Stručně. Kingdom Come: Deliverance. Rok 2014. Kickstarter. Doba předhusitská. Rok 1403. Václav IV. kontra Zikmund. Posázaví. Vybráno přes více než 1 milion liber. Sliby. Odklad. Sliby. Odklad. Odklad. Odklad. Najde se v české komunitě vůbec nějaký hráč, který by v životě neslyšel o nejočekávanější tuzemské hře, kterou má na svědomí původní tvůrce legendární Mafia, Daniel Vávra? Pochybujeme.

A dlouho jsme pochybovali o hře samotné, až do jejího vydání. Titul jsme spouštěli s maximální skepsí, pramenící takřka ze všech uvolněných materiálů a ukázek z hraní. Obávali jsme se, zda Warhorse Studios nepřicválali se svým počinem příliš pozdě, se čtyřmi roky starou vizuální stránkou, naslibovanými hory doly, přehnanou komplexností a českou krajinou plnou nudy a bugů.

Již po pár hodinách hraní jsme zjistili jedno – Kingdom Come: Deliverance vybočuje v podstatě vším, co moderní hru činí hrou. Současné tituly víceméně střídají jednu osvědčenou mechaniku za druhou, a s inovacemi přicházejí poskrovnu. Pro recenzování takových titulů skutečně stačí jen pár hodin, abyste si udělali obrázek o celém zážitku. Kingdom Come: Deliverance je však jiný příběh.

Ačkoliv jsme titul dostali za účelem recenze společně s ostatními recenzenty (tedy o pár dní dříve), brzy jsme pochopili, že takovou hru nestačí jen povrchově prozkoumat a recenzi vydat společně s pádem embarga (jako někteří...), ale doslova probádat. A věřte, že sepsat recenzi po ~10 hodinách hraní, výsledná známka bude mírou frustrace tak o dva stupně horší. Po tomto čase se však ve hře cosi zlomilo, a my v ní zanechali bezmála 95 hodin.

Vykoupat, odvšivit, učesat, oblíct! 

Kingdom Come: Deliverance přichází s nadmírou inovativních mechanik, které na hráče vrhne hned na začátku hry. Těchto prvků je přitom více, než dokáže běžný člověk vstřebat a v prvních několika hodinách bude tápat a cítit se ztracen v té vší změti požadavků a proměnných, do kterých byl vržen.

Největší herní mechanikou je správná životospráva, kdy je třeba dbát na jídelní režim, spánek a hygienu. Aby to však nebylo příliš jednoduché, jídlo se kazí, ne všechny postele jsou dosti pohodlné a každé bláto, koňské koblihy a šrámy na vás zanechají odér, který by odpudil i vynašeče žump.

Dost hráčů si může vylámat zuby právě v začátku hry, kde je náročnost na nejvyšším bodě. Až po určitém čase pochopí, že není vše tak žhavé a otravné, jak se zprvu jevilo. S menšími žaludečními potížemi se dá žít. Oči se klíží, ale na těch pár hodin spánek počká. Smradem ztracené charisma lze dohnat jinými atributy a tak podobně. 

V rámci RPG talentů se však i tyto mechaniky dají různě obcházet. V pozdější fázi hry se se správnými perky téměř vytrácejí, žaludek hlavního hrdiny by zvládl strávit i Listerovu plíseň Amátu. Spánek je pro nuly a nechce to ani Red Bully. A kočičky v bordelech přece takového štramáka omyjí jazýčkem zadarmo. 

Náročnost hry se tak postupem času vytrácí. Aktivnější hráči, kteří nenechají jediný vedlejšák na kameni, přibližně v půlce hry (tak po 40 hodinách, ne-li dříve) překlenou misku vah natolik, že si výzvu musí vyhledávat a vytvářet sami (názorná ukázka výše).

S poctivostí leda pojdeš

Obzvláště zlodějský styl podráží nohy soubojovému systému. S trochou péče se z chudáka Jindřicha brzy stane středověký Bakala, který by si mohl zaplatit větší armádu než u Kumánů žebrající Zikmund Lucemburský. Finanční prostředky by byly, kde je utratit už nikoliv. Nejlepší zbroj ve hře si po drobné vloupačce koupíte snadno, případně ji také čmajznete. 

Po pár desítkách hodin hraní jste tak tišší než myška, ze šperháků máte v podstatě univerzální klíče a s výřečností byste snad i Janu Husovi vymluvili Kostnici. Přesvědčit stráže, že máte tajné poslání, které zřejmě vyžaduje přenést celou zbrojnici v kapse šnečím krokem k nejbližšímu obchodníkovi, je už to nejmenší.

Výsledkem kleptomanie ve spojení s herním perfekcionistou, který vidí truhlu a musí ji odemknout, je potom zastižení hry v její nepřipravenosti a takřka její rozbití. Náročnost hry bohužel stoupá fixní cestou, kterou není těžké předehnat (při lenosti naopak nedohnat), a řezat tak brzy každého na jediný zásah mečem. Schopnosti a úroveň hráče bohužel nebere škálování v potaz. 

Soubojový systém

Pro většinu hráčů, po většinu hry, však bude soubojový systém přijatelnou výzvou, ze které jde strach opět převážně v úvodu. Hlavní hrdina Jindřich je nemehlo, co by sotva trefilo něčí pozadí pomlázkou o Velikonocích. Jeho bojová zdatnost roste společně s hráčem, ruku v ruce s otevíráním různých fint a útočných kombinací, které v praxi zvládnou použít opravdu jen ti nejzkušenější. 

Lapkové, kumáni a všelijaká středověká havěť však nevymírá jenom po meči, ale rovněž po sekyře, palcátech, halapartnách či lukem. Každá zbraň se přitom hodí na různě oděné nepřátele. Zda se stanete mistry šermíři nebo univerzálním superhrdinou částečně zdatného s každou zbraní, už je čistě vaší volbou.

Soubojový systém může někomu připadat velmi náročný. Naštěstí se ve hře neobjevuje v takové míře, aby na něm hráč musel ztroskotat. Zcela se mu rozhodně nevyhne, ale řada problémů a potyček lze vyřešit i domluvou, případně jiným řešením skrze zbylé Jindřichovy dovednosti. 

Totéž platí o ostatních dovednostech, jako bylinkaření, čtení, plížení, vylamování zámků, pijáctví, jezdectví, lov a alchymie, která je zpracována velice precizně a pro pravé masochisty. Nestačí pouze sesbírat určité bylinky a nechat hru zázračně vyrobit lektvar, ale skutečně recept uvařit podle konkrétního postupu.

Dát vařit správnou substanci, včas hodit ingredience, hlídat si čas, teplotu varu a případně destilaci. To vše za předpokladu, že se vůbec naučíte číst, seženete recept, bylinky v přírodě správně poznáte a při vaření neuděláte jedinou chybu, která vás jinak pošle zpátky do lesa. 

Ve všech dovednostech se můžete zdokonalovat rovnoměrně, nebo se zaměřit jen na určitou kombinaci, se kterou budete následně řešit většinu problémů a záseků. Koho by však nebavila alchymie nebo jiné minihry, poradí si bez problému jinak. Vše jsou jen dostupné možnosti, které lze vzájemně prohazovat dle potřeby a zalíbení. 

Pískoviště možností

Všechny příběhové i vedlejší úkoly v Kingdom Come: Deliverance mají opravdu nespočet možností, jakými je lze vyřešit. Obdivuhodné přitom je, že nevodí za ručičku, a přitom jejich řešení přichází zcela intuitivně - pokud se nad nimi hráč zamyslí, poslouchá rozhovory a naslouchá detailům.

Pro většinu řešení, která vám problesknou hlavou, je hra připravena. Řešíte-li nějaký problém a napadne vás, že by k němu mohla mít určitá osoba nějaký názor, pravděpodobně jej má a v úkolu vám pomůže. Řeč je v tomto případě nejen o důležitých postavách, ale i řadových vesničanech, kteří v jiných hrách hrají pouze křoví a imitují rádoby živoucí svět.

Podobně vám však může pomoci i někdo úplně jiný, popřípadě vůbec nikdo, spojíte-li si dvě a dvě dohromady sami, případně dáte na selský rozum nebo se problém rozhodnete řešit rázně, fyzickou silou, krádeží, podplacením, přemluvením a tak podobně… Záleží dokonce na pořadí, v jakém vedlejší úkoly plníte, jelikož znáte jiné skutečnosti a souvislosti. Už chápeme, kde se vzal ta hromada scénáře, kterým se Warhorse chlubili na Redditu: 

Vtipné přitom je, že právě tyto přednosti se leckterým RPG přisuzovaly v posledních letech jak na běžícím páse. V případě Kingdom Come: Deliverance by se ale před rozmanitostí možných řešení nejspíše zastyděl i třetí Zaklínač. I ten totiž vede za ručičku a možná řešení vám povětšinou přímo naservíruje pod nos.

Na domácí půdě

Oproti ostatním hrám s otevřeným světem není Posázaví takovým pískovištěm, jak by mnozí možná čekali. Patrně z neustálého a nesmyslného srovnávání se Skyrimem – je to barevné, na pokračování a tu hromadu bugů vidíte z první osoby, jinak nebe a dudy. Ale způsob, jakým Kingdom Come: Deliverance předvádí svoji vizi živého světa, vám patrně změní úhel pohledu na všechny budoucí tituly.

V prvé řadě je třeba podotknout péči, s jakou jsou vyobrazena naprosto řadová NPC. Připomeneme dva roky starou zprávu o tom, kdy Warhorse vyzvalo fanoušky, aby se nechali nasnímat přímo do hry. Vývojáři skutečně nezaháleli a využili opatřený materiál do sytosti. Jiné hry recyklují do zblbnutí pár šablon tváří, v případě KCD jsou (až na vzácné výjimky) všechny postavy unikátní a zapíšou se do paměti.

Nemluvě o tom, že každá má svůj život, denní rozvrh. V noci se převlékají do pyžama, ráno vycházejí a zamykají barák, jdou pro vodu k řece, dopoledne pracují na poli, zatímco manželky vaří (SJW pomlčí), v poledne jdou na oběd, odpoledne vynášejí výkaly až za město, podle povolání vyklízejí obchody nebo jinak ukončují den, večer jdou spát. Každá postava, hlavní, vedlejší i řadová, po celé mapě. Jen vstávání až v 9 ráno nedává na středověk smysl. A děti v minulosti asi neexistovaly. 

V jiných hrách postavy stojí na svých postech, kolikrát ve dne v noci. Vedlejší jen stojí a čumí. Ty důležité čekají, než si jich hráč všimne, aby konečně splnily účel své existence. V Kingdom Come: Deliverance nikoliv. Když někoho hledáte, nevíte zázračně, kde bydlí. Musíte se poptat místních, na nějaké drby, kde ho najdete, jaký barák je jeho, případně kam chodívá a kde ho zastihnout. A pokud je noc a budíte je, pošlou vás tam, kam jste se ještě na začátku hry netrefili ani tou pomlázkou.

Zní to možná jako otravné mechaniky, které jen zdržují. Jsou ovšem v adekvátní míře a dodávají celé hře pocit realističnosti. Rozhovory jsou navíc napsané tak věrohodně, že se většinou na herní filmečky stále těšíte a po dohrání vám je líto, že jich nebylo více.

Mniši jsou tiší, a do kroniky píší

Kingdom Come: Deliverance dokáže hráče přesunout do Posázaví roku 1403 také hudbou. Většina tracků se vryje do pravé mozkové hemisféry takovým způsobem, že se nelze vyhnout domácímu pobrukování. Soundtrackem se titul dostal na úroveň Skyrimu, Zaklínače i dalších her podobných kvalit. Rozhodování o vítězi ale necháme na čtenářích.

Podobné se dá říct o vizuální stránce hry (neplést s technickou), která je až téměř virtuální procházkou. Těžko říct, jak hraní vnímají jiné národnosti, ale z pohledu Čecha je prostředí až děsivě pohlcující a uvěřitelné. Jediný průchod vesničkou, pohled z kopce, do lesa, na louku, pochůzka hradem a máte pocit, že jste doma. Neuvěřitelná péče o detail. Zejména Sázavský klášter se může odteď těšit na přívaly turistů, jelikož jeho vyobrazení (včetně nástěnných maleb) ve hře je naprosto prvotřídní.

A není to příznak choroby?

Až teď k té technické… Himllaudon, hergot sakra chlapi. Imerze je krásná, dokud z ní hráče nevytrhne konstantní zamrzání, mizející textury, katastrofální propady FPS a gigantické načítací obrazovky (pochopíme je u přepínání času, kdy se musí přepočítat rozvrh každého NPC, ale načítání rozhovorů je na pováženou). Nemluvě o tom, že titul sotva adekvátně běží na špičkovém hardwaru, který nemá sebemenší problémy i s daleko krásnějšími hrami.

Problémy s optimalizací a všelijakými dalšími chybami, které mohou zhatit hráčovo snažení za posledních XY minut, se dá ještě relativně odpustit, dojde-li na takto čerstvý titul, ale… Systém ukládání hry je v Kingdom Come: Deliverance bohužel velmi specifický a trestá. V kombinaci s třeskutým technickým zpracováním nejednou bouchnou vzteky choleričtí jedinci. 

Ukládat nelze na zavolanou, ale jen na určitých místech, tedy při dosažení checkpointů, po vyspání se, využití služeb lazebnic nebo vypití zvláštního lektvaru, sejvovice (palec nahoru za název). Problém je, že takový systém si nemůže dovolit nestabilní hra, která může kdykoliv spadnout, ale jen vyladěný titul takřka se zárukou toho, že o svůj postup hrou hráč nepřijde technickou vinou. 

Jedenácté přikázání: Neuložíš stav hry své na opakování nekonečné

Myšlenka vývojářů je přitom chvályhodná. Chtěli se vyvarovat hráčské tendenci si všechny nemožné úkony uložit a následně dělat do zblbnutí, dokud se čirou náhodou nepovedou, byť by to hráč zkoušel tisíckrát.

Tímto způsobem je nucen přijmout rizika svého jednání, což opět nahrává atmosféře a vrací žánr k základním pilířům her na hrdiny. Díky tomuto systému je např. zabezpečená truhla s mizivou šancí na odemknutí uvěřitelně zamčená, a hráč se nemůže spoléhat na to, že si to jen 1643x načte, než se mu povede ji odemknout a stane se díky vzácnému vybavení rázem nejmocnějším člověkem v zemi.

Zezačátku je systém ukládání frustrující, protože hráč netuší, co si může dovolit, kde už je jeho jednání za hranou a zda omylem neprovede něco, co si hra vyloží jinak, než měl v úmyslu. A je to pochopitelné – jiné hry hráče učí, že pokud něco zkazí, quest se nesplní nebo mise selže a bude muset určitý úsek dělat znovu. Na to všechno se musí v Kingdom Come zapomenout.

Většina úkolů v Kingdom Come: Deliverance funguje tak, že všechny chyby a selhání jsou paradoxně jejich součástí a možnou variantou, jak je dokončit. Když se vám nepovede např. ukrást důležité dokumenty, posedíte si v šatlavě, vrátíte se druhý den a zkusíte to znovu. A pokud tam nejsou, najdete si jinou cestu nebo se ke stejné informaci dopracujete jinak. Výřečností, drby, kapsářstvím, jak je libo... 

Smutné na celém rozvětvení všech úkolů je to, že možná řešení jsou nechána fantazii hráče, tudíž i zbylé cesty jsou de facto skryty. To pravé kouzlo v jejich rozmanitosti nepoznáte během prvního hraní, kdy se hra víceméně přizpůsobuje vašim rozhodnutím, jevící se jako ta správná, ale teprve při druhém přehrání nebo při probírání svého řešení s partou přátel, kteří ten či onen úkol vyřešili jinak.

Rozhodně jde o hru, kterou má smysl zapnout znovu ještě za rok, za dva, za tři... A experimentovat. Nejvíce si hru užijete, nezáleží-li vám na vysněném průchodu, ale necháváte události se přirozeně vyvrbit včetně svých selhání, ač jsou jakkoliv nemilá (jako v realitě). 

Z hráče historikem

Kingdom Come: Deliverance nabídne okolo 100 hodin obsahu, které drží pohromadě scénář o astronomickém rozsahu, neboť podepírá všechny možné cesty řešení, repliky, okolní povídačky mezi NPC a další. Vyjma jedné hluché části v příběhu, které vás frustrací dovede k církevní nenávisti, je celý titul napěchován obsahem, kdy plníte jednu smysluplnou věc za druhou, tedy čas není nikterak předimenzován zbytečnostmi, které délku hry pouze uměle natahují.

Rovněž je třeba vypíchnout vedlejší úkoly, kdy plníte zdánlivě banální lidské problémy středověkého venkova, scénář zde přímo září. Nejenže si jejich hlavní aktéry zapíšete do paměti, ale rovněž se něčemu přiučíte. Oproti běžným RPG totiž Kingdom Come: Deliverance oplývá jednou mocnou zbraní – dějinami.

Když se v jakémkoliv jiném fantasy učíte o církvi, politice, zvyklostem, obyčejům a důležitých faktech, je vám informace víceméně k ničemu. Zde se dozvíte zajímavosti o tom, proč byl kat v minulosti nezáviděníhodné povolání, k čemu sloužily smírčí kříže, jak byla stavěna hierarchie společnosti, jak žili mniši v klášterech, jak se žilo farářům na venkově a podobně. Víc historických RPG! 

Verdikt

Kingdom Come: Deliverance není jen hra, ale zážitek. Bohužel ne pro každého. Nabídne skvělý propracovaný příběh o dospívání mladého chlapce v předhusitském období, které čerpá z toho nejlepšího univerza – dějin, tudíž se hráč lecčemu i přiučí. Kvůli technické stránce a špatné optimalizaci si ale titul více nezaslouží. Češi nečeši, stojí stejně co jiné hry.

• Chcete Kingdom Come: Deliverance o 300 Kč levněji? Klikněte pro více podrobností.