Doom (2016), původně Doom 4 (číslovka v průběhu času z neznámého důvodu zmizela, protože Id Software kašle na přehlednost), má velmi dlouhou historii. Vůbec poprvé jsme se o možné existenci nového Dooma dozvěděli v roce 2007. Mnozí jej v průběhu toho času podezřívali, že se ocitl ve "vývojovém pekle" a už o něm nikdy neuslyšíme. I přesto tu ale dnes stojí a snaží se znovu získat naše srdce.

Budeme féroví a zkraje přiznáme, že jsme zapínali Doom vysoce skeptičtí. Pomineme-li vše ostatní, zanechala v nás velmi trpkou pachuť otevřená multiplayerová beta, která byla tak těžce průměrná, že jsme začali mít skutečný strach o singleplayerový obsah. Už ale po prvních minutách hraní v jednom hráči jsme došli k závěru, že máme tu čest s jednou z nejšpičkovějších stříleček z první osoby.

Důvodů k tomu máme hned několik a naskrze recenzi vám je všechny postupně představíme. Myslíme, že nastiňovat pozadí veškeré akce není nutné, pravděpodobně už asi tušíte, ale čistě pro úplnost...

Na Marsu byla založena UAC kolonie, která těžila energii z pekla, na jejíž základě experimentovala. Následně se skrze sérii nešťastných událostí otevřel portál do pekla, ze kterého vyšla kopa démonů a de facto vyvraždila vše živé. Vy do hry vstupujete po otevření sarkofágu, ve kterém jste hybernovali, a vaším úkolem je vyvraždit všechny démony. A také zjistit, proč jste se vlastně probudili v onom sarkofágu.

Brutofest

Doom je hra, před kterou nás varovaly naše maminky v útlém mládí - tupá, brutální "vystřelovačka mozků". Je to ale provedení, které z Doomu nedělá nudnou hloupost, jako je třeba Hatred, ale dost možná magnum opus Id Softwaru.

Hned v první minutě hraní vás pošle hra přímo do akce, která neskončí, dokud po 13 hodinách hraní hru nedokončíte. Zároveň vám také okamžitě nastíní svůj postoj k příběhovým expozicím, cutscénám a dialogům, které hry často zbytečně zpomalují.

Když se poprvé setkáte se Samuelem Haydenem, vedoucím celé operace na Marsu, skrze audiochat, náš protagonista nenechá Samuela ani domluvit, zahodí obrazovku skrze kterou komunikuje a pokračuje v cestě.

Je mu to totiž úplně jedno. Jediné, co cítí, je nekonečná nenávist ke všem démonům a jeho jediná motivace je jejich trpký konec. Titul není kompletně bez příběhu, je ovšem víceméně na hráči, jestli si jej chce vyslechnout. Jeho velkou část totiž odkryjete sbíráním data logů, které jsou různě rozházené po mapě, a ze kterých se může dozvědět o celém dění mnohem více.

A je to právě absence všech vyprávěcích prvků, které Doomu přidávají na hodnotě. Id Software si navzdory všem ostatním FPS hrám uvědomil, že příběh není v jejich hře to hlavní a tak se na něj ani tolik nekoncentrovali.

A co tedy Doom odděluje od dalších "hloupých stříleček"? Koncentrace. Koncentrace na násilí, brutalitu, ale hlavně zábavu. Celý titul je postaven kolem Doom guye, který vraždí démony a vše kolem podléhá jen tomu. Právě absence všech vyprávěcích prvků je totiž to, co Doomu přidává na hodnotě. Id Software si navzdory všem ostatním FPS hrám (včetně své vlastní, zdravíme Doom 3) uvědomil, že příběh není to hlavní ergo se na něj ani tolik nekoncertovali.

Ups, špatný screenshot. Nebo správný? Těžko říct bez té číslovky

Doom si kupujete z jediného důvodu - abyste bez jakéhokoliv hlubšího přemýšlení vraždili velké množství démonů, velkými zbraněmi na velkých mapách. A přesně to dostanete. Pokud vás tato představa neláká, ruce od Doomu pryč; pokud ano, možná vás napadá otázka, jestli vás bude bavit dělat to samé po dobu 13 hodin. Odpověď je ano a budete chtít ještě více.

Zbrojovka Doom

Toho titul dosahuje několika jednoduchými cestami. Prvně vás postupně zásobuje arsenálem zajímavých zbraní, jejichž rozmezí začíná u chudých pistolí, pokračuje přes rotační kulomety a končí u BFG 9000. Zbraně objevujete v rozumném tempu, přes celou dobu hraní vás stále čeká něco nového k objevení. Můžete s sebou také nosit libovolný počet zbraní a nejste limitováni jako v některých moderních verzích nesmrtelných klasik, které setrvaly ve vývoji nekonečně dlouho (koukáme se na tebe, Duku).

Dohromady posbíráte 10 zbraní (+ další jsou z nepochopitelného důvod dostupné pouze v multiplayeru), což je podle nás štědrý počet. Každá z nich nabízí jiný přístup k hraní a dostatečně se navzájem odlišují, aby poskytly dostatek variace. Navrch toho můžete ještě většinu z nich různým způsobem vylepšit, čímž si ještě dále rozšíříte obzory.

Zlepšovat můžete i schopnosti svého obleku, třeba svoji rezistenci vůči vlastním výbušninám aj. Mnohem zajímavější je ovšem systém run, které můžete získat splněním speciálních výzev, které jsou schované po úrovních. Ty vás odměňují různými benefity, například možnost přežití jednoho smrtelného úderu apod.

Opomenout nesmíme ani tzv. "glory kills" (honosná zabití, chcete-li počesky), nový přídavek do Doom série, který vám umožní vlastnoručně rozpárat dostatečně oslabené nepřátele. Jedná se převážně o kosmetický dodatek, je ale velmi uspokojující a odmění hráče dodatečným zdravím apod. Mimo to dává soubojům šťávu a nabízí malé rozptýlení od střílení.

Aby byl zážitek kompletní, je ještě třeba mít co střílet a Doom potěšil i na této frontě. Potvor je ve hře požehnaně, většina z nich jsou převzaté z minulých her a trošku upravené, přibylo ale i několik nových. Stejně jako zbraní, i démonů bude v průběhu hraní přibývat. Je tedy stále bojovat proti něčemu novému. V oblasti démonů je třeba ještě zmínit souboje s bossy, kterých je ve hře sice pomálu, jsou ale pěkně zpracovány a zklamaní z nich neodejdete.

I v těch nejhektičtějších situacích, kdy jste obklopeni několika desítkami démonů, probíhají souboje hladce a přirozeně, podobně jako ve Wolfenstein: The New Order. To je velmi důležitý atribut, v akci se totiž neustále pohybujete z místa na místo a vše probíhá obecně velmi svižně.

Pochvalu zaslouží i design úrovní, který jednoduše může konkurovat prvním dílům. Úrovně jsou rozsáhlé, chytře navržené a všechny obsahují různá tajemství k objevování. Můžete tak najít různé bonusy, sběratelské Doom panáčky, data logy odkrývající pozadí příběhu nebo třeba najít další zbraně o něco dříve, než vám je hra dá do náruče.

Vytknout jim můžeme pouze opakující se tématiku - Mars, UAC základna, peklo. Celý Doom se skládá z kombinace těchto tří oblastí. Mínus to není velké, jelikož dění Doomu tyto lokace víceméně podmiňuje a nedává moc prostrou pro nějaké jiné, nicméně to zamrzí.

A když už jsme u úrovní, pochválit musíme i mapu, která vás provází. Jak už jsme zmínili, úrovně jsou opravdu velké a budete jimi křížit skrz naskrz, ztratit se je tedy poměrně jednoduché. Najít cestu zpět je ale stejně jednoduché, díky 3D mapě, která vám ukáže, kudy jste prošli, kde jste co našli apod.

Na výběr máte až z pěti obtížnostních nastavení. My hru dohráli na to střední (Hurt me plenty) a byli jsme spokojení. Hra se nijak nekrotila, ale zároveň chápala, že neustále načítat poslední checkpoint není nic žádaného. Pro masochisty má připravené ještě obtížnosti Nightmare a Ultra-Nightmare, ve které lze umřít pouze jednou a kampaň skončí.

Doomstep

To celé by ale zkrátka nebylo to ono, nebýt úžasného soundtracku od Micka Gordona, který je odpovědný za hudbu k Wolfenstein: The New Order nebo ShootMania Storm. Metalová hudba je správně úderná a vždy ví, kdy vás při hraní napumpovat metalem. Konec konců posuďte sami.

Spolu s ozvučením si zaslouží svou zmínku i vzhled. Doom je famózně vypadající hrou, což se hlavně projeví v momentech, kdy budete tváří v tvář démonům trhat jejich tváře. Špičkové textury doplněné věrohodným stínováním dělá ze hry o to lepší zážitek.

To ještě navrch podkládá solidním výkonem; titul se po celou dobu hraní držel stabilně kolem 60 FPS a to i v náročnějších momentech. Pouze jednou se nám stalo, že hra bez jakéhokoliv bližšího důvodu spadla; ale třeba jsme jen zmeškali příliš mnoho východů Slunce a počítač to po takové době neunesl. 

To je genocida, napsala

Jakmile dokončíte příběhovou kampaň nepochybně budete lačnit po dalším vraždění démonů, naštěstí pro vás existují hned dvě místa, kam si jít pro přídavek - multiplayer a Snapmap.

Abychom navázali na naše pozitivní dojmy z hlavní kampaně, začneme s Snapmap. Jedná se o jednoduchý nástroj, který umožní vytvářet své vlastní mapy a ty poté sdílet online s ostatními. Je velmi jednoduchý k naučení a je schopen i komplexnějších kousků, můžete si tak například dát pauzu od vraždění a postavit hratelné piano.

A pokud se necítíte tvořivě, jednoduše můžete zkoušet výtvory ostatních hráčů, které si často přičichávají ke kvalitě, kterou nabízí kampaň. Vytvořené mapy také můžete hrát s ostatními hráči v kooperaci nebo proti sobě, což je jenom další plus.

I když je to ovšem velmi příjemný nástroj a potencionální studna s nekonečným obsahem pro hru, stále je to velmi trpká připomínka toho, že toto udělátko nahradilo plnohodnotné modování, které mohlo hráčům přinést o tolik více. Vhání to slzy do očí o tolik více, když se podíváme, kolik kvalitních modifikací dokázali hráči vytvořit pro první a druhý Doom.

Call of Hell: Doom Barbie

Recenzi zakončíme tím nejméně vydařeným, tedy multiplayerem. O ten se postaralo studio Certain Affinity, které pracovalo i na multiplayeru pro Halo: The Master Chief Collection nebo Call of Duty: Ghosts. Jejich rukopis je na titulu poznat, což bohužel zrovna u Doomu není dobrá zpráva.

Většinu dobrých věcí ze singleplayeru vyhazuje z okna a tyto nápady nahrazuje vlastními, které nejsou nijak inovativní nebo Doomu nesednou. Zatímco v singleplayeru je na první pohled vidět jistota, se kterou jej tvůrci stavěli, multiplayer trpí jakousi krizí. Snaží se být arénovou střílečkou, chybí mu však všechno, co je k tomu zapotřebí. De facto se ve výsledku jedná o mutanta Call of Duty a Doom.

Jeho prvním hřích je přítomnost loadoutů. Jste tedy neustále limitováni dvěma zbraněmi, které jsou součástí vašeho loadoutu a nemůžete sbírat žádné další. To je vymoženost nejnovějších FPS her jako Halo nebo Call of Duty, hrám jako Quake nebo i samotný Doom jsou tyto mechanismy kompletně cizí. Běhat po mapě a postupně sbírat další a další zbraně bylo vždy důležitou součástí zážitku, která rozšiřovala počet postupů v průběhu zápasu.

Souboje nevynikají ničím konkrétním, podobně jako v singleplayeru jsou velmi svižné, rychle začnou a rychle skončí smrtí jednoho z vás. Do boje se ale vrátíte stejně rychle, protože nikoho nebaví čekat. Když zrovna nemůžete najít nikoho, koho sestřelit, můžete se zaneprázdnit sbíráním kousků brnění a jiných bonusů, které uplatníte v nadcházejícím boji

.

I démony v multiplayeru najdete, můžete za ně dokonce hrát, ale jsou spíše na škodu, než cokoliv jiného. Ve formě "power upu" se čas od času zjeví na mapě a hráč, který jej sebere první, se transformuje v jím předem vybraného démona. Je s ním velká zábava, ale pouze v případě, že jste ten, kdo démona kontroluje - protihráči v ten moment vás jen ztěží porazí, musí tak jen čekat, než vám vyprší časový limit. Mezitím vaši spoluhráči nemají co střílet, jelikož démoni zvládnou zabíjet mnohem rychleji.

Jejich ovládání nevyžaduje naprosto žádné zkušenosti a klikat směrem, kde někdo je, obvykle splní účel. Přirozeně se dají zabít, není to ale jednoduchý proces, což z nich dělá osinu v zadku, která si do budoucna vyžaduje ještě spoustu úprav. Princip by se dal připodobnit helikoptérám z Call of Duty: Modern Warfare. Jen nejsou odměněni dobří hráči, ale náhodní. Kdo dřív přijde, ten dřív vraždí.  A ostatní jen sledují, jak spoluhráči nabíhá skóre. 

Mapy jsou nemastné a neslané, svůj účel splní, jsou ovšem kompletně bez vlastní identity. Módy se limitují na klasický Deathmatch, Domination apod., drží se tedy zajetých kolejí a nepřichází s ničím úplně novým. Výjimkou je Warpath, ve kterém je  úkolem udržet kontrolu nad neustále se pohybující se oblastí. Bitky se tak neustále posouvají a jsou o to mobilnější.

Hlavní kritiku ovšem nezaslouží módy, které ve hře jsou, ale ty, které v něm nejsou. Capture The Flag a Free For All v multiplayeru jednoduše neexistují. Absence dvou tak zásadních a vlivných módů je naprosto nepochopitelná a můžeme jen doufat, že se jich dočkáme v budoucnu.

Ať už mluvíme o multiplayeru Doomu jakkoliv ošklivě, pravdou je, že není nijak obzvlášť špatný, jen je průměrný ve všem, co dělá a nepředstavuje moc velkou konkurenci ostatním multiplayerovým hrám. Je to hybrid arénových FPS a Call of Duty, který nedopadl vůbec špatně a několik hodin zábavy v něm jistě najdete.

O zábavu mají vystaráno hlavně aspiranti na módní návrháře, existuje totiž milion a jedna cesta, jak si vyšperkovat vzhled svého mariňáka a zbraně. Více cest, jak se zviditelnit, se dále odemyká s dosažením vyšších úrovní. V zásadě jde o jakousi panenku Doom Barbie a my se přiznáme, že stylizovat našeho rytíře pekla nás na nějakou chvíli zabavilo.

Závěrem

Doom je absolutně fantastický výtvor. Id Software se rozhodl prokázat všem fandům prvních dílů Dooma, že ví, co ze hry udělalo tak populární titul a jsou schopni to zopakovat, a přesně to také udělali. Navrch toho dokázali do hry implementovat i několik moderních prků a to na všech správných místech v přesně dostatečném množství.

Titul doprovází průměrný multiplayer, který ničím nevyniká a zasloužil by si do budoucna ještě minimálně trochu péče. Ani přesto se ale nejedná o zatraceníhodnou věc a několik hodin zábavy v něm jistě najdete.

Celou hru završuje Snapmap; snadno použitelný a efektivní nástroj k vytváření vlastních map. Má své poměrně zásadní limitace, co se tvoření týče, potenciálně ale slouží jako zdroj nekonečně přibývajícího obsahu pro celou Doom komunitu, protože hráči mají možnost sdílet své výtvory s internetem.

Verdikt

Doom je prostě bomba. Po troško zmateném Doom 3 a RAGE se Id Software vrátil k tomu, co jim jde nejlépe. Nový Doom přesně vystihl, co udělalo z Doom 1 a 2 legendy a správně tuto esenci přenesl do moderního vydání. Kvůli multiplayeru si však titul nepořizujte.