Naše Sluneční soustava se nerodila jen kolem Slunce. Klíčovým hybatelem její rané architektury byl Jupiter – obří planeta, jejíž gravitace formovala oběžné dráhy, rozvrstvila prach a plyn a pomohla definovat, kde vzniknou další planety.

Podle nové studie zveřejněné 20. května 2025 v časopise Nature Astronomy sehrál Jupiter zcela zásadní roli už v době, kdy uplynulo sotva 3,8 milionu let od vzniku prvních pevných částic kolem mladého Slunce. V té době už byl Jupiter gigantem – jeho objem přesahoval více než 2000 Zemí a jeho magnetické pole bylo 50krát silnější než dnes.

Malé měsíce jako klíč k minulosti

A jak se vlastně dá rekonstruovat podoba Jupiteru stará 4,5 miliardy let? Vědci Konstantin Batygin (Caltech) a Fred C. Adams (University of Michigan) se zaměřili na dvě nenápadné družice: Amaltheu a Thebe. Tyto malé měsíce obíhají velmi blízko Jupiteru, dokonce blíž než známý měsíc Io.

Jejich dráhy ale nejsou dokonale rovinné – mají drobné sklony. A právě tyto odchylky umožnily výzkumníkům „cestovat zpět v čase“. Pomocí matematických modelů a zákonů zachování hybnosti dokázali odhadnout, jak mohutný a rozžhavený Jupiter musel být, když Sluneční soustavu ještě halil protoplanetární oblak.

🧠 Klíčová myšlenka: Místo obvyklých nejistot v modelování – jako je propustnost plynů nebo rychlost akrece – využili měřitelné fyzikální vlastnosti a dynamiku oběžných drah. Výsledkem je přesnější rekonstrukce podoby planety z doby, kdy se mlhovina začala rozpadat a ustalovaly se základní struktury soustavy.

Obří koule energie: Jupiterův dávný stav

Z analýzy plyne fascinující obrázek: dávný Jupiter byl mnohem větší, rychleji rotoval a jeho magnetosféra byla skutečně kolosální. Magnetické pole této mladé planety dokázalo ovlivňovat své okolí stovky tisíc kilometrů daleko, zasahovat do proudění ionizovaného plynu a tvarovat vývoj dalších těles.

Tak silná magnetická aktivita pravděpodobně chránila i okolní materiál před erozí, nebo naopak směrovala toky plynu tak, aby některé oblasti mlhoviny zůstaly „nepřístupné“ pro vznik dalších planet. Jinými slovy: Jupiter nejen vznikl, ale zároveň rozhodoval, co dalšího může vzniknout.

Od teorie ke konkrétnímu důkazu

Základní teorie o vzniku obřích planet – tzv. akrece jádra, tedy shromažďování pevného materiálu a následné nabalování plynného obalu – vznikla už před dekádami. Vědecký tým vedený Batyginem a Adamsem však k této teorii přidal konkrétní číselné důkazy: rozměry, rotaci i magnetickou sílu v konkrétném časovém bodě. Tím vytvořili nový milník – referenční bod, od něhož lze lépe modelovat vývoj celé soustavy.

Zdroj: Shutterstock

„Naší snahou je pochopit, odkud pocházíme. A přesné určení raných fází formování planet je klíč k tomu, abychom to zjistili,“ říká Konstantin Batygin.

Vědecký význam: Jasnější obraz počátků

Fred Adams shrnuje podstatu objevu: „Je úžasné, že i po 4,5 miliardách let máme v ruce dost důkazů, abychom rekonstruovali fyzikální stav Jupiteru v době, kdy Slunce ještě ani nehořelo naplno.“

Výsledky přinášejí nejen hlubší vhled do vývoje Jupiteru samotného, ale i celé soustavy – včetně Země. Mění představu o tom, jak byla hmota v rané fázi rozložena, jak se formovaly dráhy a proč právě tak, jak dnes vidíme.