Pokud se prezident Spojených států amerických Donald Trump rozhodne pro preventivní letecké údery namířené na zpomalení nebo úplné zastavení severokorejského jaderného programu, tak se bude letectvo USA muset v prvé řadě vypořádat s protiletadlovými systémy a letectvem protivníka.

Otázka tedy zní, má v tomto směru Kim Čong-Un ve svém arzenálu něco, čím by mohl vážněji ohrozit letouny USA?

Hlavní silou, která může způsobit některým americkým letounům problémy, jsou protiletadlové mobilní raketové systémy KN-06, které byly prvně viděny na veřejnosti v říjnu roku 2010. Pro KLDR je to poměrně moderní protiletadlový systém, který se podobá ruskému PVO S-300P, s tím rozdílem, že maximální dostřel severokorejského KN-06 by měl být až 150 km. Nikdo přesně neví, kolika systémy KN-06 Severní Korea disponuje, ale mohou jich být desítky.

Mimo KN-06 domácí výroby disponuje KLDR řadou dnes již zastaralých sovětských protiletadlových raketových systémů, jako je S-75, S-125, S-200 a 2K12E Kvadrat (což je exportní verze 2K12 Kub). Všechny tyto PVO systémy by měly být udržované a být tedy ve víceméně dobrém technickém stavu. Severokorejci si sami vyráběli S-75, takže je dost možné, že tento protiletadlový raketový komplet prošel významnějšími modernizacemi.

Severokorejští vojáci pak mají k dipozici velké množství přenosných protiletadlových raketových kompletů velmi krátkého dosahu (tzv. Manpady) a protiletadlové dělostřelectvo (kanóny o ráži 23 až 57 mm) v počtu mnoha tisíc kusů.

Jak je na tom severokorejské letectvo?

To je na tom podstatně hůře, a jediné, co stojí za zmínku, jsou stíhačky Mig-29. I když mají severokorejské letecké síly více než 1300 letadel, tak skoro všechny jsou zastaralými stroji ještě sovětské výroby. Stíhacích letounů Mig-29 by severokorejské letecké síly měly mít méně než 40 a diskutabilní je, v jakém jsou technickém stavu a kolik mají pro ně Severokorejci paliva. Pro KLDR poměrně moderní stroje jsou pak letouny Mig-23 v počtu 56 kusů a Su-25 v počtu 34 kusů.

Další letouny jsou stroje sovětské éry z 50. a 60. let minulého století, které pokud by nebyly americkými letouny zničeny ještě na zemi, tak si je dají americké F-16 nebo F-15 k snídani. Severokorejským pilotům dále chybí oproti Západu technická odbornost, protože pilotní výcvik nepřesahuje nikdy více než 20 letových hodin za rok.

Každopádně ani severokorejská protiletadlová obrana nijak zvlášť neohrozí americké letouny, a zařízení spojená se severokorejským jaderným programem budou do několika dnů leteckými údery Američanů srovnána se zemí. Jediná naděje na záchranu pro Kima a jeho režim je ta, že se do bojů na severokorejském nebi zapojí čínská nebo ruská letadla.

Bez pomoci Číny, Ruska nebo obou dvou států, by to měl severokorejský režim brzy spočítané. Samozřejmě bude záležet na tom, jestli se USA v případě vypořádání se se severokorejským jaderným programem zaměření jen na preventivní letecké údery bez pozemní operace, nebo na kompletní změnu režimu v KLDR.