Proč se vyučuje historie? Takovou otázku si pokládá téměř každý student techniky, kterému dějeprava v prvním ročníku střední školy zabírá prostor, který lze využít k programování nebo pájení. Proč je tedy potřeba znát dějiny? Proč vědět, kdo způsobil genocidu šesti miliónů lidí před druhou polovinou minulého století? Proč si pamatovat jména jako Hirošima, Nagasaki nebo Černobyl? Z jakého důvodu se učit o událostech, které již proběhly? Abychom se z nich poučili, a zajistili si tak světlejší budoucnost.

From Software již od roku 2009 nechává hráče, aby se ze svých chyb stali uvážlivějšími, hbitějšími a otrlejšími. Díky Demon's Souls hráči vědí, že vidění zčernalé obrazovky ohlašující rudým písmem úmrtí postavy znamená popostrčení k budoucímu vítězství a ne definitivní konec jejich cesty. Svůj pokus studio zopakovalo ještě s Dark Souls a Dark Souls II. Může tento koncept vzít dech i počtvrté v Bloodborne?

Japonští vývojáři z From Software patří nepochybně k mistrům v žánru, kteří se snaží dát vědět západním kulturám, že východ nezdobí jen animované slečny s páteř ohýbajícím nereálným poprsím, nepochopitelné zábavní pořady a futuristické gadgety. Zatím se jim to daří. Soulsovská série se řadí mezi kultovní počiny a jde o základní jednotku měření obtížnosti her (Super Meat Boy, Völgarr the Viking a další Indové by nesouhlasili).

Dark Souls se stal takovým menším fenoménem. Jako takový má mnoho slepých fanoušků a zároveň kritiků. Jedni zbožňují hru, díky jejím minoritám, druzí nenávidí díky jejím největším přednostem. Toto si ponese i nový kousek z japonských končin. From Software se sice dostal do mainstreamu, ale rozhodně se jím nenechal strhnout a své hry dělá stále provázané, detailní, dospělé, těžké a spíše lyrické než epické.

I když svůj stejný vzorec šroubují na nové hry, stále jej umí rozvětvit tak, aby člověk neměl záblesky z minulosti. Ano, v Bloodborne se opakuje mnoho stěžejních věcí, ale ještě více důležitějších mění. Přečtěte si, proč je právě Bloodborne asi to nejlepší RPG, co si můžete napříč videoherní historií zahrát.

Prostě na starém kole se nejlépe jezdí

Bloodborne silně staví na svých předchůdcích. Jiný svět, jiný cíl, jiné postavy, ale jádro tvořeno mechanikami, souboji, atmosférou a ovládáním zůstává stejné. Svalová paměť v tomto směru funguje dokonale, a proto se každý veterán z Dark Souls rychle sžije se zdejším světem. Způsob udolávání protivníků se téže nemění. Příběh a celé univezum má ponurou, mysteriózní atmosféru a bossové nahání husí kůži, která se spíše podobá kaktusovým bodlinám. Podtitul Bloodborne by měl nést heslo: „Aneb vítejte doma poutníci.“

Děj hry asi netřeba rozebírat. From Software se opět vydal cestou známou z předchozí tvorby. Příběh je tedy vyprávěn nepřímo skrze tamější NPC a hlavně skrze bohatý popis předmětů. Člověk citlivý v něm nalezne nepředstavitelnou krásu tajemna, hlubinné temnoty a poetického podtextu. Ostatní rychle odsoudí na povrch tupou příběhovou linii, kterou jim scénáristé neservírují přímo pod nos, nebo je souboje zaměstnají natolik, že si na konci (který rozhodně jen tak nenastane) ani nevzpomenou na nějakou předpřipravenou výpravu. Pro jedny se jedná o mistrovství a pro druhé zase největší zklamání. Metafory, alegorie a abstrakce...

Noční můra v japonském stylu

Neúprosné souboje, to jest, oč tu běží. I napočtvrté vymáchají každého v jeho vlastní krvi a rozhodně ne jednou. Životnost ovladače se razantně sníží už po prvních pár hodinách strávených v nelítostném Bloodborne. Hodně prosakovaly informace o akčnějším a progresivnějším postupu, ale žádné strachy. Vývojáři soubojový systém vybalancovali tak, že se zbraní máchá o něco svížněji, ale žádné God of War nebo Darksiders rozhodně nečekejte.

Přidání možnosti opětovně získat své zdraví včasným protiútokem asi nevyužije každý a pokud ano, tak jen u známých potvor. Pořád jde o tuhý systém, při němž se vyplatí kapka trpělivosti a rozvážnosti. Pustit se s přivřenýma očima mezi skupinku i slabých nepřátel neskončí moc dobře (pro hráče).

Bloodborne se od svých předchůdců nejvíce liší v prostředí. Jeho cílem je opět navození sklíčenosti a bezmoci. Tentokrát se na to jde jiným způsobem. Inspiraci středověkem vystřídalo zalíbení ve viktoriánské Anglii, a také v Praze, odsouzené k věčným mukám v hlubinách pekelných. Upřímně jde o jedno z nejděsivějších a nejpůsobivějších míst zároveň, kam se hráč může ve videohrách vydat.

Monstra, na něž se během putování narazí, přimějí i Satana, aby se na ochranu před nimi pokřižoval a vzal nohy na ramena. Něco tak skvěle strašného mohli vytvořit jen v Japonsku. Bloodborne rozhodně nepatří do rukou malým dětem, tedy pokud nechcete, aby se s křikem a pláčem vyděšené probouzely uprostřed noci. Krom zrůdných výjevů vývojářských nočních můr si titul konstantně udržuje hororovou atmosféru, z níž se kapky potu na čele mění v rosu. Nejde o žádnou lekačku (to nevylučuje fakt, že hráč bude vystaven momentům, kdy se mu naruší srdeční rytmus), ale o poctivý a nefalšovaný horor.

Opravdu skvěle se talent vývojářů projevil na designu levelů. Žádný klasický otevřený svět, ale jakási spletitá síť městských i příměstských koridorů. Vertikální návrh umožňuje přístup k různým částem dané lokace i několika způsoby. Takto vznikne dojem, že se na relativně malé ploše nachází kilometry uliček.

Ve výsledku má člověk prostor k objevování, ale zároveň se nenudí otevřenými planinami. Úrovně dokonce ani neomrzí po několikanásobném průchodu. Hráči se totiž naskytne možnost zhlédnout nadmíru velké množství detailů. Nebýt oněch monster, klidně by se dalo kochal hodiny a hodiny jen architekturou a uměním grafiků.

Když nám skripty nevadí

Neustále si herní novináři, včetně nás, a hráči stěžují na chybějící umělou inteligenci nebo příliš přímočaře naskriptované chování protivníků v moderních titulech. Alfa příkladem ryzího naskriptování bez závanu UI jsou právě díla od From Software. Nepřátelé v každé jejich hře vykonávají přesně dané sekvence útoků a pohybů (mohli by se dle toho seřizovat hodinky ve Švýcarsku). 

U každé jiné hry už by šly body hodnocení rapidně dolů, u Bloodborne je to však něco jiného. V jiných počinech předdefinované chování způsobuje hráčovu nesmrtelnost, protože si bezstarostně klestí cestu zástupem tupých NPC. Bloodborne toto dotahuje daleko za hranice možností. Tyto předem dané sekvence se musí odpozorovat a naučit. Jen tak mohou být udolány nestvůry vyskytující se před ostřím čepele.

Perfektní načasování, souhra pohybů, trpělivost a někdy i trocha štěstí vede k vítězství. Ještě více se případným zájemcům o hru tento systém zalíbí díky skvělému vyvážení frustrace a pocit uspokojení. Nelze popírat, že Souls-like tituly disponují záměrně frustrujícími okamžiky, ale po jejich zdolání se dostaví uvolnění z překonání extrémně těžké výzvy.

Během této chvíle člověk se smíchem odloží ovladač, vypije dodna sklenici s vodou, utře zpocené čelo a jde čelit dalšímu protivníkovi. Nedojde k zuřivému vyrvání disku z mechaniky, ale k touze po dalším nadlidském úkolu, při němž člověk vidí loadovací obrazovku častěji než samotné in-engine prostředí.

Zde se ukrývá ta děsivá podivnost v Bloodborne a celém tom humbuku okolo něj i jeho předchůdců. Chutě vyhodit ovladač se sprostými slovy v ústech přijdou na jazyk jen během samotného kuchání „nesmrtelných“ synů pekla.

Každou chvíli na pivě se čtvrtým jezdcem apokalypsy

Umírání v Bloodborne lze brát jako popíjení kávy nebo čaje při snídani. Jde o neodělitelnou součást titulu. Když postava naposled uvidí záblesk ostří, objeví se v Lovcově snu. Tuto lokaci zdobí klid, mír, oživlá panenka a pán v křesle. Zde si lze vylepšovat postavu za nasbírané zkušenosti, upgradovat zbraně nebo nakoupit nové vybavení.

Jakmile se objeví loadingová obrazovka, obnoví se všude veškeří protivníci. Pokud je hráč zabit, tak přijde o všechny doposud získané zkušenosti. Prahne-li po nich, tak se o jejich opětovné získání musí znovu utkat s potvorou, která dříve zasadila onu osudovou ránu. Díky smrtím může hráč vylepšovat své strategie, přemýšlet, kde udělal chybu a ve vzteku ohýbat Dualshock k prasknutí.

Je to k nevíře, ale v ulicích, kanálech a podzemí se neukrývají jen zrůdy usilující o lovcův život. Nachází se zde několik charakterů, s nimiž lze prohodit i pár slov. Skrze dialogy se člověk dozví mlhavé informace o příběhu, obavy z nákazy, osobní problémy obyvatel a jejich morální dilemata (například obětavá sestřička Josefka, která by vám strašně ráda pomohla, ale nemůže, aby nevystavila pacienty nákaze). Při troše štěstí se lze touto cestou nachomýtnout k vedlejším úkolům nebo i nějaké odměně.

I nevybroušený diamant je pořád diamant

Přichází řada na grafickou stránku titulu. Hardware PlayStation 4 a technicky zdatný engine umí zprostředkovat působivý grafický kabátek. Skutečně radost pohledět. Detailní textury lákají k sáhnutí na televizi, protože celou dobu v hlavě hráče koluje: „Ach, ta látka vypadá tak reálně!“ Dynamické osvětlení přikládá do ohně dechberoucí atmosféry.

Barevná paleta se drží chladných a depresivních barev. Rozhodně nejde o výpravu do lízátkového království. Svět Bloodborne je špinavý, odpudivý, zkažený. Něco podobného nelze jít ruku v ruce s CryEngine 3 stylem renderování a dokrášlující postprodukcí obrazu. Ohledně grafiky zde platí stejná pravidla jako v případě původních Dark Souls nebo série S.T.A.L.K.E.R.: „Bez ní by to zkrátka nebylo ono“. 

I přes technickou zdatnost se však ve zdrojovém kódu vyskytuje pár chyb nebo neošetřených věcí. Bloodborne bohužel neběží úplně plynule. Možná jde o zhýčkalost PC hraním, ale občas se stává, že poklesne framerate na takovou úroveň, že jde rozeznat sekavý pohyb obrazu.

Další výtku si zaslouží velmi dlouhé loadingy. Mnozí si z toho tropí žerty, že si alespoň mohou odpočinout a že jim klesne hladina stresu. Ve skutečnosti jde však o rušivý element a rozhodně by chtělo srazit načítání minimálně na polovinu. Kritika se nevyhne ani dříve omylostněné umělé inteligenci. Někdy se stane, že se nepřátelé zaseknou třeba za plotem a herní engine nedokáže spočítat nejkratší cestu ke kořisti. 

Víc hlav víc trpí

K hratelnosti Dark Souls (a tedy i Bloodborne) neodmyslitelně patří možnost hrát online. Zaprvé se na zemi objeví nespočet poznámek, která tam zanechali ostatní hráči. Povětšinou se jedná o upozornění na nejbližšího nepřítele, past, či skrytý předmět. Zadruhé je možné využít vlastnosti jednoho ze tří zvonečků: Beckoning Bell, Small Resonant Bell a Sinister Resonant Bell. 

Prvním zmíněným si k sobě můžete pozvat jiného hráče na podobné úrovni. Ve vaší lokaci však nesmí být poražen boss. Small Resonant slouží naopak k tomu, aby hráč pomohl ostatním. Sinister zvonečkem se spouští PvP. Velmi nás překvapilo, že v PvP se hráči chovají velice čestně, před samotným soubojem se naprostá většina ukloní a celkově střety s hráči vypadají jako velmi férový duel. 

Novinkou je možnost si online zaheslovat, abyste mohli hrát vyloženě s přáteli. Občas ale ke spojení nedojde ani po několikaminutovém čekání a nepomůže ani "umlčení zvonečků", tedy vypnutí aktivního vyhledávání jiných hráčů. V tomto ohledu by hra určitě zasloužila doladit. 

Verdikt

From Software vytvořil majestátní arcidílo na vrcholu slávy. Bloodborne je dalším hardcore, atmosférickým a depresivním RPG. Kdo si upatlává display u Candy Crush, nechť si nechá zajít chuť. Kdo bere videohry trochu vážněji a chce získat za své finance kvalitní titul, nechť neváhá.