Na vánočních obrazech i v betlémech má vždy své pevné místo. Velká, jasná hvězda visící nad jesličkami, někdy s paprsky, jindy s ocasem. Přitom celý příběh stojí na jediné větě z Matoušova evangelia. „Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Nic víc, žádný popis, žádné detaily. Žádný jiný evangelista se o podobném úkazu nezmiňuje.

Právě tahle stručnost je důvodem, proč Betlémská hvězda zaměstnává astronomy už více než dva tisíce let. Nejde o otázku víry, ale o snahu pochopit, zda se za biblickým obrazem mohl skrývat skutečný, pozorovatelný jev. A pokud ano, jaký.

Dlouho se nabízela jednoduchá odpověď. Kometa. Je výrazná, pohyblivá, nepřehlédnutelná. Jenže historické souvislosti tuhle představu spíš oslabují. Ve starověku byly komety chápány jako špatná znamení. Spojovaly se s válkami, pády vládců nebo katastrofami. To příliš nekoresponduje s narozením dítěte, které mělo být králem.

Navíc nehraje dobře ani čas. Nejznámější kometa byla sice pozorována několik let před začátkem našeho letopočtu, ale ne v období, které většina historiků spojuje s narozením Ježíše. Kolem symbolického roku nula navíc žádná výrazná kometa doložena není.

Obraz Betlémské hvězdy jako komety se do evropské tradice dostal až mnohem později, hlavně díky umění. Když italský malíř Giotto na počátku 14. století zobrazil nad Betlémem hvězdu s ocasem, vycházel pravděpodobně z vlastního zážitku s jasnou kometou, kterou tehdy viděl na obloze. Od té doby se tento motiv uchytil natolik, že ho bereme jako samozřejmost.

Když se planety seřadí a nebe zpozorní

Pokud se opustí komety, zůstává podle dnešní astronomie silnější kandidát. Konjunkce planet. Jde o situaci, kdy se z pohledu Země několik jasných planet přiblíží k sobě natolik, že působí jako mimořádně nápadný objekt. Nejde o výbuch ani nový útvar, ale o velmi vzácné optické uspořádání.

Zdroj: Shutterstock

Už v 17. století si této možnosti všiml Johannes Kepler. Když pozoroval výraznou konjunkci planet, uvědomil si, že podobný úkaz mohl sehrát roli i v biblickém příběhu. A moderní výpočty mu dávají za pravdu. Kolem roku sedm před naším letopočtem došlo k trojnásobné konjunkci Jupiteru a Saturnu. Planety se k sobě přiblížily hned třikrát během jednoho roku, na jaře, na podzim a v zimě.

Z astronomického hlediska šlo o velmi neobvyklou událost. Jupiter byl ve starověké astrologii spojován s královskou mocí, Saturn s židovským národem. Pro vzdělané pozorovatele z východu, kteří sledovali nebe systematicky, mohl takový jev působit jako významné znamení.

Zajímavé je i časování. Přestože to zní paradoxně, narození Ježíše pravděpodobně nespadá do roku nula. Křesťanský letopočet byl zaveden až o několik století později a jeho autor se při výpočtech dopustil chyby. Podle historických dat mohl Ježíš přijít na svět zhruba mezi roky sedm a čtyři před naším letopočtem. Právě do tohoto období konjunkce planet zapadají.

Vedle toho existují i další hypotézy. Zmiňuje se výbuch hvězdy, takzvaná supernova, nebo mimořádně těsné přiblížení Jupiteru a Venuše, které by na obloze vytvořilo oslnivý bod. Některé z těchto úkazů jsou doloženy v asijských kronikách, jiné vycházejí z přesných astronomických výpočtů. Žádná z teorií ale nemá definitivní důkaz.

Betlémská hvězda tak zůstává zvláštním případem. Není to jen legenda, ale ani jasně identifikovaný astronomický objekt. Spíš stopa po skutečném nebeském jevu, který byl tehdy natolik neobvyklý, že se otiskl do příběhu, jenž přežil dvě tisíciletí. A právě v tom spočívá její síla. Ne v tom, co přesně byla, ale že se lidé dodnes snaží porozumět tomu, co tehdy na obloze opravdu zářilo.