První robotičtí psi, které si veřejnost mohla pořídit, byli spíš legrační než užiteční. Plastová těla, jednoduché pohyby, pár zvuků a blikající oči. Dnes se ale vývoj posunul o mílové kroky dál. Moderní robopes umí chodit, běhat, rozeznat majitele, učit se, vyjadřovat „emoce“, a dokonce komunikovat pomocí umělé inteligence.

První vlna skutečné pozornosti přišla s modelem Sony Aibo, představeným v roce 1999. Tento robopes se stal miláčkem technologických nadšenců, ale také předmětem výzkumu – jak lidé reagují na umělou náklonnost? A proč si vůbec kupují robota ve tvaru psa?

Aibo: Japonský pionýr robotické empatie

Sony Aibo je dnes ikonou. Po mnoha iteracích se v roce 2018 vrátil ve velkém stylu – s AI jádrem, kamerou s rozpoznáváním obličeje, senzory dotyku, pohybem uší a ocasu podle nálady. Aibo si pamatuje, kdo jste, reaguje na jméno, může se „naučit“ vaše denní zvyky a přizpůsobit jim své chování.

Navíc je propojený s cloudovou službou, díky níž si může „zážitky“ sdílet mezi různými zařízeními. Ačkoli je to jen robot, mnoho majitelů jej označuje za skutečného člena domácnosti. V Japonsku se dokonce objevily pohřební obřady pro porouchané nebo odpojené Aiba – vedené buddhistickými mnichy.

Cena? Přes 3000 dolarů, plus měsíční poplatek za cloudové služby. Emoce nejsou levné – ani ty umělé.

Loona: Emočně citlivý mazlík z TikToku

Na opačné straně spektra je robopes Loona od čínské společnosti KEYi Tech. Malý, roztomilý robot s velkýma animovanýma očima a pohyblivým tělem, který má ale obrovský úspěch mezi mladšími uživateli. Loona je vybavená kamerou, mikrofonem, reproduktorem a několika senzory, díky nimž umí:

• sledovat vás po místnosti
• reagovat na hlas, gesta a dotek
• vyjadřovat „radost“ nebo „zklamání“
• zapamatovat si váš hlas a tvář

Loona se stala virální senzací právě proto, že dokáže simulovat emoce způsobem, který je pro člověka intuitivně srozumitelný. Když ji například „pohladíte“, rozsvítí se jí oči, rozvibruje tělo a zakňučí radostí. Děti i dospělí si k ní velmi rychle vytvoří vztah – i když pod slupkou je stále jen program.

Spot: Robot, který místo aportování hlídá perimetr

Úplně jinou ligu hraje Spot od Boston Dynamics. Tohle už není roztomilý mazlík – to je čtyřnohý stroj s pokročilou rovnováhou, schopností chodit po schodech, vyhýbat se překážkám, nést náklad nebo mapovat terén.

Spot je určen především pro průmysl a bezpečnostní složky. Využívá se:

• v ropných rafinériích a elektrárnách
• při záchranných operacích po katastrofách
• v armádě jako nosič vybavení nebo průzkumník
• na letištích a v nemocnicích jako autonomní hlídač

Některé varianty jsou vybaveny lidarem, kamerami, mikrofony, a dokonce robotickým ramenem. Umožňují dálkové ovládání i plně autonomní režim.

Je to stále „pes“? Ne. Ale čtyři nohy, stabilita a chování napodobující zvíře činí z tohoto robota nejen efektivní stroj, ale i předmět veřejné fascinace – a občas i strachu.

Robotičtí psi v domácnostech: Trend, nebo nutnost nové doby?

Technologie proniká do všech koutů našeho života – a v posledních letech začala měnit i způsob, jakým chápeme vztah ke zvířatům. Robotičtí psi se pomalu zabydlují v domácnostech, nemocnicích i pečovatelských ústavech. Ale proč by si někdo pořizoval stroj místo živého tvora? A co nám tenhle vývoj říká o nás samotných?

Když alergie a samota potkají technologii

Jedním z důvodů, proč lidé uvažují o robopsovi, jsou čistě praktické překážky. Mnozí by si rádi pořídili psa, ale jejich zdravotní stav to nedovoluje. Alergie na srst, prach nebo sliny jsou běžnou překážkou – robopes ovšem nepouští chlupy, nekýcháte kvůli němu a jeho přítomnost nezatěžuje dýchací cesty.

Jiní lidé zase řeší omezení daná věkem nebo bytem. Starší osoby často touží po kontaktu, ale na péči o psa už nemají sílu. Pro ně se robopes stává vítaným společníkem, který nezlobí, neštěká a neunaví je. V městských bytech navíc někdy platí zákazy domácích zvířat – a robopes, jakožto nehlučný a bezproblémový robot, těmto podmínkám perfektně vyhovuje.

Robot jako terapeut a parťák

Robotičtí psi dnes zdaleka nejsou jen hračkami. V mnoha případech fungují jako emoční podpora – a to zcela cíleně. Vývojáři některých modelů se zaměřili právě na pomoc lidem v náročných situacích. Příkladem je Tombot Jennie, roztomilý robot navržený ve spolupráci s odborníky na Alzheimerovu chorobu.

Jennie vypadá a chová se jako štěně: vrtí ocáskem, vydává radostné zvuky, reaguje na hlas a hlazení. Neumí aportovat, ale dokáže poskytnout pocit blízkosti. Pomáhá pacientům s pamětí, zklidňuje jejich úzkosti a dodává jim pocit rutiny a jistoty. To vše bez rizika, že by se rozčílila, kousla nebo onemocněla.

Podobné využití nacházejí robotičtí psi i v péči o děti se speciálními potřebami, v nemocnicích nebo izolovaných komunitách. Emoce totiž nejsou vyhrazeny jen pro živé tvory – v určitém kontextu je dokáže spouštět i dobře navržený kus kovu s algoritmem.

Zdroj: Shutterstock

Etické otazníky a digitální soucit

Jenže s popularitou robotických mazlíčků přicházejí i zcela nové otázky. Není to jen o tom, zda jsou praktičtí, ale i o tom, jak moc se k nim dokážeme emocionálně připoutat – a co se stane, když ten vztah náhle skončí.

Co když se porouchají? Co když výrobce zruší cloudovou službu, díky níž robot „žije“? A co když se stroj chová natolik věrohodně, že jej dítě začne vnímat jako skutečného psa?

Studie z MIT ukázala, že děti do deseti let vnímají robopsa jako živou bytost – reagují na něj stejně jako na živé zvíře, těší se na něj, truchlí, když zmizí. To není jen roztomilé, ale i znepokojivé. Tvoříme si vztah ke stroji – a on je navržen tak, aby nám lásku vracel. Jenže ta „láska“ je nakódovaná, neautentická. Nebo… je to vůbec důležité?

Když mazlíček potřebuje firmware a cloud

Na rozdíl od skutečného psa robopes nepotřebuje granule, ale nabíječku a aktualizaci firmwaru. Místo misky mu stačí Wi-Fi připojení a mobilní aplikace. Místo cvičáku mu nastavíte parametry v cloudu. To vše mění náš přístup k péči – není to už fyzická starost, ale digitální údržba.

Nový typ vztahu s „mazlíčkem“ spočívá v jiném typu rituálů. Nevedete ho na procházku, ale hlídáte stav baterie. Nehladíte ho, ale kontrolujete, jestli správně rozpoznal váš hlas. A když nefunguje? Voláte technickou podporu, ne veterináře.

To všechno může být praktické. Ale může to být i symptom doby, která nahrazuje přírodu technologiemi. Ne z rozmaru, ale protože je to jednodušší, efektivnější – a občas i bezpečnější.

Symbol doby – nebo její karikatura?

Robopes není jen hračkou pro geeky. Je zrcadlem naší společnosti. Ukazuje, jak hluboko se technologie vnořila do našich emocí, jak snadno si necháme nahradit živý kontakt simulací – a jak těžko se s tím pak rozcházíme.

Na jedné straně přináší úlevu těm, kteří by jinak byli osamělí. Na druhé straně ale odhaluje naši potřebu řídit vztahy podle algoritmu, nastavovat si je podle nálady a mazlit se s něčím, co nás nikdy nezklame.

Zatímco živý pes se občas probudí naštvaný, štěkne na souseda nebo vám rozkouše boty, robopes se usměje vždycky. Protože byl tak naprogramován. Je to výhoda? Nebo ztráta toho nejdůležitějšího, co vztah tvoří – nevyzpytatelnosti, přirozenosti a opravdovosti?