Ne, slovo atraktivní není rozhodně z mé hlavy, to si o nich myslí samotný Philips, respektive společnost MMD Monitors & Displays Czech Republic, která je u nás představila. Rozhodně bych to však nepovažoval za marketingový blábol, oba modely jsou hezké na pohled, vypadají dencentně a moderně, dosti pomáhá lesklý rámeček displeje. Ten je možná na můj vkus příliš široký, ale to na funkci monitoru nemá valný vliv.

Jedná se o devatenáctipalcový model 196V3LSB25 s trapným notebookovým rozlišením 1366x768 px, dvaadvacítka 226V3LSB25 s Full HD (1920x1080 px) už vypadá o poznání důstojněji. Oba mají stejné parametry, tedy odezvu průměrných 5 ms, a jas skromnějších 200 cd/m². Chlubí se ale extrémním dynamickým kontrastem 10 000 000:1. Těžko poznat, který výrobce zde přehání více, milionek sem, milionek tam, to už je detail.

Panely jsou podsvícené LE diodami, o kterých MMD hrdě tvrdí, že jsou to "w-LED", což je vlastně jen zkratka pro "white-LED". Tak si říkám, který výrobce asi používá žluté nebo červené diody pro podsvícení svých monitorů. Oba monitory mají starší D-SUB (VGA), i novější DVI-D; HDMI nebo DisplayPort u nich ale nenajdete.

Tím hlavním, čím se ale chtějí tyto monitory prosadit, je cena. Nějaké dva tisíce korun za devatenáctku, o jejíž použitelnosti dnes již pochybuji (zejména díky rozlišení); pod tři tisíce (2799 Kč) za dvaadvacítku s Full HD už zní podstatně lépe. Do domácnosti na multimédia, pro studenta, do firemní kanceláře – všude se hodí poměrně slušně velká pracovní plocha s obřím rozlišením, na kterou se toho spoustu vejde (čitelně dvojice Wordovských dokumentů vedle sebe například - pro psaní takovéhoto článku čerpajíc z tiskové zprávy). A pod 3 000 korun? Se slušným designem i číselnými parametry? V doporučení mi brání už jen fakt, že jsem monitory ještě na vlastní oči neviděl.