehrozí, historie ukazuje, že realita bývá opačná.

Co můžeme dělat, abychom si své soukromí uchránili?

Pokud nechceme, aby se z naší digitální historie stala veřejná složka, existují způsoby, jak zvýšit úroveň soukromí:

• Používejte VPN – šifrování vaší internetové aktivity může zabránit sledování ze strany poskytovatelů internetu.
• Blokujte trackery a cookies – mnoho webových stránek sbírá informace o vašem chování. Nástroje jako uBlock Origin mohou pomoci.
• Omezte sdílení dat se službami Big Tech – přemýšlejte, kam dáváte své osobní údaje. Google, Facebook a další platformy mají přímé vazby na vlády.
• Buďte skeptičtí k „bezpečnostním opatřením“ – kdykoliv se schvaluje nový zákon o sledování, ptejte se, komu to skutečně vyhovuje.

Opravdu si máme začít zvykat, a nebo do toho co děláme v soukromí, nikomu nic není?

Často slýcháme argument: „Nemám co skrývat, tak ať mě klidně sledují.“ Ale otázkou není, zda máte co skrývat. Otázkou je, kdo rozhoduje o tom, co je v pořádku dnes a co bude považováno za problém za pár let.

Dnes stát sleduje, co hledáte na internetu, jak platíte, kam se pohybujete a s kým si píšete. A my? Postupně jsme si zvykli. Kamery ve městech? Normální. Ukládání polohy? Součást chytrých telefonů. Banky hlásící podezřelé transakce? Standard. Nejsme už ale příliš otupělí k tomu, že se ztráta soukromí stává něčím běžným?

Je tedy na nás, abychom si položili zásadní otázky: Opravdu chceme žít v realitě, kde je každý krok sledován? Chceme, aby stát měl přístup k naší digitální historii, i když ji „zatím“ nevyužívá? A co když se politická situace změní? Nebo se změní zákony?

V momentě, kdy si řekneme, že už je toho sledování příliš, už může být pozdě. Proto bychom se měli ptát teď – a nečekat, až nám někdo řekne, že soukromí je jen přežitek minulosti.