XCOM: Enemy Unknown možná zpočátku budil rozpaky, ale s blížícím se vydáním se je tvůrcům podařilo dostatečně utlumit. Aby také ne, byly neoprávněné. Tahle hra je totiž zářným příkladem, jak by se mělo postupovat při tvorbě remaků. Nejenže zůstala celá řada odkazů na předlohu, ale podařilo se zachovat i pár známých mimozemšťanů a valnou většinu prvků a mechanismů, které, byť samozřejmě doznaly nezbytného zmodernizování, neztrácejí nic z toho, co je před tolika lety dělalo skvělými.

Věrná předělávka

Co by byl například XCOM bez základny, odkud startují Skyrangery dopravující ozbrojené jednotky do akce? A co byla základna bez možnosti stavění laboratoří, dílen, kasáren, emzákooolných cel, satelitů, generátorů a spousty dalších věcí? A čím by bylo tohle všechno, kdyby se uprostřed velína nevznášela holografická Zeměkoule, jejímž prostřednictvím strážíte planetu před nezvanými, nechtěnými a zatraceně nepřátelsky naladěnými návštěvníky z kosmu?

Odpovíme si sami: ničím. Naštěstí ale ani jedno neabsentuje a dost věrně kopíruje svého předchůdce. Jedinou zásadnější změnou v tomto ohledu je fakt, že bázi můžete mít jenom jednu. To však nevadí, s dostupnými finančními prostředky poskytovanými členskými státy programu XCOM po zhodnocení práce za každý měsíc si stejně nemůžete kdovíjak vyskakovat, i když je vaše úspěšnost nad očekávání vysoká. Zvláště v pokročilejší fázi hry už miliardy mizí takřka okamžitě v den výplaty. Za výzkum, rekruty, zbraně a vybavení, letouny nebo dolování a stavbu dalších potřebných zařízení.

Do středu Země

Proč dolování? Na velitelství tentokrát sympaticky nahlížíte zboku a rozprostírá se tedy před vámi taková virtuální variace na mravenčí farmu. Ovšem plná posilujících vojáků, lelkujících vědců a automatické výrobny obsluhujících inženýrů. A protože se sídlo lidského vzdoru nachází pod povrchem (a rozpínání do stran je omezeno), často se musíte prokopávat hlouběji, takže základna brzy začne připomínat podzemní středisko společnosti Umbrella z prvního filmu Resident Evil. Což je dost cool.

Ještě lepší ale je přítomnost správní rady zainteresovaných zemí, posuzující váš výkon v určitých časových intervalech a sem tam si přihřívající vlastní polívčičku formou jakýchsi VIP misí, vedle příběhových a náhodně generovaných. Většinou jde o záchranu vysoce postaveného člena vlády, nebo někoho podobně hodnotného. Zbytek ani není nutné moc představovat. Náhodné úkoly jsou dostupné na místech sestřelení či přistání ufa, ale mnohdy dojde k přímému útoku na obyvatelstvo ve více částech světa najednou a je na vás, abyste jednu upřednostnili.

Náš zákazník…

Přitom ale musíte postupovat přemýšlivě a nehnat se jenom za penězi (byť jsou potřeba, naštěstí zde ale existují i jiné prostředky, jak k nim přijít – zásobování států mimozemskými materiály a objevenými technologiemi a… černý trh). Zaprvé je důležitý i přísun personálu a zadruhé je dobré zasáhnout v oblastech se zvýšenou panikou. Jakmile vzroste nad únosnou mez, daný stát ihned opouští program a vám se nepříjemné snižuje příjem. Situace se mimochodem dá přehledně sledovat z kontrolní místnosti, odkud také vystřelujete na oběžnou dráhu satelity pro monitoring zemí.

Nakonec, co se příběhu týče, jde v zásadě o to samé, jako ve všech dosavadních X-COM/UFO titulech. Emzáci zahájili invazi, unášejí civilisty, porážejí armády pokročilými zbraněmi a nikdo vlastně netuší, proč to dělají. V tu chvíli se na scéně zjevujete vy, v roli velitele „úřadu“ vzniklého speciálně pro boj s mimozemským nepřítelem, jakožto poslední naději lidstva. Zkrátka nic kdovíjak originálního, ale v rámci hry to funguje, především díky občasným animačkám s trojicí hlavních protagonistů (vašeho zástupce, šéfa inženýrů a hlavy výzkumného oddělení).

Nabít, odjistit

Mise související s dějem jsou možná o něco těžší a následným vývojem zajímavější, nicméně náplní nevybočující z řady zbývajících. A vůbec nevadí, že je na vás v podstatě dokola sypáno jen pár typů. Ani po několika (několika mnoho) hodinách hraní nehrozí nic jen blížící se stereotypu. Každý výsadek, přestřelka nebo i pouhý přesun jednotek má patřičný spád. Rozmanitá prostředí jsou vždy náhodně poskládaná a oponenti v nich náhodně rozmístění. Nikdy nevíte, co vás čeká za dalším rohem.

Znepokojující nejistota je jedním z nejdůležitějších prvků X-COMu a podařilo se ji výborně navodit i v jeho novodobé reinkarnaci. Máte tedy dvě možnosti, jak se s ní vypořádat. Buď se naučíte používat klávesu pro quicksave, anebo pořádně taktizovat. V ideálním případě oboje. Bez obezřetného postupu, vzájemného krytí jednotek a rozvážných rozhodnutí své svěřence dovedete maximálně na hřbitov. A to zabolí. Zvláště, pokud v dřevěné bedně šest stop pod zemí skončí některý z veteránů vašeho týmu.

Lehké RPG

Vojáci tu levelují a se vzrůstající hodností nabývají užitečných schopností, jež průběh bojů znatelně obracejí ve váš prospěch. Zamrzí akorát nemožnost výběru specializace ozbrojenců. K volbě dochází automaticky po první úspěšně absolvované misi (čili té, kterou zelenáč přežije) a dále už máte skoro vždy na výběr mezi dvěma dovednostmi na každém povýšení. Asi není třeba dvakrát připomínat, k podřízeným si po čase vytvoříte určité pouto a případná smrt kteréhokoliv vás těžce zasáhne.

Ne ale tolik, jako zbytek týmu. Přijít o jednoho člena (nedej bože například zdravotníka) během přestřelky s přesilou, mnohdy znamená postupnou ztrátu i zbytku. Pokud máte po patnácti hodinách hraní sehranou útočnou skupinu, asi si umíte představit ten pocit, když vidíte její jednotlivé příslušníky padat obličejem na beton. S kouřící dírou po zásahu kvantem plazmy v hrudníku. A ten pocit, když jste nuceni v tomto ohledu začít od píky s bandou neumětelů, kteří nezvládají pořádně střílet, krýt se, někdy ani naplno využít potenciálu arzenálu.

K poctě zbraň

Výbava v žádném případě není opomenutelná věc. Dobrá rada zní: jakmile dostanete možnost vyzkoumat nový kousek, jděte do toho. Přímo úměrně se zanedbáním tohohle aspektu vzrůstá obtížnost a též počet fotografií vojáků zabitých při výkonu služby na památeční zdi. Ze začátku je dobré zaměřit se na laserové pušky a první pokusy o sestrojení účinných zbrojí. Daleko vyspělejším agresorům se však alespoň z části vyrovnáte až po delší době, kdy ovládnete plazmové technologie a lepší ochranné prostředky vás uchrání před potupnou smrtí po dvou dávkách.

Vývoj arzenálu ale není omezen jen na příruční záležitosti. Asi nejvděčnější budete inženýrům ve chvíli, kdy přijdou s možností sestrojení na dálku řízeného bojového robůtka a posléze jeho vylepšených a odolnějších variant (fungujících mimo jiné jako prostředek pohyblivého zákrytu). Ztráta nemalé finanční sumy v zápalu boje naštve, ale nikdy tolik, jako úmrtí lidské jednotky.

Ve dvou se to lépe táhne. Nebo ne?

Příjemným bonusem ke kampani je online multiplayer pro dva hráče, tvořící dostatečně zábavnou složku, zachovávající a svým způsobem rozšiřující bojové pasáže. Sice nejde o nijak velkou věc, ale pokud si zrovna chcete odpočinout od singleplayeru a vyzkoušet v XCOMu něco jiného, nabízí se na prvním místě. Koneckonců, kdo by alespoň jednou nezatoužil nahlédnout na konflikt (jakkoliv omezený koncepcí síťové hry) z druhé strany?

Ve více hráčích se tužby mohou vyplnit. Před začátkem zápasu máte k dispozici několik slotů a finanční obnos, za nějž si nakoupíte bojovou skupinu. A je jedno, zdali bude složená z lidí nebo emzáků. Stejně tak, jestli vytáhnete proti oponentovi s jedním super silným obrněncem, nebo četou levných, možná rychlých, ale zato jen křehkými tělíčky obdařených šediváků. Průběh se nese v duchu známých principů, jenom je tým náhodně roztroušen po mapě, což ale zase napomáhá onomu zneklidňujícímu pocitu z nečekaných setkání.

Pastelová nádhera

Jeden z faktorů vzbuzujících nedůvěru bylo vizuální pojetí. Skoro až karikaturní zpracování postav, jejich pohybů a gest, ostře korespondující s přepálenými barvami, působilo ve spojitosti s titulem poněkud nepatřičně. Pakliže si ale v prohlížeči vyjedete screenshoty z původní hry, zjistíte, že už ona nebyla na barvitost skoupá a atmosféra přesto díky stylizaci dokázala být patřičně hutná. To samé platí i zde. Prostředí jsou úžasná (i když ne tak rozlehlá, jako v originálu), pohyb ozbrojenců ve své občasné absurdnosti přirozený a animace nádherné.

Výsledný dojem navrch umocňuje naprosto špičkové ozvučení. Nakolik je hudba nervydrásající, můžete sami posoudit zhlédnutím videí výše. A to ani nezmiňujeme výborně zvolený motiv při odhalení skupiny mimozemšťanů na bitevním poli. Dabing potom hru povyšuje na další level. Zvláště hlas předsedy koncilu členských států projektu XCOM (také ho uslyšíte v upoutávkách) jsme si prostě zamilovali.

Verdikt

XCOM: Enemy Unknown rozhodně předčil všechna očekávání a svým pojetím, ztvárněním a vypilováním mechanik legendárního UFA se stává nositelem jeho odkazu v novém tisíciletí. Tenhle titul se nedá pořádně popsat, musíte ho hrát. Ale pamatujte, jak do něj jednou spadnete, cesta zpátky do reality nebude jednoduchá. A po desítkách hodin bezkonkurenční hratelnosti ani příjemná.