Na výzkumu se podílela vědecká skupina vedená biologem Alexisem Earlem, někdejším doktorandem profesora Dustina Rubensteina. Tým strávil více než 20 let sledováním tisíců interakcí těchto ptáků v afrických savanách. Výsledky přepisují zažité představy o tom, že zvířata pomáhají výhradně svým příbuzným, čímž si zajišťují šíření vlastních genů.

„Společnosti špačků nejsou jen jednoduché rodiny. Jsou to složitá společenství podobná lidským – zahrnují jak příbuzné, tak nepříbuzné jedince, kteří spolu dlouhodobě žijí a spolupracují,“ říká Rubenstein.

Nezištná pomoc i mimo rodinu

Zatímco věda dlouho potvrzovala, že živočichové častěji pomáhají členům své rodiny, aby tím posílili šíření genetického materiálu, špačci přinášejí novou perspektivu. Pomoc totiž poskytují i ptákům, s nimiž nejsou v žádném příbuzenském vztahu – a co víc, dělají to opakovaně, někdy i celé roky.

Právě tuto formu „reciprocitní pomoci“ bylo dosud téměř nemožné u zvířat věrohodně dokázat. Vyžaduje totiž dlouhodobé, pečlivě dokumentované pozorování a detailní genetické analýzy. Rubensteinův tým však během 40 hnízdních sezón analyzoval chování i DNA stovek jedinců. Díky tomu mohli položit zásadní otázky: Pomáhají ptáci jen příbuzným? A pokud ne – komu pomáhají, a proč?

Zdroj: Shutterstock

Závěry studie ukazují, že špačci sice častěji pomáhají příbuzným, ale zároveň si vytvářejí specifické, dlouhodobé vazby i s některými nepříbuznými jedinci. Tyto vztahy nejsou náhodné – jedná se o konzistentní, opakovanou spolupráci, která připomíná lidská přátelství.

„Mnoho z těchto ptáků si v podstatě vytváří přátelské vztahy,“ potvrzuje Rubenstein. „Naším dalším cílem je zjistit, jak tyto vztahy vznikají, proč některé vydrží roky a jiné ne, a jaký význam to má pro celý ekosystém.“

Špačci a širší svět zvířecích vztahů

Studie navazuje na dlouholetý výzkum Rubensteinova týmu, který zkoumá sociální chování napříč zvířecí říší. Kromě špačků vědci sledovali například chování mořských krevet v Karibiku, vos v Africe, brouků v Asii a drobných savců v Austrálii. Výzkum tak přispívá k širšímu poznání toho, jak a proč se vyvíjejí složité sociální struktury nejen u lidí, ale i v přírodě.

Rubenstein na závěr dodává: „Myslím, že reciprocitní pomoc existuje u mnoha zvířecích druhů – jen jsme je dosud nesledovali dostatečně dlouho, abychom to mohli zaznamenat.“

Přátelství mezi zvířaty není fikce. Africké špačky spojují dlouhodobé, vědomé vztahy spolupráce, které se v mnohém podobají lidským poutům. Ať už jde o sdílení hnízdních povinností, vzájemné varování před predátory nebo péči o mláďata, tyto ptáky drží pohromadě více než jen genetické vazby. Jsou důkazem, že i v přírodě platí staré známé: Pomáhej – a jednou se ti to vrátí.