Vědci z Kalifornské univerzity v San Diegu prokázali, že nanoboti mohou putovat uvnitř živého tvora a dodávat léčivo na dané místo bez škodlivých vedlejších účinků. Tyto mikroskopické stroje byly úspěšně implantovány do živé myši.

Nanoboti byli potaženi zinkem a měli tvar trubiček o délce 20 µm a průměru 5 µm. Uvnitř pak nesli léčivo, které mělo být aplikováno na žaludeční stěnu pokusné myši. Největší problém, se kterým se museli vědci popasovat, byl pohon nanobotů. Zatím totiž neumíme pro nanoboty vytvořit tak malý pohonný mechanismus s vlastním zdrojem energie. Nakonec se řešení naskytlo samo, a tím byla kyselina chlorovodíková v žaludku.

Zinek totiž v žaludku vstupuje do chemické reakce s kyselinou chlorovodíkovou, čímž vzniká chlorid zinečnatý a vodík. Bublinky vodíku byly následně využity pro pohon nanobotů. Ti se pak chovali jako mikrokosmické rakety. A když mikrokosmické, tak odpovídající byla i jejich rychlost. V těle myši nanoboti putovali rychlostí 60 µm za sekundu. Nanoboti doputovali až do sliznice žaludku, tam se rozložili a aplikovali léčivo přímo na žaludeční stěnu. Při následné pitvě myši vědci nezjistili žádné anomálie, toxicitu díky zvýšené koncentraci zinku nebo poškození žaludeční stěny.

Kalifornští vědci připouštějí, že před námi stojí ještě dlouhá cesta než nanoboti opustí laboratoře a začnou se prohánět uvnitř člověka. Jsou ale přesvědčeni, že díky jejich zdařenému pokusu s laboratorní myší byl učiněn zásadní první krok v tomto úsilí. Jednou by nanoboti mohli úplně změnit lékařství.

Využití je značné. Od cílené dopravy léků na určité místo v těle, definitivní vypořádání se lidstva s rakovinou, vymizení cévních chorob, až po minimalizaci chirurgických zákroků. Druhá strana mince pak tkví ve zneužití těchto mikroskopických strojů, od zavirování až po riziko smrti pacienta, kdyby se nanoboti s určitou rozvinutou umělou inteligencí vymkli kontrole.