Vydání každého dílu Mass Effect se neslo s menší kontroverzí, na kterou se ovšem brzy zapomnělo. První díl původně vyšel na konzoli Xbox 360, aby až po několika měsících si hru mohli užít i PC hráči. Druhý díl se přesunul svérázně k akci na úkor původních taktických RPG mechanik. A zakončení třetího dílu málem vyvolalo občanskou válku v hráčské komunitě.

Čtvrtý díl v tomto kontroverzním směru pokračuje. Posledních několik dní je internet zachvácen parodickými videi, obrázky, memy a posměšky na vizuální stránku hry. Hráči si stěžují na zpackanou mimiku obličejů, která je mnohdy drásající. Hodí se tedy začít recenzi reakcí na tyto negace.

Mass Effect: Andromeda v tomto směru zaostává i za svým pět let starým předchůdcem, co se týče obličejové mimiky. Ve hře naleznete spoustu postav, které působí neuvěřitelně prkenně a v některých případech až děsivě. 

Oči, duhovka, obočí a lip sync se bohužel nemohou rovnat ničemu vysokorozpočtovému, co aktuálně nalezneme na pultech herních obchodů. Postavy nepůsobí uvolněně, mají vypoulené oči, zúžené zorničky a rty špulí nepřirozeně. Oproti tomu však nabízí majestátně zpracované lokace, které ždímají nově zvolený Frostbite engine tam, kde září nejlépe (screenshoty budiž důkazem). 

Pokud pomineme zpackanou mimiku a podíváme se za grafický přebal hry, nalezneme uvnitř skvělou hru s chytlavou hratelností, zábavnými herními mechanikami, úžasným prozkoumáváním neprobádaného vesmíru, úchvatnými krajinami a příběhem s pomalým rozjezdem, ale grandiózním vyvrcholením. Rozeberme si tyto části postupně.

Z okna vidíme třetihory

Mass Effect: Andromeda začíná s nepříjemným stigmatem už na začátku. Přestože se jedná o nový díl ze série, jen stěží by se dal označit za pokračování. Nový příběh najíždí na vlastní koleje a nechává původní trilogii doslova 2 a půl milionu světelných let daleko. Taková vzdálenost se jednoduše musí podepsat na zpracování.

V původní trilogii jsme zachraňovali Mléčnou dráhu před intergalaktickou zkázou v kůži velitele Sheparda. Někteří občané galaxie si ale nedávali takové naděje a rozhodli se vzíti roha – nažhavili motory na nadsvětelnou rychlost a usedli do kryostáze na krásných 634 let (procestovali tedy přibližně 11 světelných let za den).

Veškeré starosti Mléčné dráhy zde nechali za hlavou, jelikož jim před očima visí daleko důležitější úkol. Podat správnou ruku neznámým živočišným druhům galaxie Andromeda, najít obyvatelnou planetu, osídlit ji a následně už dupat na králičí způsob. Krom posledního bodu se ale nic nesetkává s růžovým scénářem.

Důsledkem rodinné tragédie dostává navíc veškerou zodpovědnost na svá bedra nezkušený člen mise, hráč. V příběhu zastává roli syna či dcery původního velitele mise. Výběr pohlaví je na hráči, podotkneme však, že dámský protipól trpí zpackanou mimikou daleko více. Zároveň nedoporučujeme tvorbu vlastního modelu, jelikož si s naučenými animacemi příliš nerozumí. 

Velitel Shepard je jen jeden

Největším úkolem hlavního hrdiny hned ze začátku hry je si získat srdce hráče, které už 10 let tepe pro velitela Sheparda. Vzhledem k jeho absenci zkušeností, výcviku a chrápláku se s podobně nelehkým přístupem setkává i u svých kolegů, kteří s ním jednají pohrdavě. Situace v příběhu tedy krásně reflektuje pocity hráče, u kterého si hlavní postava musí také vydobýt uznání.

Ať už se ale hrdina bude rvát jak krogan nebo běhat jako leopard, nikdy nebude lepší jak velitel Shepard. Bylo tomu tak v písničce od Miracle of Sound před šesti lety, je tomu tak i dnes. Nejedná se o ostříleného vojáka, ale o kluka v nesprávné funkci. A je tomu tak možná dobře – nelze hrát vždy za polobohy.

Podobné uznání si musí získat i lodní posádka, která v každém díle byla vždy centrem veškerého dění a zřídlem emocí. I v Andromedě strávíte nemalý čas právě ve svých kajutách, abyste namísto akce trávili čas v dialozích a poznáváním svých bratrů a sester ve zbrani. Zezačátku se ale nejspíš budete muset do budování nových vztahů nutit.

Není to ovšem vinou hry, ale podstatou celého příběhu. I přes známé prostředí, rasy a koncept stojí před hráčem něco jiného – nikde není Liara, Tali, Garrus nebo Joker. Namísto nich tu jsou neznámé tváře, které po určitou část hry působí jako falešné kopie starých známých. Vzhledem k dlouholeté zainteresovanosti hráče do původních postav se nacházejí v jejich stínech. A motivace k jejich poznání je hluboce zakopaná.

Příchuť neznámého

Až po sžití hráče s novým prostředím začnou vyplouvat přednosti hry na povrch. Postavy začínají být po pár hodinách konečně zajímavé a jejich příběh se větví dál do zajímavých rovin. To samé lze říci i o hlavním příběhu hry, který trpí pomalým rozjezdem. Nelze se tedy spoléhat na krátká videa, demoverze, útržky nebo časové trialy, natož kompilace nejhorších výrazů ve tváři.

Začátek hry se soustředí především na nastolení příběhových pilířů, okolo kterých se nabaluje zbylý děj. Nová galaxie vyniká unikátním prostředím se zaměřením na mystickou technologii, která se od té naší liší snad ve všech směrech (přesto má cosi společného).

Příběh je především o rozklíčování neznáma – od zdejších ras, přes neznámou technologii až po vlastní minulost i budoucnost. Obzvlášť závěr vrcholí grandiózně a pokládá důležité základy pro budoucí pokračování, které by už se se zmíněnými problémy nemuselo potýkat. S novými postavami a kulturou už tou dobou budou hráči sžití.

Kde domov můj...

Navzdory okolním zápletkám je veškerý příběh stále zastřešen jedním konkrétním cílem – najít domov rasám Mléčné dráhy. Obyvatelnost planet ale nebude tak jednoduchá, jak se zdálo z našich dalekohledů vzdálených dva a půl milionu světelných let. Zdejší systémy se zde potácí s vesmírnými fenomény katastrofické a sžírající povahy. 

Poslední obyvatelné planety místní hvězdokupy už dávno obsadily rasy, jejichž důvěra byla v minulosti zrazena, a o to více jsou před námi opatrní. Tentokrát jsme to my, kteří jsou v novém čase a prostoru vetřelci. Každý náš čin se odráží na zdejší civilizace. V jejích očích jsme uprchlíci z válkou zdevastované galaxie, kteří jistě nevěstí nic dobrého. 

Mass Effect: Andromeda následuje cestu otevřeného světa, kterou zvolil Dragon Age: Inquisition. Každá planeta je rozsáhlou oblastí, kde se může hráč pohybovat dle libosti. Rozměry každé planety dosahují několika kilometrů oběma směry, ale nepůsobí nijak přehnaně či paralyzujícně. Obsahu je na každé tak akorát.

Úkoly vždy souvisí nějak s osídlením daného místa, ať už se jedná o navázání dobrých vztahů, zneškodnění naopak těch špatných vztahů, vyřešení přírodních anomálií a tíživých problematik, které sužují místní. Vše vždy vrcholí v hlavní příběhové linii, která v závěru každého úkolu zodpoví některou otázku, ale položí další.

Vedlejší úkoly mají většinou své opodstatnění. Najdeme mezi nimi skvělé příběhové střípky, které ovšem zapadají mezi nepřehlédnutelným množství nudných úkolů. Čas od času zadává hra otročiny, ve kterých vyžaduje roznosy či jiné opičí práce. V kontrastu toho všeho se navíc často odehrávají na různých koutech vesmíru, takže si hráč znechutí i přechodné animace mezi oblastmi.

Každý přechod z planety na planetu, ze systému do systému, z oběžné dráhy na oběžnou dráhu… je doprovázeno animací prolétající lodi, která se snaží mermomocí působit impozantně. V prvních několika sekvencích se jí sice daří, ale po pár hodinách hraní jen zdržuje – kor když neslouží ani coby náhrada za načítací obrazovku. (update: v příštím patchi budou přechody opraveny!) 

Rychlejší Mars Rover

Po dlouhé době se navíc vrací průzkumné vozítko, tzv. Nomad (dříve Mako), ve kterém hráč stráví nemalou část hry. Slouží výhradně pro přesunu z bodu A do bodu B, ale lze jej využít i coby těžební nástroj – skenování předešlých dvou dílů vzalo za své. Během projíždění planetou narazíte místy na bohatá těžiště minerálů, která můžete označit na těžbu a následně využít během craftování.

Systém tvorby zbraní a zbroje je ne nejrozmanitější úrovni v celé sérii. Kazí jej však příšerné uživatelské rozhraní, se kterým je téměř nemožné se sžít. Vše je nepřehledně uspořádané a řada informací chybí. Pokud se však probijete k důležitým částem, můžete se těšit na bohaté úpravy, od různých bonusů přes nespočet zbraní a modifikací. Zuby si však zavržou. 

Univerzální voják

Customizace postavy je patrná i na talentových stromech, které zpočátku vypadají velmi jednoduše, to však má v soubojích své opodstatnění. Neoplýváte sáhodlouhým akčním barem, ve kterém máte schopnost pro každou situaci, ale jen třemi primárními dovednostmi (na výběr se však z několik desítek možností). Ty se ale mohou dále vzájemně kombinovat ve stylu kámen-nůžky-papír.

V žáru soubojů tedy nemusíte mít například dostupnou schopnost, která propaluje zbroje, ale můžete si ji šikovně nahradit kombinací jiných dovedností, se kterými docílíte podobného efektu. Stačí se v soubojovém systému správně vyznat, případně vycházet ze zkušeností. 

Experimentovat lze i s výběrem svých společníků, aby se s vašimi možnostmi lépe doplňovali. Ti ovšem mají oproti předešlým dílům vlastní hlavu – vyjma výběru cíle jim nemůžete určovat použití té či oné schopnosti, a tak je musíte pozorně sledovat a reagovat, případně spoléhat na štěstí. 

Zároveň zde padá jakákoliv prvotní fixace na jednu konkrétní třídu (classu). Není závazné, zda si na začátku hry vyberete vojáka, inženýra nebo infiltrátora. Ve hře jste jen odměňováni za utrácení zkušenostních bodů do toho či onoho stromu – třídy si tedy můžete kombinovat, jak chcete, jen je třeba dávat pozor na šikovné přerozdělení, jelikož mezi schopnostmi existují určité synergie.

V důsledku všeho je soubojový systém nejsvižnější, nejakčnější a nejzábavnější v celé sérii.

Verdikt

Mass Effect: Andromeda se nechalo zahanbit mimikou obličejů a nespočtem bugů. Ze hry přímo čiší uspěchanost, které by pár měsíců ve stáji jistě prospělo. Za tímto škaredým kabátem se ale skrývá dobrá hra, která si své místo ve vaší knihovně zaslouží. Pokud vývojáři opraví animace, můžete si připočíst známku navíc. Původní trilogii ale nepřekonala. 

Poděkování

Mass Effect: Andromeda