Doba, kdy internet představoval prostor neomezené svobody projevu, je dávno pryč. Dnes, kdy většina diskusí probíhá na několika málo platformách – YouTube, Facebook, Instagram – začíná být čím dál zřejmější, že pravidla hry neurčuje stát, ale korporace. A právě YouTube, kdysi považovaný za otevřenou platformu pro všechny tvůrce i diváky, se stále častěji dostává do konfliktu s tím, co bychom v demokratické společnosti měli považovat za nedotknutelné: svobodu slova.

Každý, kdo někdy napsal komentář pod video, ví, že je to forma projevu. Výraz názoru, nesouhlasu, pochvaly, ironie nebo třeba i frustrace. YouTube si zakládá na tom, že je komunitní platformou, ale v poslední době se tato „komunita“ čistí tak důkladně, že z ní mizí právě to nejcennější – pluralita. Ať už za to může přehnaně přísný algoritmus, lidský moderátor nebo samotný autor videa, výsledek je stejný: komentáře mizí. Bez vysvětlení, bez náhrady, bez možnosti se bránit.

To, co začíná jako „moderace pro udržení kultury“, se může snadno zvrhnout v cenzuru nepohodlných názorů. A co je horší – spousta lidí si to ani neuvědomí. Komentář je smazán, upozornění žádné, a vy si možná myslíte, že „nikdo nereagoval“, že „to nikoho nezajímá“ – ale pravda je, že nikdo neměl šanci váš názor vůbec vidět.

Kritické komentáře mizí. Otázky, které se dotýkají kontroverzních témat, mizí. A někdy zmizí i pouhá slova jako „vláda“, „očkování“ nebo „migrace“, aniž by byla součástí nenávistného projevu. To už ale není technická záležitost – to je vážný zásah do prostoru veřejné debaty. A pokud máme brát článek 17 Listiny základních práv a svobod vážně, musíme se ptát: kdo nám tu tedy vlastně bere právo ventilovat své svobodné myšlenky?

1. Když zmizí komentář: Je to moderace, nebo cenzura?

Komentáře jsou přirozenou součástí digitální komunikace. U videí na YouTube plní důležitou roli – diváci sdílí dojmy, ptají se, kritizují nebo jen vtipkují. Bohužel, čím dál častěji se stává, že komentáře mizí. Ne kvůli porušení pravidel komunity, ale kvůli algoritmu nebo záměrné selekci nepohodlných názorů. Tím se otevírá nebezpečný prostor: lidé přicházejí o možnost svobodně vyjádřit názor – byť věcný, slušný a fakticky podložený.

V některých případech si lidé ani nevšimnou, že jejich komentář byl odstraněn – je tzv. "shadowbanován", tedy neviditelný pro ostatní uživatele, ale viditelný pro autora samotného. To je manipulativní praktika, která podkopává důvěru v diskusi i platformu jako takovou.

2. Listina základních práv a svobod: Co říká o svobodě projevu?

Česká republika garantuje svobodu projevu prostřednictvím Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. Ve článku 17 se píše jasně:

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem.

To se vztahuje i na komentáře na internetu. Samozřejmě – svoboda projevu není a nemůže být absolutní. Omezení jsou v některých případech přípustná, zejména když jde o ochranu práv jiných, národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku. Ale názor typu: „S tímto výrokem nesouhlasím, protože...“ či kritika nějakých nepřijatelných opatření a ideologií bez vulgarit rozhodně nespadá pod žádné ze zákonných omezení.

3. Článek 17: Právo vyjádřit se i kriticky

Důležitý je i odstavec 3 článku 17:

Cenzura je nepřípustná.

To je silné vyjádření. Není v něm výjimka, není v něm „pokud“, je v něm prostě nepřípustná. Je tedy legitimní ptát se: když platforma smaže bezdůvodně něčí komentář, který nebyl v rozporu s pravidly ani zákonem, nejedná se o porušení našeho ústavního práva?

Zdroj: Shutterstock

Odpověď není jednoduchá. YouTube je totiž soukromý subjekt, ale zároveň je to monopolní platforma pro šíření informací, debat a tvorby. Pokud někdo smaže komentář na základě algoritmu, který například vyhodnotí slovo „vláda“ jako podezřelé, pak už nejde o moderaci, ale o omezení diskuse na základě předpokladu, že by mohl být problém. A to je cenzura preventivní – což je vůbec nejnebezpečnější forma.

4. Cenzura je nepřípustná – ale kdo to vynucuje?

Zde se dostáváme do šedé zóny. Cenzuru stát výslovně zakazuje. Ale pokud je cenzura vykonávána „delegovaně“ – tedy například platformou, která se chová pod tlakem státních aparátů, neziskovek nebo třeba veřejného mínění – není to už náhodou obcházení tohoto článku Listiny?

YouTube má sice vlastní pravidla komunity, ale zároveň se hlásí k dodržování místních zákonů. V České republice tedy i k Listině. Pokud je někomu mazán komentář, protože se dotkl například tématu očkování, migrace nebo politického postoje, aniž by skutečně porušil zákon, mělo by to být alarmující.

Z oficiálních pravidel YouTube (viz: YouTube Community Guidelines) jasně vyplývá, že se nemají mazat komentáře, které nejsou nenávistné, výhružné nebo zavádějící. Přesto jsou často mazány i komentáře s neutrálním obsahem – například statistika, odkaz na zdroj, nebo věcná kritika účastníků ve videu.

5. Právo postavit se na odpor: Kdy selhává demokratický řád?

Zajímavý je i článek 23 Listiny, který bývá často přehlížen:

Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Co když právě tímto „odstraňováním demokratického řádu“ je myšlena situace, kdy velké technologické firmy potlačují svobodu slova a znemožňují efektivní veřejnou debatu? A když stát nedokáže (nebo nechce) ochránit občana před tímto potlačováním? Právníci se v tomto sporu neshodnou, ale pro běžného člověka to znamená jediné: je na místě aktivní občanský postoj.

Lze například:

• Požadovat po autorech videí, aby nesmazávali věcné komentáře.
• Upozorňovat na případy mazání u správce platformy.
• Sdílet své zkušenosti veřejně – na blogu, v jiných médiích (i v případě shadowbanů).
• Archivovat komentáře např. pomocí screenshotů nebo webového archivu.

A především: nenechat se odradit.

Zdroj: Shutterstock

Závěr: Svoboda slova mezi algoritmem, politikou a společenským strachem

Nelze předstírat, že současné mazání komentářů na YouTube vzniká ve vzduchoprázdnu. Platformu formují tři navzájem propletené síly – technický algoritmus, ekonomické zájmy korporace a společenský tlak, do něhož výrazně promlouvá i rétorika státních aparátů v Evropě.

Svoboda projevu tu dostává dvojitý zásah: nejprve od automatického filtru, který raději „pro jistotu“ zablokuje vše sporné, a pak od lidských moderátorů či samotných tvůrců, kteří nechtějí riskovat žlutý dolar, shadowban nebo hromadné nahlašování. Tak vzniká autocenzura, v níž se slušná a věcná kritika vytrácí stejně rychle jako vulgarity – jen tišeji, bez velkého rozruchu, ale s o to vážnějšími důsledky pro veřejnou debatu.

Co s tím? Jednoduše není možné spoléhat, že algoritmus nebo stát problém vyřeší za nás. Musíme si – v mezích zákona i slušnosti – trvat na právu klást otázky, polemizovat a nesouhlasit. Archivovat své příspěvky, upozorňovat na sporná smazání, psát o nich na vlastních platformách a připomínat, že článek 17 Listiny jasně říká: cenzura je nepřípustná.

Teprve když se tohle stane běžnou praxí uživatelů i tvůrců, nebude možné umlčet nepohodlné názory pouhým stiskem virtuálního tlačítka. Svoboda slova není jednou provždy daný benefit, ale křehké právo, které existuje jen tehdy, když o něj denně pečujeme – a když se ozveme pokaždé, když mizí beze stopy pod videem.