V atletice dlouho platilo, že technika sprintu má jasná pravidla. Postoj trupu, práce paží, délka kroku. Trenéři často hledali odchylky a snažili se je odstranit. Cílem bylo co nejvíce se přiblížit ideálnímu modelu. Jenže právě tenhle přístup teď dostává trhliny.

Studie publikovaná v odborném časopise Sports Medicine, na které se podílel mezinárodní tým výzkumníků včetně australské Flinders University a tréninkové skupiny ALTIS, naznačuje, že univerzální šablona sprintu ve skutečnosti neexistuje. Nejrychlejší sprinteři světa podle ní nevypadají při běhu stejně. A možná ani nemají.

Vědci se na sprint podívali jinak. Nehledali jednu správnou techniku, ale zkoumali, jak spolu při maximální rychlosti souvisí tělesná stavba, síla, koordinace, elasticita šlach nebo třeba historie tréninku konkrétního atleta. Zjištění je takové, že rychlost vzniká z kombinace faktorů, které jsou u každého běžce trochu jiné.

Když si člověk pustí zpomalený záznam finále světové stovky, všimne si detailů. Někdo má delší krok, jiný vyšší frekvenci. Někdo běží uvolněněji, jiný působí silověji. Přesto se všichni pohybují na hraně lidských možností.

Individualita jako součást výkonu

Autoři studie upozorňují, že dlouhodobé tlačení všech sprinterů do jednoho technického rámce může být kontraproduktivní. Mechanika běhu se navíc mění v průběhu samotného závodu. Jinak vypadá akcelerace po startu, jinak fáze maximální rychlosti a jinak poslední metry, kdy přichází únava. Tyto změny nejsou nutně chybou, ale jsou součástí výkonu.

Jako příklad bývá uváděn mladý australský sprinter Gout Gout, který je kvůli své postavě a dynamice často srovnáván s Usainem Boltem. Podle výzkumníků je ale jeho rychlost výsledkem vlastních fyzických předpokladů, ne kopie slavného šampiona. To, co funguje u jednoho atleta, nemusí být ideální pro druhého.

Zajímavý je i pohled na takzvanou pohybovou variabilitu. Drobné odchylky v kroku, které by dříve trenér možná označil za technickou chybu, mohou být ve skutečnosti projevem adaptace. Tělo hledá nejefektivnější řešení pro konkrétní podmínky, povrch i aktuální únavu.

Pro trenéry to znamená posun v přemýšlení. Místo snahy napodobit dokonalý obraz může dávat větší smysl vytvořit prostředí, kde si sportovec postupně najde vlastní optimální způsob pohybu. Ne nahodilostí, ale řízeným experimentováním a vnímáním reakce těla.