Nezávislá videohra Papers, Please Lucase Popa se stala po vydání neočekávaným hitem – konečně simulace práce byrokrata na pasové kontrole ve fiktivní komunistické zemi. Myšlenka nezní na první (ostatně ani na druhý) pohled nijak lákavě. Tedy alespoň bez kontextu. 

Titul dokázal hravě spojit svědectví o pokřivených morálních vahách jednotlivce i o utlačovatelském duchu totalitních režimů. Ujmete se role inspektora na hraničním přechodu a hned na začátku je explicitně řečeno, že jste tuto pozici vyhráli v „loterii práce“; máte štěstí, že zde můžete pracovat. Vaším úkolem je kontrolovat dokumenty příchozích a rozhodovat o jejich vstupu. Pokud pustíte někoho s neplatnými papíry, udělali jste chybu – uděláte ještě několik dalších a přijdete o práci.

Ohodnoceni jste na základě oprávněně propuštěných lidí, den však není nekonečný a všechen ztracený čas jsou ztracené peníze pro rodinu doma. Velmi početnou rodinu, která potřebuje jíst, pít, platit nájem, ohřev a další situační výdaje. Pokud ztratíte práci, podepsali jste ortel pro sebe i je.

Otázka, kterou klade Papers, Please, je jednoduchá: Dokážete být dobrým/milosrdným člověkem, když jste pod tlakem vyšších sil? Při 70. výročí komunistického puče velmi relevantní otázka, kterou se snaží položit i stejnojmenný krátký film od Nikity Ordynského, který vytvořil ve spolupráci s tvůrcem hry. Avšak neúspěšně. 

Hra Papers, Please zdárně vytváří mocenský paradox – jedním razítkem můžete změnit celý život neomezeného počtu lidí, mimo hraniční budku jste přesto úplně bezmocní a nahraditelní. Film v tomto ohledu zcela závisí na znalostech ze hry. Inspektor se zdá být výraznou osobností a pomineme-li drobný detail ze začátku filmu, kdy mu salutují vojáci střežící přechod, vinit lze krátkost filmu.

Celých devět minut se zaměřuje pouze na přechod a kontrolu s ním spjatou, prezentuje i několik morálních dilemat ze hry; nevrací se ale domů k nemocnému synovi, hladové manželce k rozdělení hrstky peněz, které protagonista dokázal za den vydělat. Hra se touto oblastní zabývá jen tabulkovým výpisem výdajů a i případnou smrt příbuzného hlásí pouze krátkým oznámením. Dá se spekulovat, že proto ve filmu chybí, bohužel tím nevratně ztrácí skličující pocit marnosti své inspirace.

Je to o to větší škoda, že většina ostatních Nikitových „filmečků“ má kolem dvaceti minut, očividně tedy má s delšími projekty zkušenosti.

Co však film zachraňuje jsou jeho špičkové rekvizity a zasazení. Igor Savochkin zároveň odvedl fantastickou práci při hraní inspektora. Třebaže jádro hry film nedokázal přesně vystihnout, vše kolem ztvárnil jako živé a bylo by velkým potěšením, kdyby toto prostředí bylo využito i v budoucích filmech.

Papers, Please vyšel zdarma na YouTube (s českými titulky), kde je i další Nikitova tvorba, z níž lze obzvláště doporučit dojemný snímek Gorbatov. Pokud byste měli zájem o méně vážné pojetí Papers, Please, koukněte na muzikál od Random Encounters.