Mnoho let bylo pro Ubisoft zvykem, že zima znamenala vydání nového pokračování série Assassin’s Creed. Značka se stala dojným dobytkem, dokud nepadla v roce 2014 na čumák s nadmíru haněným dílem Assassin’s Creed: Unity (od nás dostal směšnou známku 5/10), což zasáhlo v prodejích zejména následovníka Assassin’s Creed: Syndicate. A na co jiného by měl videoherní gigant slyšet více, než na ucházející zisky.

Nešlo přitom jenom o zpackanost a zabugovanost Unity, která podrazila sérii nohy. Otevřený svět plný aktivit, ale totožné hratelnosti s minimem inovací zkrátka přestal fungovat. Hráči už byli vyčerpaní každý rok zažívat to stejné dokola, akorát s jinou fazónou hlavního hrdiny. Mezi komunitou si dokonce znavenost značkou vysloužila přezdívku „Assassin's Creed fatigue“. 

Na bodu mrazu nešlo zůstat dlouho, Ubisoft musel rázně zakročit, aby o svoji dojnici nepřišel. Vývojářům z Ubisoft Montreal (zodpovědné za povedený Assassin’s Creed: Black Flag) proto posunul uzávěrku o jeden celý rok. Jak je na výsledném produktu vidět, do hry tentokrát studio vložilo všechnu péči a snad i srdíčko. Tak nádherný svět totiž nemohl být vytvořen bez emocí. 

Opisujeme od CD Projekt RED

Restart série radikálně zasáhl hratelnost, kdy se akční adventura proměnila v plnohodnotné RPG (i když... také se v recenzi dočká výhrad). V mnoha ohledech lze až téměř podezřívat, že si vývojáři při hraní Zaklínače 3 vytáhli notýsky a bedlivě studovali, jak se má dělat kvalitní hra.

Bohužel nešvary Ubisoftu se v některých ohledech přesto prokousaly a finální produkt druhou polovinu písemky opsal z Far Cry. U řady mechanik si stále řeknete, že se ve hře nacházející jen proto, že někdo za oponou zabrblal, aby tu či onu osvědčenou mechaniku převlékli do nového hávu, jakkoliv okecali a zaimplementovali. Štěstí tu přeje těm, kdož jsou zbylými Ubisoft hrami nepolíbení.

V dalším směru se restart dotknul přímo jádra hry, tedy příběhu. S desátým zasazením a desátým výročím jsme se konečně dočkali smyšleného vzniku asasínského bratrstva v Egyptě 49 let před naším letopočtem. Zlí jazykové by tvrdili, že přeci hnutí hašašínů vzniklo teprve v 11. století v Sýrii. Fanoušci však oponují slovy: "Nic není pravda, vše je dovoleno". Pozorní hráči hned druhého dílu z roku 2009 navíc mohou vědět, že Caesar i Kleopatra padli rukou asasínů. A nebojte, vše je ve hře zdůvodněno.

U Osirise a Apise, jsi divočák!

Egyptské zasazení hře nesmírně sluší, ale spíš než lekci historie očekávejte turistický výlet s pohledem do egyptské mytologie. První polovina hry je zcela smyšlená a víceméně se zaměřuje na vyobrazení různých egyptských bohů: Sobek, Serket, Apep, Apip, atd… Jméno Anubise, Amuna či Horuse padne více než často.

Scénáristé zřejmě usoudili, že je takřka nemožné zavítat do starověkého Egypta, tedy řadu tisíciletí před Ptolemaiovce. Hlavní hrdina by dokonce měl daleko větší šanci zajít na kafe s někým z roku 2017 než s někým z období prvních pyramid. Až tak rozsáhlá egyptská historie je, tudíž vývojáři zvolili éru Kleopatry očividně jako hřiště pro prozkoumání i těch cípů historie, které se ještě ani současným archeologům nepodařilo z písku odkrýt. A nevyužít pyramidy by byl s tímto zasazením smrtelný hřích. 

Teprve druhá polovina hry se věnuje skutečné historii, tedy občanské válce mezi Ptolemaiovci, zásahem Caesara do jejich rozepře a… jedním gigantickým časovým střihem. 

Caesarovo charisma, epileptické záchvaty, taktické schopnosti nebo Kleopatřinu krásu a vášnivou manipulativnost zde nečekejte. S oběma historickými osobnostmi se hráč setká jen v několika minutách čistého času a ve výsledku za sebou hra zanechává ohromně promarněný potenciál. Ani řadu historicky důležitých událostí, jako například požár Alexandrijské knihovny, ve hře neuvidíte. Na druhou stranu, historické prameny se rozdělují v tom, zda k požáru došlo právě během obléhání Alexandrie.

Tak či onak, budete-li se chtít přiučit historii Egypta v období Kleopatry a Caesara roku 50 let před Kristem, pusťte si raději snímek z roku 1963, který před pěti lety vyšel v rozšířené verzi o čtyřhodinové stopáži ve FullHD rozlišení. Výkon a chemii mezi Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem jen tak někdo nepokoří. A příběh hry víceméně převypráví během první hodiny, dále Origins nezachází. 

Óda na architekturu

Na co však nemá žádný filmový snímek ani žádná videohra současnosti, je vizuální pojetí a vyobrazení egyptské, římské a řecké architektury. Titul dokáže zabavit i na více než 60 hodin čistého herního času, ale ani předposledním splněným puntíkem neomrzí impozantní scenérie, které neustále nutí k típání screenshotů (vlastní zkušenost).

Egyptské zasazení, písečné duny, zemědělská pole dýchající Nilem, faraonské pyramidy, obelisky, pylony, Sfinga, chrámy, sochařská umění přítomná na architektuře v koloniích antického Řecka a Říma… Assassin’s Creed: Origins nepřestane překvapovat. Pokud jste uchváceni egyptskou mytologií, anticko-řeckou či anticko-římskou architekturou, pyramidami a obecně Egyptem, pak je tato hra naprostou povinností.

Svůj prostor k prozkoumání dostanou i hrobky faraonů (pyramidy), které v sobě ukrývají horolezecké hádanky, velmi podobné těm, které hráči mohou znát z Eziovy trilogie. O svých zesnulých toho moc nepoví, neboť (jak zaznělo), by si titul musel zvětšiny vymýšlet. 

Zatímco v předchozích dílech byly rozhledny skutečně jen herní složkou, která odemkla nové body zájmu, zde se skutečně zastavíte, abyste hru vzali na obdiv. Takový svět musel vzniknout z rukou, které do práce chodily ráno s nadšením a odcházely domů s pocitem spokojenosti. Největší zásluhy na vizuálech si přičítají stínové a světelné efekty, které jsou na prvotřídní úrovni. Máte-li možnost hru hrát na HDR zobrazovadlech, důrazně tak doporučujeme. 

Vývojáři si zřejmě krásu egyptského prostředí a svého ztvárnění uvědomují, jelikož na poslední chvíli přibyla do hry funkce fotografického režimu, díky kterému můžete hru kdykoliv pozastavit a pořídit snímek z kteréhokoliv úhlu a vzdálenosti kamery. Ale spíš než k užitku, je funkce na pěst, jelikož nejpopulárnější screenshoty světa jsou integrovány do herní mapy a překážejí při naklikávání důležitých bodů (a pokud také máte OCD, budete si nad přebytečnými ikonkami hryzat nehty). 

Velkou roli v nastolené atmosféře hraje i použitý hudební doprovod, který ladně střídá mezi typickými hudebními nástroji starého Egypta a antického Říma. Pokud jste mládí trávili hraním prvního Age of Empires, dostanete chuť si retro kousek znovu nainstalovat. V některých skladbách se totiž asociaci mezi oběma tituly neubráníte. 

Co stojí za klobouček dolů, je optimalizace hry pro starší konzole PlayStation 4 a Xbox One, které hru zvládají po vizuální stránce téměř k nerozeznání od svých mezigeneračních sourozenců, tedy hrajete-li stále na 1080p zobrazovadle. Bohužel, daní je častý pokles frameratu, který více než často skáče pod 25 snímků za sekundu. PC verzi zase trápí obskurní DRM ochrana, která nadmíru zatěžuje procesor. 

Eziovi Bayek

Zatímco u superhrdinských filmů a komiksů platí nepsané pravidlo, že jsou jen tak dobré, jak propracovaní jsou jejich záporáci, u série Assassin’s Creed je to s drobnou změnou obdobně. Každý díl je jen tak dobrý, jak napsaný je jeho hlavní hrdina.

Bayek ze Síwy je takový správný frajer, který se v jednu chvíli směje, popíjí pivo a ve chvíli druhé zbylou pěnu prská nepříteli do očí. Jeho motivací je typická pomsta, která je však z pohledu hráče zpracována velmi empaticky.

Bayek má své chyby, jedná impulzivně a v návalech vzteku, ale jeho chování je plně pochopitelné. O to více s ním lze soucítit ve scénách, kdy se směje, ale jakmile se nikdo nedívá, propadá ve smutek.

Jedinou oporou mu je manželka Aya, která je hnána podobnými emocemi, ale jinou cestou. V rámci několika misí se stane dokonce hratelnou postavou, která v sérii oživí jeden opomíjený aspekt od dob Assassin’s Creed IV: Black Flag a Rogue, totiž námořní bitvy. Vzhledem k jejich mizivému počtu jsou ale spíš na odlehčenou a zavzpomínání na starší díl – koneckonců, Black Flag byl vyvinut stejným týmem. 

Její častá přítomnost coby hratelná postava napovídá, že by se snad mohla stát protagonistkou příštího dílu. Zasazení by mohlo být řecké v období římské nadvlády. V potaz připadá i opětovné ztvárnění Říma, tentokrát však z období antiky, nikoliv renesance. Nadějnou destinací je také věk moci Alexandra Velikého (v roli někoho nového). Nechme se ale překvapit. Třeba Ubisoft konečně potěší feudálním Japonskem. 

Pouštní pískoviště

O jakési pokusy v RPG stylu se série pokoušela v předchozích dílech, ale dopadly vždy prkenně. Z hlediska ostatních mechanik nedával systém smysl a spíše působil, že jen před hráčem zamyká schopnosti za zkušenostní bránou, než aby ho naopak odměňoval za každý postup. V Assassin’s Creed: Origins se konečně dočkáváme pořádného RPG s dobrou myšlenkou, ale hned několika blechami.

Otevřený svět je naplněný vedlejšími úkoly, které nejsou jen simulátorem poslíčka a béčkového nájemného zabijáka. Jsou podepřené filmovými sekvencemi, dialogy a několika fázemi, které mají hlavu a patu. Scénář úkolů nelze sice úplně pochválit, jelikož nedonutí hráče se dostatečně o osudy postav zajímat, ale rozhodně jde o krok správným směrem.

Vedlejší úkoly navíc zabírají podstatnou část hry, jelikož mezi jednotlivými hlavními misemi jsou poměrně velké mezery, aby hráč tzv. doexpil na doporučenou úroveň. Tato doporučení lze sice ignorovat, ale prachobyčejní vojáci pak mají až směšně velký multiplikátor poškození a redukci příchozího zranění. Pokud si ale chcete hru ztížit, a například upřednostnit kradmý/stealth postup, může jít o ideální řešení. Boss fighty jsou přizpůsobeny vždy vaší stávající (i nízké) úrovni.

Hrajeme si na Dark Souls

V tradičním souboji se hra do jisté míry pokouší kopírovat populární Dark Souls sérii, kdy prim hrají úskoky, načasování útoků a včasná blokování. Od předešlých dílů se vzdálily souboje mílovým krokem, v žádném směru nepřipomínají QTE systém, naopak jsou živější a dynamičtější. Že by však pokořily nebo alespoň dorovnaly Dark Souls titulům, se říci nedá – už jen proto, že těm dodávají šťávu roguelike prvky a precizní znalost malých mapových úseků. 

Ztížit souboje na úroveň Dark Souls je také možné, nejen tradičním posuvníkem obtížnosti hry, ale i výběrem vybavení. Ve hře se nacházejí tzv. prokleté zbraně, které hráči zdvojnásobí účinnost, avšak sníží životy na třetinu. Ve výsledku jste podobně zranitelní na pár ran, jako v sérii Dark Souls, a podobně měkcí jsou i nepřátelé. S tímto vybavením si můžete být jistí, že do každého boje půjdete s rozmyslem a větším adrenalinem. Volba je na vás. 

Arzenál zbraní sice byl bohatý už posledních několik dílů, ale vzhledem k duchu soubojového systému bylo většinou jedno, zda používáte tu či onu. Lišily se výhradně animacemi. Rozsáhlý výběr se vrací a byl opepřen nejen o tradiční RPG parametry, ale také vedlejšími efekty, které lze různě kombinovat. Vybavit se tak můžete třeba štítem redukujícím žár, rozžhavenou zbraní podpalující okolní otepi slámy a lukem se šípy, které nad rozhořeným požárem zapálíte, abyste rozpoutali ještě větší peklo. Třeba. 

Každou zbraň je rovněž možné vylepšit na vaši aktuální úroveň, aby zůstala relevantní až do konce hry. Pro někoho může jít o příjemné ušetření času, v RPG hrách by však takový systém přítomný být neměl. Hráč potom nemá prostor k experimentování s novým vybavením, které staré již předčilo, a neprozkoumá všechny možnosti, které soubojový systém nabízí.

Nový soubojový systém byl vývojáři velmi vyzdvižen i přítomností gladiátorských arén, ve kterých se hráči střetnou s jedinečnými postavami, které nebylo možné nijak zařadit do příběhu. Kupříkladu Galy, hoplíty, Seleuky nebo třeba válečnými slony. 

Mnoho příležitostí k fyzické síle dostanete i v otevřeném světě, který je dosytosti naplněn tábory banditů, pevnostmi Římánů nebo doupaty divé zvěře. Rovněž se světem potulují nebezpeční žoldáci, kteří svou obtížností překonají leckterého bosse a jakoukoliv jednoduchou vřavou mohou svým zjevením proměnit situaci ve váš úprk nebo změnu strategie.

Ne každému bude nový soubojový systém vyhovovat. Ani fanoušci předešlých dílů si nemohou být jisti, zda je bude po takovém přepracování bavit. V některých místech působí trochu kostrbatě, nevyleštěně... a je vidět, že se jedná o premiéru. V tomto směru Ubisoft zariskoval, neboť většina lidí veskrze neví, do čeho jde. Po pár hodinách hraní jej ale dostanete do malíku a přijdete mu na chuť, méně či více. 

Provázání s moderním příběhem

Sérií Assassin’s Creed políbení již vědí, že každá zdejší pouť do historie je součástí moderního příběhu, kdy hlavní hrdina pouze zkoumá vzpomínky svého předka skrze DNA materiál. Někteří hráči touto částí opovrhují, jiní ji zbožňují a štve je každý díl, který tuto stránku hry zazdívá. Ani jedné skupině se nelze divit…

Po většinu dílů byl scénář moderního světa psán natolik špatně, nezajímavě a nudně, že nemohl oslovit všechny. Ubisoft je už dlouho na vážkách, jak se k tomuto příběhu postavit. Zcela očividně se bojí mu dát větší prostor, aby nepopudil protestující skupinu. Ale zároveň jej nemůže plně zapudit, ať už kvůli zavedenému kánonu či zbývající komunitě nadšenců.

S dobrým scénářem, dostatečným prostorem a kvalitním dějem, který není pouze vytržením hráče z historického prostředí, by se snad mohl zavděčit oběma skupinám. Assassin’s Creed: Origins na tomto břehu ještě úplně není, ale dává vysvitnout kapku naděje pro příští díl.

V aktuálním díle konečně dostáváme do ruky konkrétní hrdinku (ano, něžné pohlaví), kterou ovládáme z pohledu třetí osoby, jako kdysi Desmonda Milese. Snad ji čeká podobný osud, který u Desmonda původní scénáristé vyškrtli – totiž aby se protagonista umění svého předka naučil a aplikoval jej v současném světě v mocenském boji mezi templářským Abstergem a novodobým bratrstvem asasínů.

Za celou hru se hráči dočkají pouze tří vyrušení z historického prostředí, přičemž za pár minut nezbývá, než se do přístroje zase vrátit. Když už se zápletka pořádně rozjede, je konec. Těch pár střípků ovšem dává naději, že by to scénář s hlavní hrdinkou mohl příště myslet skutečně vážně. 

Assassin's Creed: Origins umožňuje mikrotransakce, ale není k nim sebemenší důvod. Jedná se o kosmetické doplňky, urychlení postupu hrou (ale pokud si chcete zkrátit čas ve hře, v prvé řadě nemá cenu do ní rvát další peníze) nebo legendární vybavení, které lze najít kdekoliv po světě přirozenou cestou. 

Verdikt

Assassin’s Creed: Origins oživilo značku a ukázalo, že Ubisoft neusnul na vavřínech a je ochoten zariskovat. Změnil fundamentální prvky, pokusil se opsat domácí úkol od Zaklínače 3 a série Dark Souls a nadělil skvěle hratelný titul zasazený do Egypta - snad nejnádherněji zpracovaného zasazení na poli současných her. Škoda promarněného potenciálu v příběhu, kdy se dalo z Caesara a Kleopatry vyždímat daleko více.