The Order: 1886 byl původně plánován jako launch titul k vydání konzole PlayStation 4, nicméně osud tomu tak nechtěl a hra vychází víceméně s ročním zpožděním. Díky tomu byl ale dostatek času tuto vlajkovou loď, kterou SONY chtělo ukázat sílu své nové hrací krabičky, pořádně vyladit. Nebo ne? Výsledek je totiž velmi polovičatý a s nepříjemnou pachutí nedotažený.

Tvůrci slibovali zajímavý příběh z alternativní viktoriánské Anglie, kdy se novodobí rytíři snaží uchránit svět před vlkodlaky a jinou havětí (s občasným zásahem proti lidem). Měli jsme se dočkat netradičních zbraní, strhující grafiky a filmovosti.

The Order se nejčastěji prezentoval svým demem z E3, které bylo hratelné i na české akci PlayStation Nation. Novější videa toho už dále moc jiného neukázala a dokázala nepříjemně nahlodat. I tak ale zůstávala špetka naděje, že to tak špatné nebude. 

Začněme tím příběhem. Začínáte ve vězení, kde je hlavní hrdina Galahad držen a vyslýchán svými bývalými kolegy pro zradu. Útěk je jedinou možností, a tak se hrdina v této jinak beznadějné situaci vrhá ze střechy do mrazivé Temže. Následně se opět v čase vrátíte, abyste zjistili, k čemu vlastně došlo.

Detaily nemá příliš smysl rozebírat, důležitější je forma vyprávění. Je patrné, že příběh, který měl opravdu velký potenciál, zůstal u toho nejzákladnějšího klišé zrady ve vlastních řadách, odboji, který vlastně není ten zlý, obvinění hlavního hrdiny a následném očistění sebe sama a záchrany světa.

Klišovitý scénář lze v některých případech odpustit, pokud jej autoři jsou schopni dotáhnout v detailech (zdravíme Mass Effect s heroickou výpravou o záchraně galaxie). Zde ale bohužel nefunguje nic, jelikož dialogy postav jsou ploché, nezajímavé a jednotlivé postavy nijak zvlášť nezaujmou. Od prvních minut je navíc velmi snadné odhadnout, kdo je klaďas, kdo záporák a co se dále stane.

Korunu celému příběhu nasazuje fakt, že nemá konec. Ten dá hráčům nikoliv facku, ale rovnou pěstí mezi oči. Příběhové linie postrádají závěrečné vyvrcholení – hlavní hrdina se nevypořádá se záporákem příběhu a problémy se zmatenými kolegy, kteří ve vás vidí zrádce, zůstanou viset ve vzduchu. Po finálním souboji tak zůstane každý čekat na závěreční filmeček, který se prostě nedostavuje. Jestli je tohle varianta, jak prodat DLC nebo další díl, pak pevně doufáme, že se tento systém nikdy neuchytí.

Čert to vem, když nefunguje příběh, zachrání to parádní hratelnost krycích stříleček, ne? Navíc tu máme vlkodlaky, takže to přece bude paráda, že? A ty zajímavé zbraně, co byly v demech, to se přeci bude hrát skvěle. Nevíme čím začít dříve, protože i v tomto ohledu je hra poměrně silné rozčarování. Tak popořadě.

Jsou tu klasické konflikty s lidmi, kteří jsou umělou inteligencí na úrovni „nenadchne/neurazí“, tedy se kryjí, při střelbě vylézají na příliš dlouhou dobu a občas jsou až neskutečně přesní. Takové přestřelky pochopitelně nejsou nějak zvlášť velkou výzvou. Krycí systém funguje tradičně, tedy je možné střílet naslepo nebo se vyklonit. Určité kryty mají omezenou životnost, ale dostatečně dlouhou na to, aby se zpoza nich dala vyčistit polovina nepřátel. V tomto ohledu nic nového pod sluncem.

Galahad má navíc možnost zpomalit čas, přičemž se z něj a jeho příruční zbraně stane zabiják rychlejší než jakýkoliv westernový pistolník. Hra sama zaměřuje na nepřítele – stačí po zčervenání indikátoru rychle střílet, jeden protivník zemře a následuje další v pořadí.

Nadějné střety s lykany se ve hře objevují pouze tři. Pouze. Tři. A všechny jsou totožné a prakticky i ve stejných místech. Jedná se o sklad, kdy v naprosto přesných intervalech nabíhají na hráče jeden po druhém. Během toho je nutné akorát střídat střelbu s úskoky. Toto se opakuje do té doby, než lykan neodpadne a je nutné ho dorazit nožem. Úplně stejně, třikrát za celou hru. Vážně?

Prakticky stejně fungují souboje s bossy, které jsou ve hře dva a to počítáme i finálního. I ty jsou totožné a jedná se víceméně o quick time eventy. Je zde sice malý prostor pro volný souboj, kdy hráč určuje, jestli Galahad sekne vícekrát lehce anebo jednou silně, ale i tak jde o vzorec seknout-uhnout-seknout-uhnout-rychlý QTE-seknout-uhnout... Dokud se nespustí finální animace nebo poslední QTE. S těmito nechvalně známými klikacími pasážemi se setkáte i mimo souboje s bossy.

Hra je občas proložená plíživou pasáží, kdy nesmí být hráč odhalen. Pasáže jsou poměrně nudné, stačí chvilku pozorovat stráže, jejich primitivní cestičku a postupně je povraždit. Ani mrtví kolegové je nepřinutí k nějakým zajímavějším krokům, takže se o nějaké výzvě nedá mluvit.

Mnozí se mohli těšit na avizovaný arzenál, kterým se hra snažila pyšnit ve svých prezentacích a záběrech ze hry. Skutečnost ale není tak osvěžující, jak by se dalo čekat. Termitová zbraň a Arc gun (jakýsi bleskomet) jsou jediné originální kousky, zbytek je klasickou variací na brokovnice, karabiny, samopaly, pistole, revolvery, případně raketomety a granátomety. Pokud někdo doufal v další zajímavé vybavení, jako je první dvojice zmíněných zbraní, nedočká se jej.

Co ale celkový dojem hraní doslova ubíjí, je nepříjemně časté prokládání filmečky a „hluchá“ místa. Mezi animacemi není vždy akce, ale třeba jen chůze k další cutscéně, nebo se v danou chvíli pouze odehraje předpřipravený QTE. The Order: 1886 tak ve výsledku nefunguje ani jako hra, protože se v ní hraní často a nevhodně přerušuje, ale ani jako film, protože ono hraní narušuje dojem předpřipravenosti a ucelenosti.

Co The Order: 1886 alespoň trochu staví nad ostatní hry je grafické zpracování. To je opravdu nádherné a v určitých momentech doslova bere dech. Dokonce i použitý formát 2.40:1 funguje skvěle a přechody mezi enginem renderovanými animacemi a hrou jsou neskutečně přirozené. Okolí i postavy jsou velmi detailní, jejich pohyby realistické včetně mimiky a výrazů v obličeji. Navíc je hra plynulá a nezasekává se.

I ozvučení je povedené. Soundtrack podtrhuje atmosféru, nicméně nějak zázračně nevyčnívá nad ostatními hrami. Dabing je velmi kvalitní, k postavám hlasy sedí a je příjemné slyšet britský přízvuk. Výtku ale budeme mít k titulkům. Přestože zdejší angličtina není náročná, občas se některé postavy baví francouzsky, či indicky, a tak je třeba si dialog přečíst přeložený. Použitá velikost titulků je ale neskutečně titěrná a velmi těžko se na to zvyká.

Suma sumárum je The Order: 1886 velice průměrnou střílečkou, s herní dobou okolo 7-8 hodin, nezajímavým klišovitým příběhem, prakticky nulovou znovuhratelností a tím nejhorší pocitem prázdnoty po dokončení. 

Verdikt

The Order: 1886 měl velký potenciál, který nevyužil, a stalo se z něj nejspíš zklamání letošního roku. Grafické zpracování a dvě netradiční zbraně hru z průměru nevytáhnou.