Na první pohled to vypadalo jako obyčejné drobné kousky skla rozptýlené v australské půdě. Když se ale vědci z Curtin University pod vedením profesora Fredrika Jourdana pustili do analýzy, ukázalo se, že jde o tektity – přirozeně vzniklé sklo, které se tvoří při dopadu asteroidu.

Při takovém nárazu dojde k okamžitému roztavení povrchu Země. Rozžhavené kapky horniny se rozletí do okolí a po ochlazení se změní ve sklovité kuličky, které se mohou dostat i stovky kilometrů od místa dopadu.

„Tyto kousky skla jsou jako malé časové kapsle z hluboké minulosti,“ vysvětlil Jourdan. „Nesou chemický podpis události, o které jsme dosud neměli tušení.“

Důkaz bez kráteru

Zatímco v případě jiných dopadů bývá možné kráter jasně identifikovat, zde je situace jiná. Vědci zatím nenašli žádný viditelný pozůstatek po nárazu, i když chemické složení i tvar tektitů ukazují na extrémně silnou srážku.

Zdroj: Shutterstock

Kde se kráter ztratil, zůstává záhadou. Podle Jourdana je pravděpodobné, že byl v průběhu milionů let překryt novými nánosy hornin nebo zničen tektonickými procesy. Za 11 milionů let se zemská kůra dokáže proměnit tak, že i obrovský dopad zcela zmizí z povrchu.

„To je na tomto objevu fascinující – máme jednoznačné důkazy o katastrofě, ale chybí její jizva,“ uvedl Jourdan. „Každý nový tektitový rozptyl nám pomáhá pochopit, jak často k takovým událostem docházelo a jak formovaly Zemi.“

Chemický podpis z doby před 11 miliony lety

Na analýze se podílela také Anna Musolino z francouzské Aix-Marseille University. Právě ona potvrdila, že složení těchto tektitů se od všech dosud známých výrazně liší – a že jejich stáří dosahuje přibližně 11 milionů let.

„Mají unikátní chemii a jednoznačně pocházejí z jiného dopadu než známé australasijské tektity,“ vysvětlila Musolino. Ty mladší, asi 780 000 let staré, se rozšířily z jihovýchodní Asie až po Indii a tvoří největší známé tektitové pole na světě. Nově objevené sklo z jižní Austrálie však zůstalo výhradně na tamním kontinentu, což svědčí o zcela samostatném, dosud neznámém dopadu.

Pátrání po kráteru pokračuje

Vědecký tým se nyní snaží pomocí chemických stop a směru rozptylu úlomků určit, kde přesně asteroid dopadl. Nejpravděpodobnější oblastí je podle dosavadních dat jih Austrálie, zřejmě v blízkosti dávného sopečného oblouku.

Zatím však nenašli žádný geologický útvar, který by dopad potvrdil. Je možné, že kráter leží hluboko pod povrchem, nebo byl postupně erodován. Vědci proto kombinují magnetická měření, satelitní data i izotopové analýzy, aby stopu konečně uzavřeli.

Profesor Jourdan zdůrazňuje, že každý podobný objev pomáhá zpřesnit i naše současné modely frekvence dopadů asteroidů na Zemi. Tyto údaje se totiž využívají i při vyhodnocování rizika budoucích srážek a při tvorbě programů tzv. planetární obrany – systémů, které mají včas odhalit a odklonit potenciálně nebezpečné těleso.