Na úvod si odpovíme na často kladenou otázku, jaký je vůbec smysl dražších skříní a proč neštačí nějaký Eurocase ME880B, který je teď třeba na CZCčku dostupný za v pravdě lidových 379 korun a má hnedle 4 hvězdičky.

Dá se říct, že je to nejlevnější skříň vůbec na českém trhu a přitom má všechno, co by taková skříň měla mít: totiž všechny strany, kus lesklého plastu vpředu, místa pro mechaniky, pevné disky, zdroj, i samotnou základní desku. Až si člověk říká, jak je to vůbec možné za těch 400 korun vyrobit. Konstrukce skříně je ze šesti základních dílů z tenkého plechu, spojených celkem šestnácti nýty, plus dvě bočnice a 4 šrouby. Váží asi jako větší kartonová krabice. Asi uhádnete, že z toho nelze postavit protijaderný bunkr.

Největším problémem takových skříní je pevnost. Něco je špatně, když skříň drží po hromadě v lepším případě bočnice, v tom horším mechaniky, disky a nejhůře základní deska. To můžete rovnou opřít desku o zeď, karty podložit knížkami a přehodit přes to staré tričko. Nebo to rovnou přilepit celé na zeď. A základní desce ohyby nesvědčí. Jistě si vzpomenete na problémy s paticí Lotus pro procesory Intel, které se při větším zahřátí mírně ohnuly a vzniknuvší studeňák zničil procesor. Když tady na desku přiděláte větší chladič, může dojít na stejný scénář, jen na vině bude levná skříň.

Za těch 400 korun ale nemůžete čekat vůbec žádný luxus: plechy jsou tenké, ale hlavně nezabroušené, takže mají parádně ostré hrany, což ve spojení se speciálně stupidním systémem instalace zajišťuje bolestivé pořezání. Dále, jak jsou tenké jako papír a levné na spojovací materiál, aktivita pevného disku rázem promění celou skříň na rozladěný orchestr. A pak tu máme u pevných disků v e-shopech recenze, jak jsou hlučné a drnčí.

Speciální devizou těchto skříní je pak skvělé zateplení, o které by se nemusel stydět ani váš boiler. Perforace jsou většinou malé, takže když se přes ně pak větrák snaží protlačit vzduch, protlačí ho málo (skoro žádný), ale udělá velký hluk. Samozřejmě další větrák = další drnčení. Za 400 tam ale rozhodně žádný větrák nehledejte. A když už tam nějaký je, je to opravdu levný větrák s chrastícími ložisky a bez rychlostní regulace. Brrr, mám husinu jen když si to představím. V levných skříních ani není moc pozic pro větráky, ale nejhorší je, že většina uživatelů chlazení ani vůbec neřeší a ani neví, že by ho řešit měla. 

Jak je známo, počítače topí a teplo jim vadí. Proto řešíme, jak je chladit, proto řešíme nějaký airflow (tok vzduchu), kdy nejlepší je zpředu dozadu. Jenže když počítač vydrží dlouho, jsou špatné prodeje, takže něco musí jít naproti jejich zvýšení, že? A když už nestačí "kurvítko" typu elektrolytického kondenzátoru přesně tam, kde fouká horký vzduch, tak musí být trh zaplaven levnými sestavami s mizerným chlazením. Levné skříně tohoto typu se tedy hodí a jelikož si lidé myslí, že skříň je jen ta krabice bez významu, jdou tyhle skříně na dračku.

Přitom ty skříně jsou většinou nevzhledné až odporné, lak nestojí za nic, plasty vržou a nelícují, tlačítka po pár měsících začnou zlobit, vyvedená přední USB jsou pouze 1.0 (tedy pomalé), přední audiopanel je dobrý jen jako držák na lízátka. Indikační LEDky jsou zase určené k vypalování očí. Bočnice drnčí, všechno drnčí. K instalaci dostanete 4 smutné šrouby pro základní desku. A nic víc než stát a hučet taková skříň neumí.

Proč investovat do dražší skříně?

Tak se pojďme podívat na ty bonusy luxusu a pohodlí, které dražší skříně přináší: Začneme lepším chlazením a tichými ventilátory už v základu a na chytrých místech. Ty nejlepší skříně pak minimalizují největšího nepřítele všech počítačů: prach. Prachem obalený velký chladič chladí asi stejně, jako žádný chladič. Jo, takový prachový filtr, kousek plastu za pár korun a jak to počítači uleví, když i po 2 letech provozu vypadá uvnitř jako nový. Filtr stačí vysunout, propláchnout (nebo osát vysavačem) a vrátit zpět – měsíční údržba počítače hotova za 2 minuty.

Proti vibrujícím diskům jsou tu antivibrační šrouby nebo speciální koše s trochou gumy, stejné je to pro ventilátory. Lepší skříně to mají. Souvisí s tím i úchytové mechanismy – šroubky už jsou přežité a disk nikam moc neuteče, aby na něj nestačila plastová západka (která u levných skříní zase jenom drnčí). Drobným problémem diskových košů je pak špatná prostupnost vzduchem, ale to už záleží na provedení.

Výslednému airflow často brání i samotné kabely. Díky Bohu za SATA kabel, protože ta nohavice ATA/IDE byla strašný nápad! Nicméně v levných skříních, jako v popravovaném EuroCasu, je každá díra jenom další hřebíček do rakve pevnosti, takže s nějakým cablemanagementem nepočítejte. V levnějších případech jsou otvory bez ogumování, což nesvědčí ani prstům, ani kabelům a je jich málo nebo jsou umístěny hloupě. Nebo není místo mezi základní deskou a bočnicí. Cablemanagement je ale super věc, pokud máte skříň, kde je realizovatelný. Hned je tam větší pořádek, počítač je tišší a o pár stupňů se méně zahřívá, což mu dává měsíce života navíc.

A pak jsou tu odhlučňovací fólie, regulátory ventilátorů, teploměry a třeba i různé dekorativní a světelné efekty – i počítačová skříň může vypadat hezky a může bojovat s masivní převahou bytových doplňků z Ikey. Pojďme se tedy podívat, co nám nabízí dnes testovaná skříň NZXT H630 za něco málo přes 3 000 korun (doporučená cena). Prozradím, že z této skvělé skříně lze svépomocí udělat skříň excelentní…