Měsíc dnes působí jako klidné a geologicky téměř mrtvé těleso. Nemá atmosféru, nemá aktivní vulkány a na rozdíl od Země také nemá silné globální magnetické pole. Přesto vědci už desítky let nacházeli v měsíčních horninách stopy velmi silného magnetismu. To vyvolávalo zásadní otázku. Měl Měsíc v minulosti vlastní silné magnetické pole, podobné tomu zemskému?

Nová studie vědců z Oxfordské univerzity naznačuje, že odpověď je složitější. Podle jejich zjištění měl Měsíc po většinu své historie magnetické pole spíše slabé. Silné magnetické epizody ale skutečně existovaly. Jenže trvaly velmi krátce a byly mnohem vzácnější, než si vědci dlouho mysleli.

Výzkum vycházel z detailní analýzy hornin, které na Zemi dopravili astronauti během misí Apollo. Právě tyto vzorky dlouhodobě naznačovaly existenci silného magnetického pole v rané historii Měsíce před zhruba čtyřmi miliardami let.

Když místo přistání zkreslí vědu

Ukázalo se ale, že samotné mise Apollo mohly nevědomky vytvořit zvláštní zkreslení. Astronauti totiž přistávali hlavně v oblastech zvaných mare. Jde o rozsáhlé lávové pláně, které jsou relativně hladké a vhodné pro přistání kosmické lodi.

V těchto oblastech se nachází specifický typ sopečných hornin s vysokým obsahem titanu. A právě tyto horniny mají výraznou schopnost zachytit silné magnetické signály.

Tým vědců zjistil zajímavou souvislost. Vzorky s vysokým obsahem titanu téměř vždy vykazovaly stopy silného magnetického pole. Naopak horniny s nízkým obsahem titanu ukazovaly magnetismus velmi slabý.

To naznačuje, že silné magnetické pole na Měsíci nevznikalo trvale, ale jen při specifických geologických procesech hluboko pod povrchem. Když se v nitru Měsíce roztavily titanem bohaté materiály, mohlo dojít k krátkému vzniku velmi silného magnetického pole. Takové epizody ale pravděpodobně trvaly jen několik tisíc let a možná dokonce jen několik desetiletí.

V měřítku miliard let jde o extrémně krátké okamžiky. Přesto se právě tyto epizody otiskly do některých hornin, které se později dostaly do rukou vědců.

Počítačové modely vytvořené pro novou studii ukazují, že pokud by vědci měli náhodně vybraný soubor měsíčních hornin z celého povrchu Měsíce, pravděpodobnost nalezení tak silných magnetických stop by byla velmi malá. Apollo však přistálo právě v oblastech, kde se tyto horniny nacházejí častěji.

Jinými slovy. Věda se dlouho dívala na velmi specifický výsek měsíční historie. Nové poznatky přicházejí v době, kdy se chystají další pilotované mise k Měsíci. Program Artemis má přinést nové vzorky z odlišných částí měsíčního povrchu. Pokud se podaří získat horniny z geologicky různých oblastí, může se obraz dávné historie Měsíce ještě výrazně zpřesnit.