Svým hrám na Steamu jsem se už omlouval ne jednou, ne dvakrát, ale nyní už třikrát a myslím, že toho bylo tak akorát dost. Přece to není tak, že bych je podváděl s nějakými hrami z Originu nebo nedej bože s jednou konkrétní z Uplaye. Svůj dluh jsem už splatil a tohle je tedy má poslední omluva. Taky Pokračování pokračování pokračování hlubinného vrtu v mé Steam knihovně by se už nevešlo do titulku a dochází fotky s klávesami „sorry (jako)“.

Avšak soudě podle počtu kliků, čtenáře zajímá, jaké hry jsem ignoroval, a protože jsem jich ignoroval opravdu hodně, plánuju v sérii pokračovat pod jiným názvem. Jen ještě nevím jakým. Pokud máte nějaké nápady, sem s nimi, jinak vám asi nezbývá nic jiného, než mezi blogy vyhledávat příjmení připomínající hlodavce.

Stejně jako vždy platí, že jednotlivé texty nejsou recenzemi a nejsou s nimi ani nijak pokrevně příbuzné. Pokud chcete koupit jakoukoliv z níže uvedených her, nedejte pouze na mé slovo.

Penguins Arena: Sedna's World

Jednou z obecně známých pouček je, že kritik by neměl být při svém hodnocení povrchní. Něco takového je ale nemožné, je pouze v našich silách, abychom naši povrchnost poznali a pokusili se ji zatlačit.

Já se přiznám, že když jsem instaloval Penguins Arena: Sedna's World a zahlédl pár obrázků ze hry, byl jsem přesvědčený, že hra bude špatná a už jsem si připravoval několik tučňácky laděných vtípků na její účet; snad jsem se i pomalu těšil, protože nalijme si čistého vína, nikdo se nikdy nesmál komplimentům.

O to větší ostudou je mi přiznat, že jsem se u titulu královsky bavil. Hra je převážně orientovaná na multiplayer, ale jakožto hra z roku 2008 dnes přitahuje tolik lidí jako virální video z minulého roku. Naštěstí má schopné počítačem ovládané oponenty.„Schopné“ v tomto případě znamená natolik dobré, aby sami nepáchali seppuku a představovali trochu výzvy, ale ne tolik, aby porazili hráče se základními motorickými funkcemi.

To může znít jako urážka, ale ve srovnání s umělou inteligencí dnešních videoher, které si nedovedou vybrat, jestli chtějí vše-vidoucí bohy nebo mentálně retardované předškoláky, je to lichotka.

Ve hře se ujmete tučňáka a vaším úkolem je srazit ostatní tučňáky ze kry, na které se souboj odehrává. Dosáhnout toho můžete hozenou sněhovou koulí, rybou, rybou nacpanou dynamitem či házecí minou (neptejte se, já nevím). Zásahů můžete schytat kolik chcete, jediným cílem je nespadnout do vody. Titul je očividně dělaný i pro dětské publikum; koneckonců lépe se vysvětluje, že sněhové koule jsou vlastně pozvánkami na velkou podvodní párty, než proč přebarvujeme Antarktidu na rudo.

Celý koncept je jednoduchý, přesto hratelnost vybízí hráče k neustálému zlepšování a vyznačuje jasnou hranici mezi hráčem zkušeným a potopeným. Titul totiž v mnohém připomíná zjednodušenou verzi série Tribes nebo Quake – rychlost pohybu směrem do stran i nahoru vyžaduje neustálé povědomí o svém okolí; střílené projektily jsou relativně pomalé a chcete-li něco trefit, musíte myslet napřed; když vás projektil trefí, může vás odhodit až přes půlku arény, je tedy nutné umět se rychle adaptovat a hlavně napolohovat, aby takový zásah neznamenal okamžitou smr… tedy, párty!

Ve zkratce: jestli máte cca 170 korun k dobru a pár kamarádů, hru si kupte a nebudete litovat. A když jo, ztratili jste zhruba dvacet kousků Chicken McNuggets, svět se nezboří.

Dynamite Jack

Dynamite Jack je stealth hra o unikajícím válečném zajatci z hornických šachet. V jeho cestě za svobodou mu pomáhá na dálku detonovaná bomba, se kterou může prorážet určité typy stěn a vytvářet si vlastní cestu.

Naneštěstí je nesmírně zdlouhavá a nepřátelé jsou hloupější než průměrný dávkovač mýdla, takže nijak nevnímají fakt, že jejich kolegové vždy zmizí za nápadně podezřelých okolností a hlasitého výbuchu bomby. Úrovní pak lze procházet bez jakéhokoliv úsilí a celý stealth element padá. 

Tečka. 

Arma Tactics

Arma Tactics nepatří na PC. Nepatří ani na Nvidii Shield, pro kterou byla stvořená. Je vhodná pro úplně jiný druh zařízení – mučící zařízení. Utrpení je nedílnou součástí tahových strategií a bez nich by to zkrátka nebylo „to ono“. To lidé z Bohemia Interactive zcela očividně věděli, jen už jim nikdo neřekl, že musí obsahovat i nějaké zábavné prvky.

Zmíněné utrpení by také správně nemělo vycházet z technického zpracování, hratelnosti a uživatelského rozhraní. Titul je skrz na skrz prolezlý nedodělanými mechanikami, boj a pohyb po mapě je nesmírně zdlouhavý, ani graficky hra nevypadá nijak dobře.

O rok dříve vydaný XCOM: Enemy Unknown poráží Arma: Tactics na všech frontách. Stěžovat by se dalo na mnoho dalších věcí, ale stále oplakávám nahraných 39 minut a lituju i času, který věnuju psaní o hře.

PixelJunk Shooter

Nejsem si úplně jistý, jestli existuje žánr, do kterého by PixelJunk Shooter zapadal. Střílečka to není, ačkoliv se totiž ve hře střílí hodně, většinou je to za účelem otevření cesty k postupu úrovní. Sem tam se nějací špatňáci vynoří, ale dají se snadno ignorovat a jejich zničení není žádoucí k postupu. Nabízí se puzzle, ale i když jsou úrovně schválně sestavené tak, aby hráč musel trošku přemýšlet, cesta je většinou jasná a přímočará.

Proto si titul dovolím zařadit titul do vlastního žánru VLPHP - Vesmírné Lodičky Putující v Hlubinách Planet. Ačkoli to není zvučná zkratka jako třeba MMOFPSRPG, hra samotná je zábavná.

Cílem hráče je osvobozovat vědce uvězněné v různých jeskyních. K tomu pomáhá sběrné lano, laser a rakety. Poslední dvě zmíněné slouží spíše k překonání překážek, které stojí mezi vámi a nebožáky (popřípadě k sestřelení nebožáků, pokud by se cesta jevila jako moc otravná).

Zábrany jsou většinou enviromentálního typu a zmínění nepřátelé existují skutečně jen jako nepříjemnost na cestě. Skutečným záporákem ve hře je magma, jež může při neopatrném manévrování proměnit vesmírnou lodičku na pozemský olej jako z fastfoodu. Naopak vaším nejlepším kamarádem je ve hře voda, která proměňuje magma v neškodný čedič (nebo aspoň ten vyplynul z deseti minutového průzkumu Wikipedie).

Jedním z hnacích motorů hry je nepochybně její vzhled a způsob, jakým na vás reaguje vaše prostředí. Veškeré tekutiny „realisticky“ reagují na hráčovy akce, takže pokud střelíte do bazénku vody, zachová se jakoby do něj skutečně něco spadlo. Na první pohled banalita, ale pro celkovou hratelnost vykonává překvapivě hodně.

Titul zároveň zůstává stále svěží, neboť postupně představuje nové překážky, oponenty a dočasná vylepšení vaší lodi. Stále tedy vykonáváte jednu a tu samou věc, ovšem jiným způsobem a za jiných podmínek.

Je ale třeba i vytknout několik věcí. První, možná vůbec nejotravnější, je, že hra jednoduše předpokládá, že hráč všechno ví. To vedlo k situacím, kdy jsem se zasekl uprostřed úrovně. Po shlédnutí několika youtubových videií, dlouhém experimentování a obětování čtyřiceti disket počítačovým bohům se nakonec ukázalo, že stačilo pouze zběsile kroužit myší, abych loď přinutil k rotačnímu pohybu schopného prorážet půdu. Logicky. A než začnete do klávesnit ťukat, že jsem si měl přečíst nápovědu, tak si vzpomeňte, kdy jste ji četli naposledy vy. 

Dále nepříjemně překvapil první bossfight. Ten byl suchý, nezáživný a nepatřičný. Do kontextu celé hry nijak nezapadal a většinu boje hráč tráví pod kamennou platformou čekáním, až obluda přestane plivat sajrajt, který zrovna plive.

I přesto, máte-li po ruce zhruba tolik peněz, kolik byste dali za zajišťovač závitů se střední pevností Loctite 243 – 10ml, nebojte se hru koupit.