Druhý díl mi osobně přišel, že vydržel u principů jedničky, tedy držet tlačítko k blokování útoků a jen včas zmáčknout protiúder. Ve hře bylo jen pár výjimek, kterým se muselo prorazit obranu, ovšem opět jediným tlačítkem. Nepřátele celkem poslušně čekali a střídali se v útocích jako ve Walker Texar Rangerovi.

Třetí díl souboje zjednodušil o to více, že stačilo spamovat útok a jen ve vhodných okamžicích zmáčknout obranu s útokem, když se obrazovka rozsvítila. Zvládla by jej i cvičená opice.

S těžším systémem přišlo Unity, ale (jak bylo zmíněno v recenzi), spousta schopností, které dříve měl hráč k dispozici odjakživa, byla ve hře znepřístupněna bez talentových bodů. Systém tak působil sice těžší, ale osekaný.

Syndicate se pokusil trochu mezi nimi najít balanc, ale dopadl nemastně neslaně... Už to zkrátka bylo příliš ohrané a nikam se systém neposouval.

Origins za ručičku nevede a útokům se musíte bránit hlavou. Nestačí jen zmáčknout tlačítko, ale obranu s ofenzívou střídat. Do toho přeskakovat mezi nepřáteli, vyčkávat na jejich útoky, abyste je úskokem obešli a zaútočili ze zálohy... nemluvě o tom si hlídat střelce či poštvanou zvěř.

Každá rána je v Origins cítit a stačí pár špatných kroků, aby vás hra skutečně potrestala. V tom je systém důmyslnější, než ten, co by přítomný v AC2. Pamatuji si, že jsem snad většinu druhého dílu prošel s jedním jediným HP čtverečkem, protože hraním v defenzivním stylu téměř nebylo možné umřít.