Ačkoli se Země často nazývá „modrou planetou“, realita je taková, že většinu jejího vodního povrchu téměř vůbec neznáme. Vědci z Ocean Discovery League ve studii publikované v Science Advances upozorňují, že hlubinná mořská dna, tedy oblasti pod 200 metry hloubky, jsou téměř nezmapovaná. Přes desítky let výzkumu máme vizuální data z méně než jedné desetitisíciny tohoto prostoru.

Tento nepoměr je alarmující, vezmeme-li v úvahu, že hluboký oceán tvoří přibližně 66 % zemského povrchu. Srovnání? Vizuálně pozorovaná oblast odpovídá rozloze amerického státu Rhode Island – nebo zhruba desetině Belgie.

Proč na tom záleží?

Hlubinný oceán není mrtvá zóna. Právě naopak. Je zásadní pro klimatickou rovnováhu, produkuje kyslík, ukládá uhlík a je potenciálním zdrojem nových léků. Navzdory tomu, že v něm probíhají klíčové ekologické procesy, zůstává jeho stav i fungování vědecky nedostatečně zmapováno.

Jak uvádí hlavní autorka studie, oceánografka Dr. Katy Croff Bell:
„Čelíme rostoucím hrozbám – od klimatické změny po zájem těžit minerály z mořského dna. A přitom téměř nic nevíme o tom, co bychom těžili a ničili.“

Pět zemí, které rozhodují o celém oceánu

Z analýzy více než 44 000 hlubokomořských ponorů provedených od roku 1958 vyplývá, že většina těchto výzkumů se koncentruje v blízkosti několika málo států. Přes 65 % vizuálních pozorování se odehrálo do 200 námořních mil od USA, Japonska a Nového Zélandu. Pokud přidáme ještě Francii a Německo, máme pětici států, které stojí za 97 % všech hlubinných výprav.

Tato nerovnováha má své důsledky: výzkum a ekologické závěry jsou založeny na nepatrném vzorku ne z celého světa, ale z několika vybraných lokalit. Vědci tak varují, že pokud bychom stejným způsobem hodnotili pozemské ekosystémy, dělali bychom závěry o celé planetě na základě pozorování jediné metropole – třeba Houstonu v Texasu.

Nejde jen o geografické omezení. Téměř třetina dosavadních záznamů vznikla před rokem 1980 a často šlo o černobílé snímky v nízkém rozlišení. Po 80. letech se výzkum navíc přesunul z otevřeného oceánu (tzv. volného moře) do výsostných vod států, kde se výzkum podřizuje národním prioritám – často průmyslovým nebo těžebním.

Aby toho nebylo málo, většina výzkumné pozornosti se soustředila na několik geologických útvarů, jako jsou příkopové zóny nebo podmořské hřebeny. Oproti tomu rozsáhlé oblasti jako abyssální pláně nebo osamělé podmořské hory (seamounts) zůstávají téměř neznámé.

Naděje v technologii a spolupráci

Přesto existuje cesta ven. Díky novým technologiím se otevírá možnost, jak zlevnit průzkum hlubokého oceánu a zpřístupnit ho i státům, které si dosud nemohly dovolit vlastní podmořské mise. Vědci z Ocean Discovery League proto apelují na inkluzivní přístup – do výzkumu je třeba zapojit i nízko- a středněpříjmové země.

„Pokud máme oceán pochopit, musíme mu nejdřív dát hlas – a ten nesmí patřit jen několika bohatým státům,“ říká Dr. Ian Miller z National Geographic Society, která výzkum spolufinancovala.

Cílem je vytvořit globální síť výzkumníků, komunit a technologických nástrojů, která zajistí reprezentativní pohled na největší, nejhlubší a nejméně známý ekosystém planety.

Ticho hlubokého oceánu je v kontrastu s naléhavostí jeho výzkumu. Ať už kvůli udržitelnému využívání zdrojů, ochraně klimatu nebo objevům, které mohou změnit medicínu, musíme přestat přehlížet tu část Země, kterou jsme zatím téměř neviděli.

Nedostatek dat totiž neznamená, že se v hlubinách nic neděje. Znamená to jen, že o tom nevíme – a v době, kdy příroda čelí největším výzvám v historii, si takovou nevědomost nemůžeme dovolit.