Historické filmy to nemají jednoduché – děj už je prozrazený učebnicemi dějepisu a film se musí o to víc opírat o všechny ostatní prostředky, aby diváka upoutal. Masaryk v tomto ohledu nebyl nijak rozdílný a hned na začátku prozradíme, že zaujmout dokázal.

Vzhledem k povaze filmu jsme se rozhodli, že se v této recenzi nebudeme vyhýbat spoilerům a v krátkosti rozebereme i několik scén z filmu. Pokud si přejete jít na film úplně na slepo, přestaňte teď číst. Přeskočit můžete na závěr, který bude "čistý".

Česká historie se v poslední době těší velké přízni stříbrného plátna. S velkou slávou ji začal připomínat film Anthropoid popisující události kolem atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Později se připojil seriál Bohéma, připomínající osudy českých herců za druhé světové války. A nakonec Masaryk, pojednávající o osudech Jana Masaryka, syna "Prezidenta Osvoboditele", Tomáše Garrigua Masaryka.

Silný úvod

Masaryk okouzlí už v prvních minutách a nastaví laťku tak vysokou, že zbytek filmu ji už nedokáže přeskočit. To naštěstí neznamená, že by byl zbytek špatný.

Úvod krásně nastiňuje atmosféru filmu. Divák poslouchá jemu blízkou českou hymnu v prostředí moře, které by se jen stěží dalo nazvat domovem a spíše symbolizuje odcizení. Dostává šanci sžít se s konfliktem a beznaději, kterou pociťuje i protagonista ve zbytku snímku.

"Podle skutečných událostí"

Film na začátku ujistí, že je podle skutečných událostí. Takové prohlášení je menší dezinformací (což má něco společného s tím, že v titulcích není zmíněn jediný historický poradce), jelikož snímek s fakty nakládá svévolně a v některých situacích si události silně domýšlí.

Z jeho života vynechal éru Rakouska-Uherska, vznik Československa a rovnou přeskočil do předválečného období a jeho působení v zahraničí. Chytře se vyhnul i okolnostem jeho smrti a skončil krátce po podepsání Mnichovské dohody - jeho úmrtí po komunistickém puči 1948 popsal pouze textem jako "dosud neobjasněnou".

Nejvíce sporným bodem je ve filmu popisovaný Masarykův návrat do institutu v americkém Vivelandu, kde mu mezi roky 1912-1913 byla diagnostikována mírnější forma schizofrenie. Žádný historický pramen ovšem nedokládá, že by se kdy byl do tohoto ústavu vrátil, aby pokračoval ve své léčbě.

Fikce to ovšem není bezdůvodná - v příběhu plní dvě důležité role: zaprvé funguje jako ukázka Masarykových duševních problémů, se kterými se skutečně potýkal; zadruhé slouží jako nástroj pro vyprávění děje.

Ten je vyprávěn retrospektivně, když Jan Masaryk vzpomíná na své osudy na požádání svého nového psychiatra. Mísí se často se současností, která na rozdíl od vzpomínek řeší osobní život Masaryka, nikoli politický. Znázorňuje, jakým způsobem se na něm minulost podepsala, a jak se s ní vypořádává. Tento formát ve filmu probíhá až k samotnému konci, kdy minulost postupně dostihne současnost.

Historie, ženy, zpěv

Pohled do Masarykovy minulosti začíná ve velmi hlasitém a nečekaném duchu. Masaryk v něm přiráží blaženě sténající ženu stěnu ke zdi, pokračuje na taneční parket a končí u lajny kokainu, kterou vysává bankovkovou s obličejem jeho otce.

Na první pohled by mohl vzbuzovat dojem rockera a anarchisty, ale po setkání s jeho umírajícím otcem, které přijde krátce na to, se ukáže, že toto pro něj nepředstavuje životní styl, ale životní nutnost. I když to není až ke konci filmu výslovně řečeno, je zřejmé, že i po smrti starého Masaryka se jeho syn musí vypořádávat s jeho obrovským stínem, který na něj klade vysoké nároky. 

Nezaměnitelná tvář

Samotné setkání s umírajícím prvním prezidentem je jedním z prvních zklamáních filmu. Nese hned několik prohřešků. Ve vyprávění samotného Masaryka jde o důležitý bod v jeho životě, zároveň se jedná o důležitý bod z hlediska historického. Ovšem jeho provedení působí uspěchaně a bez kontextu by se mohlo jevit snadno přehlédnutelné. 

V první řadě je jasné, že filmaři měli problém s nalezením herce podobného starému Masarykovi. Tato věc se tvůrcům špatně vytýká, protože najít dvojníka k postavě tak nesmírně ikonické jako Tomáš Garrigue Masaryk, je nejen obtížné, ale dokonce nemožné. 

Scénicky se tedy rozhodli divákovi odepřít pohled do jeho obličeje. Když dochází na střetnutí otce se synem, nepociťuje divák ke starému Masarykovi to, co by měl. Film tak promarňuje jedinečnou šanci k nastínění vztahu, který mezi oběma panoval, a co jeho otec v předválečném období představoval. 

Fakticky existuje scéna za dvěma účely. Zaprvé seznamuje diváka s důvěrou, kterou měl první prezident ke svému nástupci i příteli Edvardu Benešovi, a spolu s tím i částečně vysvětluje zdánlivě blízký vztah, který spolu Beneš a mladý Masaryk mají. Zadruhé vysvobozuje Jana Masaryka od zmíněné nálepky nezodpovědného anarchisty. A to je málo.

Něžné pohlaví

Pohledy do současnosti nabízí přiblížení Masarykova osobního života i jeho duševního stavu. Představuje jej jako dědečka s šarmem playboye a chováním bohéma. Tyto rysy promítá i do scén s jeho politickým životem a film jim nepřímo přikládá část viny na tom, proč se mu nepovedlo zvrátit britskou politiku appeasmentu.

Jako diváci strávíme hodně času s Masarykem a ženami, které podlehnou jeho šarmu. Možná až příliš mnoho. Ačkoliv perfektně slouží k tomu, aby představili hrdinu jako přímý opak britského konzervatismu, a pomohl tak vyjasnit často vedené neshody, překvapivě málo prostoru věnuje film tomu, aby objasnil, proč mu ženy samy skákají do náruče.

Chyba to není velká, ovšem s ohledem na zbytek filmu, jenž se snaží souvislosti vysvětlovat, působí tato část lehkovážně a lacině.

Ocenit musíme i patos, se kterým tvůrci ztvárnili všeobecnou mobilizaci z roku 1938. Byla to obzvlášť emotivní součást filmu a dokázala by vzbudit emoce i u diváka, kterému je česká historie cizí. Působivá je obzvlášť proto, že i přesto, že divák ví, jak dopadne, dovede na něj přenést vášeň, kterou cítili občané, kteří se dobrovolně hnali do vojenských táborů.

Scéna vzbuzuje nekonečně staré a dodnes sporné téma, zda se mělo Československo bránit Nacistickému Německu vojenskou silou, ale přímo diváka ponouká k tomu, aby takový spor očekával a těšil se na něj – vzbuzuje v něm náladu tehdejšího obyvatelstva. Je to úžasné, protože krátce na to tím i získá možnost zažít aspoň útržek zdrcení, které přišlo s kapitulací.

Co říci závěrem

Hudbu jsme nezmínili, to znamená, že byla dobrá. Práci kamery vzhledem k nedostatku zkušeností můžeme jen stěží zhodnotit. Co platí o hudbě, platí i editaci filmu.

Na samotný konec musíme pochválit i způsob, kterým byl Jan Masaryk zobrazen. Navzdory tomu, že Masaryku podobné filmy nejsou dokumentární, ale stále formou fikce a mohou se tedy kritice o zbytečné glorifikaci nebo hanění osob snadno vyhnout, Masaryk se takové kritice vyhýbá tím, že nedělá ani to, ani ono.

Představuje jej jako radostného, milého a zároveň zlomeného a cholerického muže. Především jej pak zobrazuje jako vášnivého muže, s čímž se zároveň nese většina jeho kladů i záporů.

To samé bohužel nelze říci o druhé historicky nejvýraznější postavě filmu, Edvardu Benešovi. Jeho vystupování je přibarvené tak, že nahrává jeho největším kritikům, ale vzhledem k zaměření filmu to lze prominout.

Verdikt

Masaryk je snímek, který se jen stěží hodnotí abstraktním číslem. Snad tedy bude stačit pouhé doporučení, že Masaryk je výborný film, který stojí za to vidět a dovede zapůsobit jak na publikum tuzemské, tak zahraniční. K jeho historickému výkladu je ovšem nutné přistupovat s rezervou. 

K intenzivnějšímu zážitku doporučujeme navštěvovat filmy v řetězci Premiere Cinemas, který vybrané snímky obohacuje o technologii 3D prostorového zvuku Dolby Atmos.