Rainbow Six: Siege se otevřeně prezentuje jako FPS se silným důrazem na strategii a taktické myšlení. A abychom nemrhali vaším časem, tak hned na samotném začátku prozradíme, že ač si titul k této premise skutečně lehce přičichnul, tak jí ani zdaleka nenaplnil.

Něco mezi

Popsat hru je o něco obtížnější, než by se mohlo zdát, protože se jedná o poměrně unikátní zážitek, který v poslední době nemá žádné obdoby. Automaticky se nabízí srovnání mezi Rainbow Six: Siege a Counter-Strike. Problém je ovšem v tom, že Rainbow Six: Siege je pokryto v dodatečné taktické vrstvě. Ta vám do jisté míry dovoluje pokaždé měnit situaci na bitevním poli. Zatímco tedy v Counter-Strike bude vždy na daném místě stát stěna, přes kterou nikdo neprojde, v Rainbow Six: Siege může v takové stěně protivník prostřelit malou díru a nic nečekajícího ubožáka skrze ní sejmout.

Dalším možným (a poměrně i logickým) srovnáním by mohly být úplně původní Rainbow Six. Na rozdíl od nich je ale titul mnohem odlehčenější a nevyžaduje nadměrné zapojení vašich šedých buněk mozkových. Dalo by se říct, že Siege je kompromisem mezi dvěma zmíněnými tituly a tvořený je primárně pro publikum, které (ač dychtí po nějaké té taktické akci) nemá čas nebo chuť na zdlouhavé plánování.

Uvnitř hry najdete tři herní módy. Klasický 5v5 multiplayer, který je rozdělen na casual a ranked. Terrorist Hunt, ve kterém se buď sami nebo ve společnosti dalších hráčů pokusíte splnit zadaný úkol, zatímco neznámý počet počítačem kontrolovaných teroristů se vám ve vašem úsilí bude snažit zabránit. A předně pak tréninkové mise nesoucí název Situations, které by vás měly (důraz na "měly") naučit herním základům.

Třikrát to samé

I přestože multiplayer obsahuje tři různé herní módy, jejich průběh je prakticky identický. Každá strana začne s pětičlenným týmem, jehož úkolem je buďto ubránit určitý cíl nebo jej naopak obsadit. Nezáleží na tom, jestli je daný cíl rukojmí, které byste správně měli vynést z objektu, nebo bomba vyžadující zneškodnění. Všechny zápasy mají jednu společnou vítěznou podmínku, a tou je vyhlazení celého nepřátelského týmu.

Než se dostanete do hry, čeká vás hned několik rozhodnutí. Tím prvním, nejdůležitějším, je výběr operátora (výběr třídy), který by se nejvíc hodil pro akci. Ve hře je aktuálně dvacet operátorů (10 pro obránce, 10 pro útočníky), každý s různými distinktivními vlastnostmi, a jsou exkluzivní nejen pro jednotlivé strany, ale i pro tým (jedna stejná postava se v týmu nemůže vícekrát objevit).

Po zakoupení hry nemáte žádné operátory a je třeba si je pořídit za herní měnu v obchodě. Pokud ale přesně nevíte, který by se vám hodil nejvíce, a chcete je trochu okoukat v akci, můžete jednoduše hrát za postavu bez jakýchkoliv speciálních schopností, ale s nejrozmanitějším výběrem vybavení. Ač jsou totiž schopnosti operátorů občas zápas převracející, jejich výběr zbraní, granátů aj. je na oplátku velmi limitující. 

Jednotlivé hry jsou rozděleny do dvou fází - přípravné a operační. V té přípravné vykonávají oba týmy naprosto odlišné činnosti. Zatímco obránci mají za úkol co nejlépe opevnit pozici s bombou nebo rukojmím, útočníci projíždí malými drony objekt, aby objevili úkryt obránců.

Obě tyto fáze trvají velmi krátkou dobu, ale závisí na nich průběh celého zbytku hry. Pokud obránci nedostatečně opevní svou pozici, o to jednodušeji budou útočníci postupovat. Když se naopak útočníkům nepovede najít úkryt obránců, ztratí cenný čas hledáním. Operační fáze je jasná - tady už jde do tuhého.

Díky za nic

Druhým z módů jsou zmiňované Situations, které mají za úkol provést hráče jednotlivými elementy multiplayeru. V tom ale nehezky selhávají a jsou při nejlepším směšné. Skutečně vám předvedou, co a jak funguje. Ovšem tím způsobem, že vás umístí do velmi nepravděpodobných, často i nemožných situací s přehnaným množstvím vybavení. Pokud vám skutečně něco ukážou, tak jedině to, jak žádný multiplayerový zápas nikdy nebude vypadat.

A pojďme si rozebrat ješt Terrorist Hunt, pěkný kompromis mezi zpackanými Situations a multiplayerem. V něm, jak už bylo řečeno, se vypravíte bojovat proti počítačem ovládaným oponentům. Úkoly jsou zde naprosto identické jako v multiplayeru, jen způsob jejich designu se trochu liší.

Na výběr je ze tří možných obtížností a my doporučujeme, abyste hned zkraje vynechali tu nejlehčí. Terrorist Hunt představuje příjemnou výzvu, jen ne na nejlehčí obtížnost, ve které vaši protivníci jednoduše postrádají mozek. Dvě zbývající varianty vás ale už dokážou pěkně protáhnout.

Jako bychom tam byli

Z grafického hlediska je titul velmi působivý, a i když to může znít povrchně, tak právě bez toho by pravděpodobně padla celá hra. Nejen z diváckého hlediska je nesmírně uspokojivé sledovat, jak výbušnina prorazí okno/dveře/zeď a po prostoru se rozlítne milion kousků objektu, který jste právě prošpikovali. Spolu s tím se vytvoří i pořádný obláček prachu, který v úvodních chvílích slouží jako skvělý pomocník momentu překvapení.

Zde se také dostáváme k důležitosti vzhledu v rámci hratelnosti. Kdyby oslepovací granáty neoslepovaly, tak jak mají... a prostředí nereagovalo, tak jak reaguje, přijde hra o značnou dávku autenticity, bez které by fungovat nemohla.

Zmiňovali jsme důležitost autenticity a bez její prevalence by se neobešly ani jiné oblasti - například ozvučení. To je vedle vzhledu obzvláště kritické, protože se často objevíte v situaci, kdy oči zkrátka stačit nebudou a uši se tedy stanou vaší jedinou nadějí na spásu. S radostí můžeme říct, že i v tomto ohledu vývojáři odvedli solidní práci. Ať už se jedná o kroky v místnosti vedle nebo o explozi na druhé straně baráku, budete mít pocit, jako byste byli přímo na místě.

Zmínit bychom měli ještě možnost destrukce objektu. Ta ač je značně limitovaná, je stále nesmírně důležitá. Každé okno a každé dveře jsou potenciálním nepřítelem, protože se za nimi může skrývat hlaveň nesoucí kulku s vaším jménem. Je tedy důležité vytvářet si vlastní cesty pomocí výbušnin a zbraní. Předem je jasně stanoveno, které zdi je možné prorazit, a které ne.

Může to působit jako zbytečný limit - pro hratelnost je to ovšem nepostradatelný prvek. Bez něj by obránci nevěděli, které stěny opevnit, aby zabránili jejich proražení a vůbec, kde si na co dávat pozor. Celé dění by se stalo zbytečně hektické a vznikl by chaos, který by do hry špatně zapadl.

Chatuj nebo umři

Hlavním problémem Rainbow Six: Siege je, že (ač se prezentuje jako kooperativní hra) nabízí minimum možností pro mezi týmovou komunikaci. Žádné klávesové zkratky pro zadávání příkazů nebo požadavků; žádný interface ulehčující komunikaci. Jedinou pořádnou cestou, jak se se zbytkem týmu domluvit, jsou sluchátka s mikrofonem. A pokud se nacházíte v týmu, který se moc povídavě necítí, tak máte smolíka. Jedinou cestou, jak dát svému týmu vědět o hrozbě, je skrze chat. Psát a zároveň se snažit neumřít, je ovšem poněkud komplikované.

Jestli se vám ale naopak povede sehnat plný pětičlenný tým známých, se kterými se spojíte na Skypu/TeamSpeaku/něčem, tak vás čeká nadmíru uspokojující zážitek. Titul vám skutečně umožňuje provést některé opravdu působivé taktické kousky, dočkáte se jich ovšem jen zřídka s pěticí spoluhráčů, kteří nijak nekomunikují a musí spoléhat na intuici nebo malé chatové okénko.

K dispozici je aktuálně jenom 11 map, ty jsou ovšem všechny skvěle navržené a rozmanité. Navrch toho je ještě možné přehrát je v nočním i denním čase. Nabízejí mnoho způsobů, jak dosáhnout svého cíle, a tak každý zápas bude trochu jiný.

Satan jménem mikrotransakce

Kdykoliv v 60 eurovém titulu najdeme mikrotransakce, vyskočí naše třetí cynické očko, aby velmi důkladně prostudovalo jejich každý aspekt a vyšťouralo tu nejpodlejší zradu. Ohlásit tentokrát můžeme pouze jednu. Za reálné peníze si totiž koupíte pouze přebarvení vašich zbraní nebo urychlovák pro herní měnu, za kterou kupujete operátory a upravujete zbraně.

Viagra pro vaše herní peníze může sice vyznít kontroverzně, ale i přesto, že se hra postarala o to, aby zakoupení všech operátorů nebylo tak jednoduché tím, že s každým zakoupením zvyšuje jejich cenu, je stále možné zakoupit minimálně tři postavy pro každou stranu, než se získávání peněz stane obtíží.

Odměny za odehrané zápasy jsou nízké, ale rozumné. Jako bonus můžete navíc získat další finance přes každodenní výzvu, jež vás postaví před úkol s odměnou. Pokud ale máte rádi věci kompletní, tak si u hry pěknou chvilku posedíte, než seženete dostatek peněz pro nakoupení všech operátorů.

Zmíněná zrada ovšem přichází v tom, že za položky neplatíte přímo reálnými penězi, nýbrž speciální herní měnou, jinak řečeno R6 kredity, které je třeba nejprve zakoupit v balíčcích. Abychom ukázali podlost toho rozhodnutí, vezmeme množství R6 kreditů v prvních dvou nabízených balíčcích a porovnáme jej s položkami v obchodu. První balíček nabízí 600 R6 kreditů za 136 korun a druhý nabízí 1200 R6 kreditů za 269 korun. Máte-li tedy zálusk na skin, který stojí 750 R6 kreditů, musíte koupit dražší balíček za 269 korun. Tedy namísto toho, který je sice mnohem levnější, ale požadovanou částku míjí o vlásek.

I když bychom principielně neměli nic proti kupování čistě kosmetický doplňků v klasicky oceněných hrách, mikrotransakční systém prezentovaný Ubisoftem je jako vystřihnutý z kdejaké F2P hry, čímž působí jednoduše urážlivě pro každého, kdo právě utratil 60 euro.

Hele, noha

Pochvalu musíme udělit i za optimalizaci. Hra se na současných sestavách drží stabilně na 60 snímcích za sekundu, a to i při několika probíhajících explozích najednou. Technickou stránku nemůžeme ale jen chválit, zaslouží také závažné pokárání za takzvaný "clipping". Díky němu je možné, aby při ležení u zdi prolézaly z druhé strany nohy vaší postavy a naservírovaly nepříteli vaši smrt na stříbrném podnose.

Rainbow Six: Siege nás napoprvé zklamalo, protože nebylo ničím, co sliboval trailer z E3 2014. Postupně si ale začínalo získávat naší přízeň díky správně málo, a správně moc taktické hratelnosti. Jak už jsme zmiňovali na začátku, Siege je skutečně moc pěkný kompromis mezi hardcorovou taktickou FPS, jako prvotní Rainbow Six nebo SWAT 4, a o něco přímočařejším Counter-Strikem. Tento mix vede k občas nervydrásajícím hrám, ve kterých čas od času narazíte na skutečně dobře odvedené akce.

Uhájit 60 eurovou (cca 1620 Kč) cenovku bude ovšem obtížné, protože je titul skutečně chudý na obsah. Vezmeme-li v úvahu, že za 40 euro (cca 1080 Kč) koupíte aktuálně například třetího Witchera, který naopak obsahem zabije váš pracovní i sociální život, musíme říct, že by bylo rozumné si na tento titul počkat až ve slevě. Když si při nějaké takové hru koupíte spolu s několika kamarády, pravděpodobně se vám peníze vrátí v mnoha dobře strávených hodinách.

Verdikt

Nespadla nám z titulu čelist až k podlaze, nicméně i tak jsme s ním strávili mnoho hodin, u kterých jsme se příjemně bavili. Pokud objevíte hru ve slevě, není chyba si ji společně s kamarády zakoupit.