MiG-35 (zdroj)

MiG-35 (v kódu NATO Fulcrum-F se řadí mezi víceúčelové stíhací letouny 4++ generace. Ve svém portfoliu proto má zbraňové systémy určené proti vzdušným, pozemním i námořním cílům. Vychází z dřívějších verzí MiG-29K/KUB (pro letadlové lodě) a MiG-29M/M2. Využívá ve větší míře kompozitní materiály a velký důraz byl při návrhu kladen na zvýšení životnosti draku.

Pohon zajišťuje dvojice proudových motorů RD-33MK s životností 4 000 hodin (údajně vydrží ještě více), což je takřka dvakrát více než u původních RD-33. Oproti nim mají nové motory také vyšší tah s přídavným spalováním, menší tepelnou stopu a jsou plně digitálně řízeny. Letounu dokáží udělit maximální rychlost M = 2,25. Nový radiolokátor FGA-29 Žuk-AE typu AESA. Současně může detekovat až 30 vzdušných cílů a na 6 z nich vést palbu. Vedle toho je nový MiG vybaven elektro-optickým čidlem pro automatizované vizuální vyhledávání a následné sledování vzdušných cílů. Pro výzbroj má letoun celkem devět pylonů.

Zatím žádný zákazník

Nový MiG-35 měl původně nahradit snad všechny starší MiGy-29. Od té doby však došlo k zásadnímu snížení počtu tohoto typu v ruském letectvu. Aktivní zůstávají už jen u několika jednotek, slouží k výcviku a podstatná část je odstavena pro špatný technický stav. Bojeschopné budou snad až na výjimky už jen MiGy-29SMT, jejichž první várka mířila v roce 2006 do Alžírska, ale byla pro problémy s kvalitou vrácena. Zájem o již vyrobení letouny projevilo ruské letectvo potýkající se v té době se stavy bojeschopných strojů a po vyřešení problémů se tato varianta MiGu osvědčila natolik, že posléze byla doobjednána další várka.

Úplná náhrada v poměru 1:1 přesto není v nejbližší budoucnosti vůbec reálná. Objednávka na prvních 24 strojů MiG-35 v rámci vyzbrojovacího programu pro roky 2018 až 2027 je ostatně chápána jako pomoc výrobci vůbec zavést výrobu a pomoci mu k exportu. Několik prvních letounů má dostat akrobatická skupina Střiži. Kam jinam zamíří další letouny prozatím také není známo.

Na prvního zahraničního zájemce stále čeká. V úvahu připadají zákazníci z Afriky, Střední Asie a Jižní Ameriky. Tedy obecně ti, kteří nemohou nebo nechtějí pořizovat „západní“ stíhací letouny. V úvahu připadá Argentina, které byly letouny v tomto roce nabídnuty včetně protilodních střel Kh-35 a Kh-38. Zmiňovány jsou také Peru, Bangladéš a Myanmar.

Dříve favorizovaný Egypt se nakonec v roce 2015 rozhodl pro starší MiG-29M/M2, na které nebylo třeba čekat. Podobně se nakonec situace vyvinula také v Arménii, která zřejmě pod časovým tlakem pořídila Su-30SM.  

Role v ruském letectvu

Otázkou zůstává také perspektiva MiGu-35. V současné době totiž ruské letectvo sází především na letouny Su-30, Su-35 a Su-34, a do budoucna počítá s Su-57. Navíc probíhají práce na budoucím jednomotorovém stíhacím letounu, jenž je opět označován za nástupce MiGu-29, potažmo i MiGu-35. Ten je nicméně stále jen ve stádiu koncepčních prací a vyhodnocování požadavků. Spekuluje se, že by měl maximálně využívat technologie z letounu Su-57 – motory, zbraňové systémy, senzory atd.

Ještě v roce 2017 při představení veřejnosti mluvilo o nasazení MiGu-35 v západním okruhu. V té době ještě žádný stát NATO z východní nebo střední Evropy neměl letouny 5. generace. Za poslední roky sice některé státy rozhodly o modernizaci, ale jedině Polsko se nakonec rozhodlo pro pořízení F-35 – ostatní mají a minimálně v krátkodobém horizontu budou mít k dispozici letouny patřící do 4,5, potažmo 4,5+ generace. V takové konkurenci se tak případně zavedení MiGu-35 do výzbroje nejeví jako nesmyslné – ba spíše naopak.

Už MiG-29 býval často v roli stíhacího letounu určeného ke vzdušnému boji na frontové linii. Oproti tomu těžší typy Su-27 byly určeny k nasazení v hloubi nepřátelského vzdušného prostoru, případně ve větších vzdálenostech od letišť. Víceúčelové letouny Su-30 a Su-35 na tom v tomto ohledu nejsou jinak. Su-34 plní roli útočného, respektive úderného letounu a MiGům tedy přímo nekonkuruje.

Lehký stíhací letoun

Role MiGu-29, respektive MiGu-35 bývá často vzhledem ke dvoumotorové koncepci zpochybňována. Skutečností ovšem je, že svou hmotností opravdu mezi lehké stíhací letouny patří. Prázdný váží 11 000 kg, maximální vzletová hmotnost může dosahovat k 24 500 kg. Oproti tomu Su-30 má prázdný 17 700 kg a americký jednomotorový F-16 váží 8 573 kg, F-35 dokonce 13 290 kg.

Dvoumotorová koncepce MiGu znamená, že do pořizovací ceny i nákladů na údržbu se motor počítá pochopitelně dvakrát. Na druhou stranu to neplatí pro ostatní komponenty letounu. Ve srovnání s americkými a evropskými stíhacími letouny bude MiG stále podstatně levnější. Dva motory navíc obvykle znamenají lepší poměr tahu vůči celkové hmotnosti a poskytují tím pádem i vyšší nosnost zbraňových systémů. Konstruktéři navíc zapracovali na doletu, který býval velkou bolístkou původních verzí MiGu-29. MiG-35 má bojový rádius kolem 1 000 km. Dokáže doletět na vzdálenost 2 100 km, s trojicí přídavných nádrží 3 000 km. S jediným vzdušným dotankováním se pochopitelně každé z uvedených hodnot v podstatě zdvojnásobuje.