Jurij Gagarin ve skafandru (Wikipedia – Ministry of Defence of the Russian Federation) 

První pilotovaný kosmický let si připomínáme každý rok. Ostatně 12. duben je na jeho počest Dnem kosmonautiky. A ne náhodou – vždyť Jurij Gagarin nás všechny doslova pozval do vesmíru. 

Nelehká cesta

V listopadu 1958 počítal Sergej Koroljov, Hlavní konstruktér, s vypuštěním prvního člověka rovnou na oběžnou dráhu už koncem roku 1960. Šéfprojektantem nové lodi, později známé jako Vostok byl Konstantin Feoktistov. Mnoho ze zkušebních misí skončilo buď úplným nebo částečným neúspěchem. Situace se zásadně změnila k lepšímu v březnu 1961, kdy se úspěšně vrátila kabina s figurínou „Ivana Ivanoviče“ a pokusným psíkem. Koncem měsíce následovala další úspěšná zkouška. Koroljov rozhodl, že příště už do kabiny posadí kosmonauta. I když to mnozí inženýři považovali za příliš vysoké riziko. Jenže na další zkoušku už nebyl čas – Američané oznámili první kosmický let na 28. dubna. Sice suborbitální (tedy mělo jít pouze o balistický skok), ale i tak.

Samotná kosmická loď Vostok se skládala ze dvou součástí. Kosmonaut seděl na vystřelovacím sedadle v kabině kulovitého tvaru. V ní byly umístěny systémy zajišťující život kosmonauta, řídící aparatura, část rádiového zařízení a další vybavení. Zásoby stlačeného plynu pro orientační systém lodi a brzdící raketový motoru nutný ke snížení rychlosti a následnému návratu byly umístěny v přístrojovém úseku.

Model kosmické lodi Vostok (Zdroj: Wikipedia)

K vypuštění 4 750 kg vážící kosmické lodě bylo potřeba na raketu R-7 přidat 3. stupeň válcovitého tvaru. Pohon zajišťoval jediný raketový motor RD-0109 spalující stejně jako bloky pod ním kapalný kyslík a kerosin. Hořel 365 sekund a poskytoval přitom tah 54,5 kN (samozřejmě ve vakuu). Skutečnou podobu rakety však Sověti ještě nějakou dobu utajovali.

Výběr kosmonautů do prvního oddílu započal v roce 1959. Základním kritériem byl věk do 35 let, výšky do 175 kg a váha do 75 kg. První fází výběru prošlo 3 000 vojenských pilotů, z nich nakonec zbyla dvacítka vyvolených. Už v létě 1960 došlo k rozdělení oddílu a maximální pozornost byla věnována šestici nejhodnějších kandidátů. Počátkem roku 1961 došlo k další redukci. V březnu přišla první tragédie, když v barokomoře uhořel Valentin Bondarenko. Do kosmu měl letět jeden z trojice Gagarin, Něljubov, Titov. 10. dubna bylo potvrzeno, že jako první poletí Gagarin, Titov bude náhradníkem (a poletí na další delší misi).

Historický let

Noc před startem byli oba budoucí kosmonauti ubytováni v malé finské chatce. Ani jeden nemohl pořádně usnout, lékařům to pochopitelně neřekli. Ráno po krátké rozcvičce a lehké snídani se Gagarin s Titovem přesunuli do montážní haly, kde pro ně byly připraveny kompletní skafandry. I když druhý jmenovaný by stejně letět nemohl, protože pro každého byla vyrobena anatomicky tvarovaná sedačka, kterou by zřejmě nebylo možné rychle vyměnit. Přesto se oba dva vydali autobusem k rampě, kde se již tyčila nosná raketa s lodí Vostok na špici.

Ke startu došlo v 11 hodin a 7 minut místního času (v 7 hodin ráno středoevropského času). Po 119 sekundách došlo po vyhoření k oddělení postranních raketových bloků a ve 154. sekundě se oddělil aerodynamický kryt kabiny. Následovalo oddělení centrálního stupně a zážeh 3. stupně. 11 minut a 28 sekund od startu už se kabina pohybovala první kosmickou rychlostí. Oběžná dráha měla perigeum ve výšce 169 km a apogeum 327 km.

Jurij Gagarin během svého historického letu do řízení podle plánu nezasáhl. Na ruční řízení měl přijít až by to bylo vyloženě nezbytné po zadání bezpečnostního kódu. Ten správně ani neměl znát. Panovaly totiž obavy, jak bude let snášet. Bude fyzicky schopen vůbec něčeho takového? Nepropadne panice? To před letem nikdo nevěděl. Navíc Sověti na rozdíl od Američanů spíše na automatiku než na schopnosti řízení člověkem, a to i s ohledem, že na výcvik neměli kandidáti sotva rok. Nakonec beztížní stav a vše kolem letu snášel Gagarin dobře. Se zemí komunikoval jasně a působil klidně.

Nad centrální Afrikou zahájil Vostok automatický brzdný manévr. Brzdící motor ale hořel o sekundu kratší dobu, než bylo v plánu. Následně nedošlo správně k automatickému oddělení kabiny od přístrojového úseku. Obě části tak zůstaly spojeny silným svazkem kabelů a začaly dost nepříjemně, a především nebezpečně rotovat. Gagarinovi šlo doslova o život. Naštěstí nakonec došlo k oddělení vlivem působících sil a samovolné stabilizaci kabiny. Kabina Vostoku neumožňovala hladké přistání – byla příliš těžká a k tomu dosedala na pravý bok. Kosmonaut se proto musel ve výšce 7 km katapultovat a posléze přistát na padáku. Sověti tento způsob přistávání (mimo vlastní kabinu) dlouho dobu tajili. Obávali se, že by mohli formálně přijít o světový rekord ve výšce letu člověka. Pravidla Mezinárodní letecké federace FAI (Fédération Aéronautique Internationale) totiž zakazovala, aby pilot přistál jinak než ve svém letounu, respektive v tomto případě kabině.

Gagarin přistál po 106 minutách (v minulosti se uvádělo po 108 minutách) na poli nedaleko řeky Volha u vesnice Smělovka, asi 20 kilometrů od města Engels. V tu dobu už o něm věděl celý svět. Tisková agentura už v průběhu letu mohla otevřít tu ze tří obálek, jejích znění oznamovalo úspěšné vypuštění kosmonauta na orbitu.

První kosmonaut

Jurij Alexejevič Gagarin se narodil 9. března 1936 ve vesnici Klušino nedaleko od Moskvy. Po základní škole se šel učit na slévače kovů. Protože patřil mezi nadějné studenty, byl přijat k dalšímu studiu na průmyslové škole v Saratovu, kde jej také přijalo do místního aeroklubu. Dále už jeho cesta vedla na pilotní školu v Orenburgu. Po jejím absolvování šel sloužit na základnu u Murmansku situovanou nad polárním kruhem. Tam nejenom jej navštívila v říjnu 1959 lékařská komise. Od jednoho z jejích komisařů dostal o několik dní později Gagarin zásadního otázku: „Jak by se vám líbilo létání na zcela novém typu stroje?“.

Z Gagarina se po historicky prvním kosmickém letu rázem stal hrdina. První cesta vedla už dva týdny po letu do tehdejšího Československa. Přijetí bylo triumfální, a především na svou dobu neobvykle přirozené. Všechna ta popularita na něj ovšem měla neblahý vliv. Jurij Gagarin nicméně dodnes zůstává, a to zaslouženě ve velké úctě. Na let byl opravdu připravený. Pár dnů před startem se mu narodila druhá dcera a on jako ještě velmi mladý nasedl do kabiny, aby jej raketa s kabinou vynesly tam, kam se ještě nikdo před ním nepodíval.

Gagarin alespoň ještě jednou podívat do kosmu. Jenže pro Sovětský svaz byl dlouho příliš ceněným na to, aby mu dovolili riskovat život. Byl zástupcem náčelníka Centra přípravy kosmonautů a velitelem oddílu kosmonautů.  V roce 1964 ještě začal studovat Žukovského akademii, aby si doplnil vysokoškolské vzdělání. K výcviku se nakonec přeci jen vrátil a byl dokonce náhradníkem pro první misi nové lodi Sojuz, při které zahynul Vladimír Komarov. Bohužel dalších snů už se Gagarin nedožil. Zahynul 27. března 1968 a společně s ním plukovník Vladimír Serjogin za dosud ne zcela jasných okolností během cvičného letu na letounu MiG-15. Pohřben byl na čestném pohřebišti u Kremelské zdi v Moskvě.