První Titanfall byl dobrou hrou s premisou takřka garantující úspěch. Navzdory tomu jej ale ke dnu stáhlo mnoho problémů, na které budeme postupem recenze dodatečně odkazovat a spolu s tím ukážeme, proč je Titanfall 2 učebnicový příklad toho, jak má vypadat pokračování série.

Nejprve základy: Titanfall je střílečkou od studia Respawn Entertainment, které se složilo z bývalých tvůrců Call of Duty a vydalo se vlastní cestou. Na rozcestí rozhodlo, že se nevydá již vyšlapanou stezkou, ale naopak se obrátí směrem neprozkoumaným, a tak do své první hry Titanfall přidalo studio velké bojující roboty a běhání po stěnách s jetpackem. Tuto formuli zanechali nepozměněnou i pro svou druhou hru - Titanfall 2.

Avšak změn a inovací jsme se přesto dočkali požehnaně. Jednou z těch vůbec největších je, že titul má nyní standardní singleplayerovou kampaň namísto multiplayerového mišmaše z prvního dílu.

Copak je to za Titána, když ho pilot opustil

Ohledně singleplayeru si Respawn vzal negativní odezvu kritiků (jednu takovou sepsal i náš kolega) i fanoušků k srdci. Výsledkem je zhruba pětihodinová kampaň s tuctovým příběhem a několika skoro trefenými hřebíčky na hlavičkách. 

S příběhem se pojí hned několik problémů, které jsou patrné už jen z pouhého úvodu. Scénář se na jednu stranu chová k hráči srdceryvně, umírají patrně důležité a postavě blízké postavy, aby v hráči vyvolaly smutek. Postavám se včak nevěnuje dostatečná péče a působí naprosto anonymně; hráč s nimi není sžit, a scény tedy nepůsobí ani tak depresivně, jako spíš uboze. 

Po celou příběhovou kampaň je děj nekonzistentní, a mnohdy se až zarazíte nad tím, když někdo utrousí komentář odkazující na některou z předešlých událostí. Většina jde totiž jedním uchem dovnitř a druhým ven. 

Titán a boty

Tento problém se přenáší i na protagonistu. Od úplného začátku hry až po její konec se o něm nedozvídáme žádné podstatné informace. I když se jej snaží hra prodat jako skutečného člověka, funguje jako nic víc než pár bot, do kterých se hráč obuje. Ironií osudu nejživější postavou celé kampaně je neživý parťák; respektive titán BT-7274.

Důležitým prvkem příběhu je i snaha o vytváření jistého přátelského pouta mezi Cooperem a titánem BT. Avšak i přesto, že se to v některých momentech daří, z výše uvedených důvodů je celý výsledek nakonec nepůsobivý. BT má oproti svému lidskému společníkovi jasně definovanou osobnost, jen bohužel ne dostatečně bohatou. Většina jeho půvabu pochází z nepochopení lidských frází, kterými se Cooper snaží hláškovat, a to nestačí. 

Čas od času dostane hráč ve hře možnost při konverzacích vybrat jednu ze dvou nabízených možností. Rozdíl mezi nimi je marginální a důsledky nemají žádné. Občas mohou dostat do nepříjemné situace. Při hopsání po zdech a střílení špatňáků je ale poměrně obtížné sledovat, co kdo říká. A když v tento hektický moment vyskočí časově omezená možnost odpovědi, dovedete si představit, jak to dopadá.

Psali jsme zatím pouze hanlivě, a od singleplayeru Titanfall 2 si rozhodně neslibujte žádný další Bioshock; ale spíše si jej zařaďte podobně jako příběhovou kampaň ve hrách jako Call of Duty, tedy výplň či vatu a jakýsi tutoriál k ovládání. Titul si kvůli němu nekoupíte, ale na nějakou hoďku se s ním příjemně zabavíte.

Titán do deště

Skutečným důvodem, proč kupovat Titanfall 2, je až multiplayer. A je to sakra dobrý důvod. Vývojáři vyslyšeli připomínky hráčů prvního dílu. Dočkali jsme se tak větší selekce titánů, zbraní a herních módů; místo se našlo i pro rozsáhlejší úpravy pilotů i titánů. Tím to ale zdaleka nekončí.

Hráči si v prvním díle stěžovali na nedostatek odemykatelných předmětů, kvůli čemuž měli často pocit, že ve hře dosáhli už všeho. Necítili tak žádnou motivaci pokračovat. Ať už jste byli jedním z nich nebo ne, Titanfall 2 nově nabízí širokou škálu obsahu zablokovaného za úrovněmi nebo výzvami. Vše od vylepšení pro zbraně, skinů pro titány nebo schopností pilotů. Každá zbraň, titán i pilot levelují separátně.

Souboj mezi piloty a titány je dobře vyvážený. Titán může pilota sice jednoduše zašlápnout a má i znatelně větší počet životů, ale není natolik mobilní a představuje velký cíl. Podobně jako v prvním díle může pilot titána osedlat, jen mu tentokrát nestřílí do slabého místa pro poškození, ale tahá z něj baterii. To titánu uškodí, ale z akce neodstaví. Ukradené baterie pak poslouží k opravám přátelských titánů. 

Celá hratelnost připomíná Call of Duty na koksu. Mapy jsou přizpůsobené, aby podporovaly piloty používaný jetpack a schopnosti běhat po zdech, díky čemuž se často dočkáte dechberoucích situací. Pohyb navíc bez velké snahy působí přirozeně a hladce. Po úmrtí se hráč dostane zpět do bitvy, aniž by musel dlouho cestovat.

Svižnost multiplayeru dále udržuje nekonečná munice. Nehledě na zbraň je potřeba sledovat pouze počet kulek v zásobníků. Zcela invididuální je bytelnost pilotů. Ti umírají velmi rychle, což některým může vyhovovat, jiní budou otráveni z častého umírání. Titul si tento fakt uvědomuje a na skórových tabulkách počet úmrtí neuvádí.

Multiplayer jasně rozděluje nováčky a zkušenější hráče. Přestože působí podobně jako ten v Call of Duty, vybízí hráče k naučení všemožných pokročilých triků, bez kterých samozřejmě není nijak zásadně penalizován, ale poskytují znatelnou výhodu. Kupříkladu nováčci mají tendenci zůstávat často na zemi, kde jsou nejen zašlápnutelní titány, jsou i snadným cílem pro všechny ostatní. Na druhou stranu pokročilí hráči jsou neustále v pohybu na stěnách budov a na střechách.

Na výběr je mezi osmi herními módy. Najdete zde například klasiky jako CTF, FFA nebo Capture & Hold. Snad vůbec nejpopulárnějším módem je ten z prvního dílu - Attrition. V něm se utkáte s ostatními piloty a v průběhu zápasu můžete při dosažení určitého skóre přivolat svého titána. Vyhrává tým, jenž nasbírá nejvíce bodů sestřelováním NPC postaviček, titánů a pilotů. 

Jednoduše řečeno, multiplayer nabízí pořádnou porci zábavy. Každý si v něm najde svůj styl a neomrzí po pár hodinách jako jeho předchůdce. Značka konečně naplnila svůj potenciál, který v předešlém díle hodila do koše. 

Titán padá, něco si přej

Grafika i ozvučení jsou od minulého dílu také na vyšší úrovni. Čas od času sice vystraší ohyzdná textura, ale při svižnosti soubojů se snadno ztratí. Snímkování se po většinu hry drží velmi stabilně, bez častých výkyvů. 

Obřím problémem, se kterým se ale Titanfall 2 aktuálně potýká, jsou opakované pády. Ať už hrajete sami nebo s lidmi, čas od času hra bez jakéhokoliv důvodu spadne. Někdy se tak nestane několik dobrých několik hodin, jindy hra nevydrží ani pár desítek minut. Někteří hráči tyto problémy hlásí, jiní je negují - jedná se tedy lehce o sázku do loterie, než přijde vhodný patch. 

Titul i přes všechna negativa hodnotíme z hlediska hratelnosti a zábavy pozitivně. Vývojáři už nyní ví, že rozdělovat komunitu placeným DLC obsahem je velmi špatný nápad. Veškerý stahovatelný obsah bude tedy v budoucnu zdarma. Po zakoupení základní hry už nemusíte nikdy nic dalšího dokupovat, a máte tak celé balení. 

Verdikt

Titanfall 2 je vším, čím měl být první díl. Zázraky od něj nečekejte, zavedenou formuli ovšem dovedl téměř k dokonalosti. Zapomenutelný singlplayer vyvažuje zábavný a různorodý multiplayer a s koupí vedle rozhodně nešlápnete.