Jak vybrat televizi? 

Při výběru nového monitoru k PC či nového televizního přijímače většina lidí provede více či méně detailní průzkum trhu, a obdobně jako u většiny ostatních kategorií spotřebního zboží, se snaží napasovat výběr na své individuální potřeby při respektování určitého rozpočtu. Jinými slovy hledají co nejlepší „poměr cena/výkon“.

No jo, ale jak se v dnešní době vyznat ve všech těch parametrech, kterými se zobrazovadla všeho druhu honosí? A jak z nich sestavit ten správný mix ideálně šitý pro jednotlivce? Pojmy jako jsou úhlopříčka obrazovky, rozlišení, podpora 3D, spotřeba, počet HDMI a USB portů apod. jistě většina z nás zvládne otipovat pro své potřeby správně.

Co ale třeba taková obnovovací frekvence? Tam už nejeden potenciální zákazník může narazit. A přitom se jedná o Alfu a Omegu každého displeje. A vězte, že výrobci (natož pak prodejci) jsou ti poslední, kteří Vám se správným výběrem dokážou pomoci. Vítejte ve světě Hertzů…

Tip: Nevíte jakou televizi vybrat, ale víte rozměry? Na Sutffio.cz najdete nejlepší televize do 32, 55 a 65 palců.

Dva základní pojmy a trocha historie na začátek

Obnovovací frekvence displeje (angl. Refresh rate) zjednodušeně řečeno vyjadřuje, kolikrát se změní statický obraz vykreslený na displeji během jedné sekundy. Vyjadřuje se v Hertzích (jednotka 1 Hz) po slavném Německém fyzikovi 19. století. Rychle se měnící obraz náš mozek interpretuje jako pohyb. Čím rychleji se statický obraz během jedné vteřiny změní, tím plynuleji bude pohyb našemu oku připadat. 

Snímková frekvence (angl. Frame rate) je sice spojenou nádobou výše zmíněné jednotky, nesmí se však s ní zaměňovat. Jedná se o počet snímků za sekundu (Frames per second – zkráceně „fps“), které poskytuje zdroj obrazu (typicky nějaký film, televizní pořad nebo hra) jakožto unikátní snímky.

Již více jak 100 let je historicky danou konstantou, že filmy, které se natáčejí na kinofilm (tedy ne digitálně – stále je to ještě většina) mají snímkovou frekvenci 24 snímků za vteřinu (tedy až na pár pokusů z poslední doby). Proč zrovna 24? Dlouhé povídání, proto zde pouze uveďme, že se jednalo o nejnižší akceptovatelnou frekvenci, při níž podání obrazu (rozuměj pohybu) vypadalo ještě stále obstojně, a zejména fungovala synchronizace se zvukem. Tedy nic jiného než ekonomické důvody to nebyly.

Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že obnovovací frekvence je záležitostí displeje a jeho možností a snímková frekvence se váže na zdroje obrazového materiálu jako takového. Rozdíl na první pohled pro laika možná matoucí, ale pro pochopení zákonitostí obnovovací frekvence displeje naprosto zásadní.

Rovněž je třeba uvést, že pro jednoduchost z dalšího povídání vynechejme starší technologii televizorů a monitorů využívajících vakuovou trubici (CRT), a to i přesto, že tyto obrazovky de facto určily současnou podobu standardu obnovovací frekvence. Sice je lze stále ještě v četných domácnostech a kancelářích najít, bude však lepší se soustředit jen na současné technologie v čele s LCD (LED) panely.

Obnovovací frekvence u televizorů

Možná i vy jste někdy slyšeli od některého ze svých známých magickou větu: „Tak jsem si koupil novou stohertzovku, přijď na ní někdy mrknout…“ Pokud ano, tak si nejspíše i vzpomenete na ty pocity závisti (pokud jste sami takovou televizi neměli), které Vás zcela naplnily, aniž byste možná úplně přesně věděli proč.

Co to tedy přesně znamená? Proč je v našich myslích zakódováno, že by takovéto prohlášení mělo znamenat lepší obraz? Odpověď je jednoduchá, protože zkrátka a dobře 100 je více než 50.

U LCD panelů se změna z jednoho statického obrazu v jiný děje plynulou změnou barevnosti jednotlivých pixelů. To, kolikrát za sekundu se tak stane, určuje právě obnovovací frekvence. V Evropě je běžným standardem 50Hz u nižších a středních tříd televizorů (V USA je historicky 60Hz z důvodu odlišné frekvence sítě střídavého napětí).

U vyšších řad současných TV je to pak 100Hz (120Hz v USA), případně i 200Hz (240Hz v USA). Avšak pozor, zde se bavíme o tzv. „nativní“ obnovovací frekvenci panelu. Tj. frekvenci, které je displej schopen fyzicky (chcete-li, hardwarově) dosáhnout. Tedy nikoliv o všech těch marketingových „cool“ názvech výrobců, kteří se nás na oko snaží přesvědčit, že jejich TV má např. 600Hz apod.

Proto až narazíte při výběru či porovnávání na pojmy jako například TruMotion (LG), Clear Motion Rate – CMR (Samsung), Motionflow XR (Sony) a u nich nějaká čísla, dokonce i někdy doplněná o jednotku Hz, pak vězte, že se nekoukáte ani zdaleka na to, jaká je skutečná obnovovací frekvence panelu, ale spíše jen na to, do jaké míry si jednotliví výrobci cení své post-procesingové nástroje vylepšující obraz (zejména tedy vnímání a plynulost pohybu).

Když už se tedy člověk dostane přes horu marketingového balastu k informaci, jaká je skutečná obnovovací frekvence panelu, jakou má preferovat? Ono přeci jen, cenový rozdíl může být značný. Odpověď však není úplně jednoznačná. Problém nastává zejména v momentě, kdy člověk neví, k jakému účelu televizor pořizuje či pokud chce tzv. „hodně muziky za málo peněz“.

Tak jednak je třeba si uvědomit fakt, že žádný, ano skutečně žádný, zdroj klasického filmového nebo televizního obsahu není primárně natočen ve snímkové frekvenci vyšší než je, řekněme, 50Hz. A to bez ohledu na to, jestli se bavíme o prokládaném nebo progresivním snímkování. No jo, ale co pak televizní přijímač dělá s tou svou přebytečnou frekvenční kapacitou, když obsah nestíhá dodávat snímky dostatečně rychle?

Je to prosté. Prostě si je televizor domyslí. Jak? Různě… Tak kupříkladu zopakuje stejný snímek několikrát než přejde na ten další. Nebo může mezi unikátní snímky vkládat černé snímky. Případně může procesor televizoru vzít dva snímky po sobě jdoucí a vypočíst z nich snímek (či snímky), jež by pravděpodobně mezi těmito dvěma snímky byly, kdyby byla akce natočena (či vysílána) s vyšší snímkovou frekvencí.

Tak jako tak se však vždy jedná o dodání dalších snímků do konečného zobrazení, které však ve skutečnosti na původním nosiči obrazové informace nikdy nebyly. Přičemž vždy platí pravidlo, že se televizor snaží přizpůsobit ideálnímu násobku původní snímkové frekvence ve vztahu ke své vlastní obnovovací frekvenci. Výsledkem je plynulejší, přirozenější pohyb.

100Hz televizor tedy například 24p film (v Evropském systému PAL) zobrazí mírně zrychleně (to aby se snímková frekvence upravila na 25 snímků za sekundu, což je ten správný násobitel) a následně na každý 1 unikátní snímek zobrazí 3 další, které v původní obrazové informaci nejsou. V závislosti na kvalitě televizoru  z toho může vzejít buďto perfektně přirozený obraz, anebo katastrofa, kterou kvalitou překoná jakýkoliv 50Hz displej, protože si nemusí „tolik vymýšlet“.

Tak co je tedy lepší? 50Hz nebo 100Hz? Anebo snad i více? Zkusme odpověď rozdělit, přestože to může evokovat nechtěné zjednodušení:

• Jste filmoví nadšenci, sportovní přenosy a hry Vám nic neříkají a zároveň máte omezený rozpočet? Pak si najděte slušně hodnocenou 50Hz televizi a budete spokojeni
• Hodláte svůj televizor využívat naplno a máte adekvátní rozpočet? Pak se nebojte zainvestovat do 100Hz obrazovky, neboť ta je ve většině směrů zkrátka lepší volbou než 50Hz. Jen si prosím nezapomeňte při sledování svého oblíbeného filmu povypínat všechny ty úžasné technologie pro zlepšení pohybu, kterými Vás výrobce Vašeho nového televizoru obdařil…
• Máte neomezený rozpočet a jste geek? Pak asi není důvod, proč si nekoupit televizní přijímač mající nativní rozlišení vyšší než 100Hz. Sice je to vesměs málo platné, ale kdo jiný ve Vašem okolí to má?! (A nepočítejme do toho plazmové obrazovky)… A o tom to je…

V další kapitole se prodereme výběrem monitorů.