Předchozí díly

• #1: Omluva všem nikdy nezapnutým hrám na mém Steam účtu
• #2: Pokračování hlubinného vrtu v mé Steam knihovně, omluva podruhé
• #3: Pokračování pokračování hlubinného vrtu v mé Steam knihovně, omluva potřetí

Slunce svítí, ptáci zpívají, blankytné nebe vyzývá k rozletu i tvory bez křídel a vy trávíte čas čtením o nezapnutých hrách na mém Steam účtu. Na druhou stranu, já si musel význam slova Slunce, ptáci a nebe googlovat, protože naposledy jsem všechny zmíněné viděl v ilustrovaných knížkách pro děti. 

Nový název Ententýky jsme vymysleli společně s kolegou a odráží jednoduchý fakt toho, že většinu vybraných her, které se zde objeví, vybírám náhodně. Místy mě zaujme obrázek nebo jméno titulu, nicméně jsem relativně náročný a zaujmout mou pozornost není jednoduché. 

Každopádně nyní následují mé skromné názory na všemožné i nemožné tituly. Stejně jako minule, předminule a před předminule platí, že svou snahu o profesionalitu jsem zavřel do skříně spolu se základy společenského chování, a měli-li byste tak zájem o koupi nějaké ze zmíněných her, prokonzultujte to se svým osobním recenzentem.

PixelJunk Monster Ultimate

Existuje dobrý důvod, proč nevím, jak funguje laserová tiskárna nebo podmínky v Excelu – hodiny informatiky jsem trávil hraním flash her. To byly časy: hry byly jednoduché, bylo jich mnoho a byly dělané pro zábavu, ne komerční úspěch. Při takové vzpomínce se najednou vše kolem stane neuvěřitelným. E-sporty, velké herní konference, miliony a miliony dolarů točících se v celém odvětví; sci-fi se stalo skutečností a nám to úplně uniklo.

K tomuto nostalgickému zavzpomínání mě přivedlo PixelJunk Monster Ultimate. Při dvou hodinách hraní můj mozek hru zcela ignoroval a vracel se v čase. Dělal tak z dobrého důvodu: titul je jako vystřihnutý z éry proflákaných hodin informatiky.

Tower Defense s jednoduchou grafikou, pár věžemi, vylepšeními, několika druhy monster - nic výjimečného. Pozoruhodná je pouze možnost kooperace, ale všem mým známým začaly poslední dobou umírat babičky, což je po všech těch strýcích a tetičkách obzvlášť tragické.

Je možné, že za mými dvěma hodinami hraní je nový a převratný obsah, ale protože nerad trávím odpoledne spaním u videoher, budu předpokládat, že není. Příště se pro tento žánr obrátím raději k mobilnímu telefonu. 

Dropzone

Je Dropzone zapomenutá hra a náhodně vybraná? Ne, cíleně jsem si jí nainstaloval a pravidelně se k ní vracím. Porušuju svoje vlastní pravidla? Rozhodně ano, ale je to můj seriál... 

Dropzone mě na Steamu upoutal dvěma věcmi: je to RTS a je F2P. RTS žánr je v dnešní době čím dál vzácnější, ale ne vyhynulý. Když jsem jej ale spatřil v kombinaci s F2P, musel jsem se ujistit, jestli náhodou neožili i dinosauři. Moje obočí se vrátilo ze stratosféry až po zjištění, že se titul řadí mezi ty s MOBA prvky, a do jisté míry tak jde s dobou.

V teorii má hra dva módy (v praxi mnohem více, ale jeden z nich tíhne zase k tower defense žánru a chci si ulehčit práci): jeden plně přijímá svou roli MOBA titulu, zatímco druhý tíhne spíše k RTS stránce. Jádro hry je postaveno na soubojích tří na tři a hlavní role se ujmou velcí roboti. Důležitým rozdílem ovšem je, jestli se kontroly nad roboty ujme šest živých hráčů, nebo pouze dva.

První varianta nabízí klasickou - značně zjednodušenou - MOBA hratelnost: ovládáte pouze jeden stroj, postupně získáváte vyšší úrovně, se kterými se otevírají nové schopnosti a sledujete, jak váš tým bezradně pochoduje k jisté smrti a ignoruje vaše upozornění na minimapě.

Druhá (ta zajímavá) je velmi podobná, tentokrát ovšem přebíráte kontrolu nad všemi třemi stroji. Úrovně získávají podle toho, jak je rozdělíte a nezáleží, co ve skutečnosti vykonali. To je důležité z několika důvodů: jednotlivé schopnosti jsou uzavřené za konkrétní úrovní a teoreticky lze získat tu nejsilnější brzy na úkor ostatních strojů, ovšem doba strávená mimo hru po úmrtí se rozhoduje na základě nejvyšší úrovně v týmu - umře-li jeden slabší stroj, zůstane mimo hru pěkně dlouho.

A taková ztráta je cítit. Cílem obou týmů není primárně zničit ten druhý, ovšem posbírat po mapě jádra, která jsou schovaná v dužině obřího, šťavnatého červa a ty potom zasadit. Kdo má po uplynutí 15 minutového limitu více zasazeno, bude mít větší sklizeň a vyžene toho druhého nižšími cenami z trhu. 

Není to vždy hrubá síla, jež rozhoduje o vítězi. Důležitý je mimo jiné přehled o dění na mapě. Cestu za velkým počtem zasazených stromů jde i značně urychlit plněním konkrétních úkolů, a je tak docela možné, abyste byli poražení bez jediného přímého střetu.

Velký důraz je kladen na mikromanagement. Na výběr máte z několika různých strojů a každý plní svou úlohu – v základě houba, náplast a pif-paf (tank, healer a carry). Jakou kompozici si zvolíte, je na vás, vždy je ale důležité polohování – přesouvání nejvíce poškozených strojů, uvolňování cesty určitým schopnostem strojů, blokování cesty oponentovi, aj.

Neopomenutelnou (a málem opomenutou) součástí hry je i úprava vašich strojů. V „garáži“ jim můžete vyměňovat vybavení a spolu s ním spojené schopnosti i vzhled. Stroj tak můžete přizpůsobit vlastní chuti a hernímu stylu. A protože herní průmysl poslední dobou připomíná oslavu padesátého výročí svatby hráčů ruské rulety, vybavení získáváte náhodně z krabic. Druhou variantou je rozebrat několik kusů již vlastněného vybavení a postavit nové.

F2P model se zdá docela férový; Dropzone hráče odměňuje bonusy na každém kroku a po čtyřech hodinách hraní jsem koupil další stroje. Ovšem odemykání těch dražších se už zdá jako práce, která se vám rozhodně nebude chtít dělat, jestli máte dostatečně naditou peněženku.

Mimochodem, pokud hrajete Metin 2, neboli hru, kterou hrajete buď proto, že nemáte dost peněz na jiné hry, nebo proto, že už jste do něj vrazili až moc peněz, můžete po dosažení desáté úrovně získat speciálního mounta! Ehm... 

Beatbuddy: Tale of the Guardians

Beatbuddy je skvělým příkladem, proč miluju tuhle sérii: jsem rád, že jsem si jej zahrál, ale děkuju nebesům, že ho nemusím recenzovat. Na jedné straně jde o titul s půvabným vzhledem a skvělou kombinací beatboxu a prostředí; na straně druhé jsem už po hodině hraní měl chuť vydloubat si v lebce pazourkem zmenšeninu Macochy z jednoho neustále se opakujícího puzzlu.

Titul se špatně přiřazuje k žánru, ale nejlépe by asi sedl puzzle platformer, přičemž jak už jsem naznačil, puzzle je zde v jednotném čísle. Největší výsadou hry a důvodem, proč mě tolik okouzlila, je zmíněná hudba. Každý objekt v úrovni produkuje jiný zvuk a celkově tak vytváří muziku unikátní pro danou úroveň. Další významnou věcí je, že mě titul přinutil oblíbit si beatbox, o kterém si doposud myslel, že je oficiálním jazykem lidí s defektem řeči.

Nabízelo by se říct, že Beatbuddy chybí jeden kousíček k dokonalosti, ovšem opak je pravdou – jedinému kousíčku chybí celá skládanka.

Agatha Christie: The ABC Murders

Léto definitivně začalo a já musel uklidit všechno své zimní oblečení do skříně. Naneštěstí to byla ta samá skříň, do které jsem schoval i svou profesionalitu a omylem na mě vypadla. Jinak by se asi nikdy nemohlo stát, abych Agatha Christie: The ABC Murders věnoval celých 70 minut.

Detektivní hry to mají komplikované, protože každý známý detektiv z knížek a filmů je do jisté míry superhrdinou. Neumí sice létat nebo zvedat auta, ale má až podezřele dobrý čuch na vrahy. Videohry se tak potýkají s nelehkým problémem nepozorovaně přenést tohoto génia na hráče, který má čuch akorát tak pro slevy na Steamu.

Titul to provedl s elegancí učebnice angličtiny pro předškoláky. Neexistuje žádný prostor pro interpretaci událostí a titul hráči aktivně upírá jakoukoliv možnost spekulovat, když mu přesně naservíruje, co se stalo.

Cell-shadová grafika je hezká, pouze pokud zavřete jedno oko a vypíchnete to druhé; veškerým postavám odumřely mimické svaly a byly by lépe nahrazeny autoportréty žáků zvláštní školy; dialogy sepsala necvičená opice a jejich namluvení zařídili odpadlíci z dramatického kroužku domova důchodců. Pochvalu zaslouží pouze dabér Hercula Poirota, který skutečně zní jako Belgičan ládující se hrstmi belgických hranolek.

Vůbec nejvíce zarážející pro mě ale bylo, že jsem po celou dobu žil v představě, že hraju hru z roku nanejvýš 2011. Tím by se dalo mnohé omluvit, vyšel ovšem minulý rok! Někdo by měl zkontrolovat hrob Agathy Christie, protože za ten rok už mohla prokotrmelcovat tunel hodný toho Gotthardského.

Předchozí díly

• #1: Omluva všem nikdy nezapnutým hrám na mém Steam účtu
• #2: Pokračování hlubinného vrtu v mé Steam knihovně, omluva podruhé
• #3: Pokračování pokračování hlubinného vrtu v mé Steam knihovně, omluva potřetí