Tisíce let starý zvuk z hlubin kosmu. Vědci mu naslouchají z druhé strany Měsíce

Na první pohled se může zdát, že jedinou naší stopou ve vesmíru jsou rádoby promyšlené zprávy programu SETI nebo pozlacené desky připevněné na sondách Voyager. Jenže realita je jiná – mnohem hlučnější a neplánovaná. Nový výzkum odhalil, že běžné radarové systémy – ty, které běží nonstop na civilních letištích i vojenských základnách – vysílají tak silné elektromagnetické signály, že by je mohli zachytit pozorovatelé až ve vzdálenosti 200 světelných let. A to aniž by je hledali.

Tým výzkumníků z Univerzity v Manchesteru a Královské astronomické společnosti použil simulace a výpočty, aby spočítal, jak daleko by tyto signály doputovaly a jak by vypadaly z pohledu potenciální mimozemské civilizace. Ukázalo se, že lidská činnost – konkrétně monitorování letového provozu – zanechává ve vesmíru zcela čitelnou stopu, která by mohla být považována za důkaz technologicky vyspělé společnosti.

Letiště jako zdroj „technopodpisu“ naší planety

Radary velkých letišť, jako jsou Heathrow, Gatwick nebo newyorské JFK, generují dohromady rádiový výkon okolo 2×10¹⁵ wattů. Pokud máte k dispozici teleskop o parametrech srovnatelných s pozemním Green Bank radioteleskopem v Západní Virginii, teoreticky byste tyto signály mohli zachytit i z velmi vzdálených míst – třeba i ze systému Barnardovy hvězdy.

Tato energie není nijak zaměřená. Jde o „únikový“ signál – stejně jako když někdo ve městě zapne rádio a slabý signál unikne ven otevřeným oknem. Jenže v měřítku planety. Ačkoliv se nejedná o přímý pokus o navázání kontaktu, z hlediska mimozemského pozorovatele by šlo o nápadný signál – jasnou známku toho, že na dané planetě existuje inteligentní život schopný vytvořit takový chaos letového provozu, že potřebuje radar.

Vojenské radary: Majáky v temnotě vesmíru

Ještě větší pozornost si zaslouží radarové systémy vojenské, které jsou úzce zaměřené a jejich paprsky „skenují“ oblohu podobně jako maják moře. Ve chvíli, kdy se jejich svazek nasměruje směrem k některé hvězdné soustavě, může tamní pozorovatel zaznamenat signál až stokrát silnější než z letiště.

Podle výzkumníka Ramira Caisse Saide to „musí z hlediska vzdáleného pozorovatele vypadat zcela uměle. Žádný přírodní jev se nechová takhle cíleně.“ Výsledkem je tedy jasný technosignál – fenomén, který je hlavním cílem programů hledajících mimozemské civilizace.

Co to znamená pro hledání mimozemšťanů?

Nejenže sami „voláme“ do tmy, ale právě podobné signály bychom teoreticky mohli hledat i na jiných planetách. Pokud některá z nich disponuje rozvinutou infrastrukturou, radary či telekomunikačními systémy, měla by zanechávat podobnou „technologickou stopu“. A právě to dává programům jako SETI nové vodítko, kam upřít svou pozornost.

Místo náhodného poslouchání může mít hledání mimozemšťanů nově přesnější strategii: zaměřit se na signály, které mají zřetelně umělý původ. Sledování takových technosignatur by mohlo přinést víc než stovky let radiového mlčení.

Možná odpověď na otázku „Jsme sami?“ přichází právě od nás

Paradoxně nás může s největší pravděpodobností „provalit“ to, co jsme nikdy nechtěli vysílat – naše potřeba řídit dopravu, sledovat hranice nebo komunikovat přes satelity. A to vše dohromady vytváří do vesmíru obraz planety plné života a technologie, aniž bychom vypustili byť jen jednu cílenou zprávu.

Přestože se může zdát, že se jedná jen o vědeckou kuriozitu, má výzkum i praktické dopady. Pomáhá lépe porozumět šíření elektromagnetických signálů v kosmu, ochraně rádiového spektra, ale také nám nastavuje zrcadlo: možná jsme celou dobu sledováni. A možná právě teď někdo velmi daleko ladí frekvenci a říká si: „Tady někdo je.“