I přesto, že letos je kolem virtuální reality (dále VR) pravděpodobně vůbec největší boom, existuje mezi námi již poměrně dlouhou dobu a má i bohatou historii. Před Kickstarterem na Oculus Rift jsme o ní ovšem prakticky neslyšeli. Abychom se ale podívali na zrození, úmrtí a následné z mrtvýchvstání, musíme putovat hluboko do minulosti.

O historii VR se nedá bavit bez zmínění augmentované reality (dále AR), přičemž by bylo na místě je od sebe nejprve nějak odlišit. Tyto dvě technologie mají podobný základ, ovšem jejich užití v praxi je dramaticky rozdílné. Zatímco VR okolní svět kompletně eliminuje a nahrazuje jej tím virtuálním (Oculus, HTC Vive, ...), AR jej pouze augmentuje, neboli rozšiřuje o virtuální aspekty (Microsoft HoloLens, Meta 1, ...).

Kopeme hluboko

Wikipedie definuje VR následovně: "VR replikuje prostředí, které simuluje fyzickou přítomnost v místech reálného světa nebo toho imaginárního". S touto definicí se můžeme dostat až do 18. století, kdy Robert Barker v roce 1792 dal za vznik slovu "panorama" při představení svých obrazů namalovaných na cylindrickém povrchu.

Touto technikou se snažil v obdivovatelích obrazu vyvolat dojem, že se skutečně nachází ve vyobrazeném místě, a stal se tak jedním z prvních, kteří se defacto pokusili naplnit premisu VR. Našinci by se pro podobný zážitek mohli poohlédnout po Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan. 

Základy VR pokládá až Charles Wheatstone v roce 1838, při sestrojení stereoskopu - zařízení, které umožnilo prohlížení fotek ve 3D. Za pomoci jednoduchého triku umožnil uživatelům prozkoumat místa, na kterých nikdy předtím nebyli.

Fígl je to velmi jednoduchý, a o to více geniální. Ve stereoskopu prohlížíte dva totožné obrázky (pořízené stereofotoaparátem), každou čočkou ovšem trochu z jiného úhlu, čímž by zdravým a nijak nepoškozeným očím měl ve výsledku zařídit iluzi 3D obrázku. Právě na této technologii si poté zakládal budoucí rozvoj virtuálních zařízení.

Pozdější výzkum měl za výsledek stereoskop od firmy View-Master (1939), od kterého se odvíjel další postup. V roce 2010 se nápadu chytlo Hasbro, které začalo s produkcí My3D. Tento druh stereoskopu byl ovšem exkluzivní pro iPhone a iPod Touch a nezaznamenal nijak velký komerční úspěch, převážně kvůli vysoké ceně 35 dolarů.

Podobného nápadu se chytil i Google, když v roce 2014 představil Google Cardboard. Na rozdíl od My3D je verze od Googlu kompatibilní prakticky se všemi telefony, stojí zhruba 10 dolarů a kutilové si dokonce mohou jeden postavit sami doma.

Ale přesuňme k tomu, na co pravděpodobně čekáte. Stojíme na začátku 20. století. Elektronika a konkrétněji počítačové technologie se velmi pomalu plíží do našich každodenních životů. A zatímco všichni jsou okouzleni nově představenými přístroji, VR, tak jak ji známe dnes, začíná nenápadně zapouštět své kořeny.

Lepší než život

Nejdříve vám ale musíme představit ideologického vůdce VR revoluce. Mortona Heiliga mnozí nazývají jako samotného otce VR. Ať už mu ale budeme přezdívat jakkoliv, jeho přínos k rozvoji VR je nepopiratelný. Heilig byl filozof, vynálezce, filmař, ale hlavně průkopník. Jeho vynálezy byly bez nadsázky nadčasové. 

Píše se rok 1962 a Heilig představuje svůj dnes nejproslulejší projekt - Sensorama. Nebo zjednodušeně - velký box, do kterého strčíte hlavu a film nejen uvidíte, ale i ucítíte. Tento předchůdce 5D kin totiž zašel až tak daleko, že nejenže diváka ofoukával větrem a poskytoval uvěřitelné stereo, ale také vypouštěl vůně, které odpovídaly prostředí v právě promítaném filmu. Heilig dokonce sám natočil a sestříhal pět ukázkových filmečků, na kterých představoval možnosti Sensoramy.

Stroj to byl ovšem až moc složitý a nenašel si žádné investory, projekt tak zůstal v prototypové fázi. Mnohem důležitějším se ovšem stal vynález, který představil v roce 1960, jen pár let před Sensoramou. Řeč je o konstrukci Telesphere Mask, vůbec prvního HMD (Head-Mounted Display), neboli boxu, který si nasadíte na hlavu a konzumujete dané médium.

Kredit je ale nutné připsat i Thelmu McCollumovi, který s nápadem HMD přišel na patentový úřad už v roce 1943 a u kterého se Heilig inspiroval. McColluma zmiňujeme jako inspiraci, a ne jako prvního tvůrce z důvodu, že jeho výtvor připomínal spíše komplikované brýle, zatímco Heilig prakticky nadefinoval vzhled dnešních HMD (viz obrázky).

K oficiálnímu zrození byl ovšem nutný ještě druhý otec (ironie, že?), tentokrát otec počítačové grafiky - Ivan Edward Sutherland. On a jeho student Bob Sproull se v roce 1965 zasloužili o sestrojení vůbec prvního stroje vytvářejícího AR. Tento bod v našem tématu je logicky poměrně přelomový; už žádné zapojování fantazie nebo "prdící kino", ale skutečná, nefalšovaná AR... velmi triviální, skutečná, nefalšovaná AR.

Zařízení to bylo velké, ale hlavně těžké, muselo být zavěšeno ze stropu, aby uživatele nerozdrtilo, a odtud také pochází povzbuzující název celého stroje - Damoklův meč. Dokázal generovat pouze velmi elementární skeletovou krychli, měl už ale i pohybové senzory, uživatel tedy mohl hlavou různě hýbat a virtuální projekce adekvátně zareagovala na pohyb.

Krátké intermezzo

Kus virtuálního dortu si samozřejmě ukousla i americká armáda. V roce 1970 začal Thomas A. Furness (na kterého se mimo jiné odkazuje jako na dědečka virtuálních technologií) pracovat na AR pro piloty bojových letounů.

Určitě by bylo ještě co pokrývat, protože ale sepisujeme klasické téma a ne knihu, dovolíme si několik částí vývoje přeskočit. Abychom mezeru vyplnili, odpovíme na otázku, kterou jste pravděpodobně ani jednou nekladli. Odkud se vzalo pojmenování "virtuální realita"?

Po dlouhou dobu neměl celý obor žádné pojmenování, které by ho jakkoliv unifikovalo. To se změnilo v roce 1986, když Jaron Lanier, zakladatel společnosti VPL Research (jedné z prvních, které začala prodávat VR produkty), odkazoval na pole působení Scotta Fishera z NASA Ames jako na "Virtual environments". Ač historie připisuje pojmenování jemu, najdou si i tací, kteří věří, že termín pouze zpopularizoval. Jak tomu skutečně bylo, se asi nedozvíme, budeme se ale držet historie vítězů.

Král je mrtev, ať hnije dál!

Je až neuvěřitelné, že za celou dobu povídání o VR se k prvnímu komerčnímu užití dostáváme až nyní v roce 1991, kdy společnost Virtuality Group dává za vznik virtuálním arkádovým automatům, ve kterých můžou hráči hrát v až čtyřčlenném multiplayeru.

A i když tyto arkádové stroje slavily jistý úspěch, jejich přesun do domácností stejně slavně už nedopadl. V roce 1993 představila SEGA na CES (Consumer Electronics Show) svůj VR headset pro konzoli Sega Genesis. Ten nakonec, i přesto, že pro něj byly údajně vyvíjeny čtyři exkluzivní hry, nikdy nespatřil světlo světa a zůstal v pouze prototypové fázi. A to je možná dobře, protože všichni víme, jak to dopadlo s domácím VR, které se do prodeje dostalo...

V roce 1995 Nintendo představuje Nintendo Virtual Boy, zařízení prezentované jako vůbec první přenosná konzole schopná vyobrazení VR. K tomuto okamžiku vzhlíželi s velkým očekáváním nejen spotřebitelé, ale také trh samotný. Kdyby podobná technologie v té době komerčně uspěla a zákazníci si ji skutečně oblíbili, je dost možné, že už jsme dnešní dobou mohli mít všichni vlastní domácí VR mašinku, podobně jako máme počítač nebo notebook. Kdyby...

Znalejší z vás ovšem už vědí, že Nintendo Virtual Boy bylo komerční fiasko. Nedostačující červeno-černá grafika, politováníhodná softwarová podpora, nepohodlné nošení a vysoká cena 180 dolarů (po zohlednění inflace dnešních cca 250 dolarů nebo kolem 6750 v Kč) zajistila rychlé úmrtí nejnovější konzole Nintenda. Po zhruba roce bylo zařízení stáhnuto z oběhu a spolu s ním upadla v zapomnění i virtuální realita.

Poté, co svět spatřil ten obrovský neúspěch, se na VR prakticky zapomnělo i přes její původně rapidní růst. 

Ježíš to měl rychlejší

O to větší halo se šířilo 1. srpna 2012. Ten den na Kickstarter vstoupil Oculus Rift a svět se otřásl. Z původně požadovaných 250 000 tisíc dolarů se zničehonic stalo téměř 2,5 milionu. Projekt vybral desetinásobek toho, co původně požadoval, a stal se tedy živoucím důkazem (pokud věříte v křemíkové nebe) toho, že i přes dlouhou absenci je o VR zájem a to nejen ze strany malé skupiny nadšenců, ale i standardního spotřebitele.

Po představení Oculusu se rozjela mašinérie, které by jen stěží kdokoliv věřil pár let předtím. Firmy se začali předhánět v představování svých vlastních verzí VR a jako lusknutím prstu se dnes nacházíme v až překvapivě konkurenčním prostředí, ve kterém si vybrat svého favorita není vůbec jednoduché.

Jak se bude vyvíjet druhý pokus virtuální reality o ovládnutí trhu je otázkou, na kterou dostaneme odpověď v blízkých letech. Začátek má zatím slibný, ovšem i přesto, že jsme vám nyní shrnuli minulost, budoucnost VR můžeme předpovídat jen stěží. 

Jako poznámku na závěr se hodí upozornit, že se u tohoto konkrétního tématu zdroje rozcházejí jak v datacích, tak informacích. Přesto doufáme, že jsme vám dokázali podat ty nejpřesnější možné informace. Pokud však nějakou chybku vypátráte, dejte nám prosím vědět s odkazem na zdroj, ze kterého čerpáte. 

Děkujeme.