Uran dlouho působil jako planeta, která je spíš do počtu. Nemá prstence jako Saturn v plné parádě, ani dramatické pásy a bouře jako Jupiter. Na snímcích většinou připomíná jednolitou modrozelenou kouli bez výraznějších detailů. Jenže tenhle dojem byl dán spíš omezením pozorovacích technologií než skutečnou nečinností planety.

Teleskop Jamese Webba se na Uran zaměřoval nepřetržitě zhruba patnáct hodin, tedy po většinu jedné rotace. Pomocí infračerveného spektrografu sledoval, jak se mění teplota a hustota nabitých částic v různých výškách nad oblačnou vrstvou. Výsledkem je první trojrozměrný profil horní atmosféry této planety.

Ukázalo se, že nejvyšší teploty se nacházejí několik tisíc kilometrů nad mraky, přibližně mezi třemi a čtyřmi tisíci kilometry. Maximum koncentrace iontů leží níže, kolem tisíce kilometrů. To naznačuje složitou interakci mezi slunečním zářením, částicemi slunečního větru a magnetickým polem planety.

Atmosféra Uranu je složena hlavně z vodíku a helia, s příměsí metanu, který planetě dodává typickou barvu. Nová data ale ukazují, že nad touto viditelnou vrstvou probíhají procesy, které byly dosud skryté.

Magnetické pole, které si dělá věci po svém

Zvláštní pozornost si zaslouží polární záře. Webbův teleskop zaznamenal dva jasné pásy poblíž magnetických pólů a mezi nimi tmavší oblast. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o běžný jev podobný tomu, který známe ze Země. Jenže u Uranu je situace jiná.

Magnetické pole planety je výrazně vychýlené, přibližně o šedesát stupňů vůči rotační ose. Navíc není přesně soustředěné v jádru. To znamená, že magnetosféra má nepravidelný tvar a její vliv na atmosféru je asymetrický. Polární záře se tak mohou objevovat i v oblastech, kde by je člověk intuitivně nečekal.

Data zároveň potvrzují, že Uran se stále ochlazuje. Nejde o dramatickou změnu v horizontu let, ale o dlouhodobý proces. Přesto je důležité vědět, že planeta není zcela tepelně stabilní a její vývoj pokračuje.