Evropský ježek patří mezi zvířata, jejichž počty v posledních letech rapidně klesají. Odhady mluví o poklesu až o polovinu během jediné dekády. Přestože patří k nejznámějším obyvatelům našich zahrad a parků, sledovat jejich populace ve velkém měřítku je obtížné. Vědci proto hledají nové cesty – a jednou z nich je využití satelitních snímků a strojového učení.

Myšlenka je překvapivě prostá: Nehledat samotné ježky, ale prostředí, které milují. Tím jsou husté keře ostružiníku, známé jako brambles. Poskytují jim úkryt, místo k hnízdění i bohatý zdroj potravy, protože lákají hmyz i drobné bezobratlé. Bramble je tedy pro ježka něco jako bytový komplex s plnou lednicí.

Za projektem stojí mladý výzkumník Gabriel Mahler z univerzity v Cambridge. Namísto složitých neuronových sítí využil relativně jednoduché metody strojového učení – logistickou regresi a klasifikátor k-nejbližších sousedů. Data přitom čerpá ze snímků evropských družic Sentinel a propojuje je s pozorováními uživatelů platformy iNaturalist, kde lidé dobrovolně nahrávají, co v přírodě viděli.

Zdroj: Shutterstock

Aby se ukázalo, zda systém opravdu funguje, vydali se Mahler a jeho kolegové přímo do terénu. Podle modelu si vytipovali několik lokalit kolem Cambridge a vyrazili je prověřit s GPS a mobilními telefony v ruce. A výsledek? Hned u prvního označeného místa objevili hustý porost ostružiníku. Podobně uspěli i jinde – například v Milton Country Parku, kde každé vysoce „pravděpodobné“ místo odpovídalo realitě. Vtipná shoda nastala, když je model navedl do rezervace s příznačným názvem Bramblefields, kde skutečně našli rozsáhlé keře.

Samozřejmě to není bez limitů. Z vesmíru se daří lépe zachytit velké a otevřené porosty. Menší bramble pod stromovým patrem jsou pro satelitní senzory hůře čitelné. To je logické, protože družice vidí shora a listnatý kryt dokáže spolehlivě schovat i to, co je pod ním.

I když jde zatím jen o pilotní experiment, ukazuje se, že metoda má potenciál. Výzkum zatím neprošel recenzovaným vědeckým časopisem a první testy v terénu byly spíše neformální. Přesto je to důležitý krok k tomu, jak v budoucnu efektivně mapovat prostředí vhodné pro chráněné druhy. Zatímco tradiční sčítání ježků je časově náročné a spoléhá často na dobrovolníky, satelitní data nabízejí nepřetržitý a plošný pohled na krajinu.

Pokud se metoda osvědčí, může mít využití i mimo svět ježků. Stejným způsobem by bylo možné sledovat invazní rostliny, šíření škůdců v zemědělství nebo třeba změny v lesních porostech. A protože použitý model není výpočetně složitý, teoreticky by mohl fungovat i přímo v mobilních telefonech. Terénní pracovníci by tak mohli okamžitě ověřovat výsledky a systém dále vylepšovat.