Švédská vědkyně Maria Strømme z Uppsalské univerzity přišla s teorií, která obrací běžné chápání reality. V odborném časopise AIP Advances představila model, podle něhož není vědomí produktem mozku, ale naopak základní vrstvou existence. Teprve z něj se mají odvozovat struktury, které považujeme za samozřejmé: čas, prostor i fyzikální hmota.

Strømme je známá především výzkumem nanomateriálů. Tentokrát se však pustila do mnohem širší otázky. Namísto zkoumání nejmenších částic se zaměřila na samotný rámec reality. Její model popisuje vědomí jako fundamentální (morfické) pole, které prostupuje vše. Individuální mysl pak není izolovaný jev, ale lokální projev širšího celku.

Tato představa není úplně bez historických kořenů. Už Albert Einstein, Erwin Schrödinger nebo Max Planck uvažovali o hlubším propojení mezi vědomím a fyzikální realitou. Strømme na tyto úvahy navazuje a snaží se je formulovat jazykem současné kvantové fyziky a matematiky. Nejde tedy o mystickou úvahu, ale o pokus vytvořit teoreticky konzistentní model.

Podle autorky mohou být i jevy, které bývají označovány za nevysvětlitelné, důsledkem vzájemné propojenosti tohoto morfického pole. Sama však zdůrazňuje, že klíčové je hledat testovatelné předpovědi. Její práce proto obsahuje návrhy, jak by se daly některé aspekty modelu ověřovat v rámci fyziky, neurovědy či kosmologie.

Mezi fyzikou a filozofií

Největší kontroverzi vyvolává tvrzení, že hmota není primární, ale sekundární. To, co vnímáme jako pevnou realitu, může být podle modelu jen reprezentací hlubší struktury. Vědomí by v takovém případě nebylo vedlejším produktem evoluce, ale základní podmínkou existence.

Strømme připouští, že podobné motivy lze nalézt i ve starých náboženských a filozofických tradicích. Rozdíl je podle ní v tom, že současná věda má k dispozici matematické nástroje a experimentální metodologii. Cílem však není potvrzení duchovních textů, ale výzkum toho, zda moderní fyzika nenaráží na hranice, které vyžadují nový rámec.